Časopis Umělec 2000/5 >> Co, jak a pro koho / (o 152 let později) | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Co, jak a pro koho / (o 152 let později)Časopis Umělec 2000/501.05.2000 Saša Glavan | focus | en cs |
|||||||||||||
Původní myšlenka, na níž byl založen koncept výstavy Co, jak a pro koho (Chorvatská umělecká společnost, Záhřeb, 16. června 2000), pochází z roku 1998, kdy aktivistická organizace a vydavatelství Bastard/Arkzin publikovala při příležitosti jeho 150. výročí nové vydání Komunistického manifestu. Jen na první pohled se toto rozhodnutí zdá poněkud nostal-gické bez jekéhokoli významu pro současnou situaci. Základní marxistická idea prohlašující brzký totální rozklad kapitalismu naprosto propadla. A dnes, na prahu nového století kapitalismus zaujal silnou a zdravou pozici jediného a nezvratného modelu.
Nicméně slavný slovinský filozof Slavoj Žižek1 v závěrečné části Úvodu vydání ke 150. výročí Komunistického manifestu brilantně napsal: “… možná, že odpovědi, jež Komunistický manifest nabídl, už neplatí. Přes své nedostatky nás však nadále oslovuje a ukládá nám za úkol, abychom znovu nalezli cestu ven ze začarovaného kruhu kapitalismu…”2 Proč je tento úkol relevantnější pro země, které se vynořily zpoza druhé strany železné opony, je celkem zřejmé. V posledním stádiu takzvaného procesu transformace, poznamenaném přetrvávajícím odporem k mi-nulosti a oddaným přejímáním západních modelů (velmi často zaměňovanými s procesem nabývání svobody), je střední horizont pod očekáváním. Ekonomický rozvoj, který byl v uplynulých deseti letech ty-pický pro většinu “transformujících se” zemí, často poháněla touha po rychlé absorpci toho, o čem jsme si mysleli, že nám chybí (takzvaná šoková ekonomika), a proroci, většinou zázračné děti z Ameriky, křižující východní Evropou a přinášející unifikovaný model, kde “…jediným rozdílem mezi Mongolskem a Slovinskem je jen pár hodin letu…”3 Výsledek všech (a ještě několika dalších) faktorů je, že “… místo nedosažitelné rovnováhy mezi těmito dvěma komponenty; místo plné integrace do globálního trhu a udržení si specifické národní a etnické identity máme my v postkomunistické východní Evropě to nejhorší z obou světů: neomezený trh kombinovaný s ideologickým fundamentalismem…”4 Chorvatsko, v němž kurátorky Ana Dević, Nataša Ilić a koordinátorka Sabina Sabolović realizovaly tuto výstavu, bylo kvůli Tudjmanově totalitnímu režimu v poněkud odlišné pozici. Ta není výrazně odlišná, co do výsledků, ale dost odlišná, vezmeme-li v úvahu poněkud “unikátní” proces, který zemi přivedl do současné situace. Projekt tedy vyprovokovala především neexistence jakékoli reflexivní analýzy nedávné minulosti a období transformace. Má tedy fungovat jako výpověď o tom, že ekonomická analýza a popis fungování kapitálu, jak jej vysvětluje manifest, jsou stále více než relevantní. Jak se uvádí v jedné z prvních tiskových zpráv kurátorek: “Výstava byla zamýšlena jako jedna ze tří vzájemně provázaných částí většího projektu, který se zaměřoval na ekonomickou část manifestu a jeho současný význam vyjádřený v umělecké praxi. Konference by se měla zabývat po-litickými myšlenkami prezentovanými v Komunistickém manifestu z hlediska módních postmodernistických prohlášení o konci všech ideo-logií, která je třeba znovu přehodnotit. Workshopy a prezentace zase mají dát mladým umělcům, kritikům a kurátorům příležitost rozvíjet své znalosti týkající se různých aspektů realizace projektů současného umění a znovuobnovit umělecký kontext a tradici relevantní pro dnešek, které byly válkou přetrženy, a podpořit užší spolupráci mezi nevládním sektorem a uměleckými institucemi.” Kvůli mnoha okolnostem (hlavně pro nedostatek peněz a času “dělníků”) se záměr omezil na výstavu a prezentaci aktuální umělecké scény balkánských zemí a přednášky. Výstava představila 47 umělců a uměleckých skupin ze 17 zemí (Albánie, Belgie, Bosna a Hercegovina, Bulharsko, Česko, Francie, Chorvatsko, Jugoslávie, Maďarsko, Makedonie, Polsko, Rakousko, Rumunsko, Rusko, Slovinsko, Švédsko a Ukrajina). Autoři se věnovali širokému spektru sociálních otázek se zvláštním zaměřením na složité vztahy mezi uměním, životem a ekonomikou. I když byl koncept inspirován Komunistickým ma-nifestem, nesnažily se kurátorky představit umělecké ohlasy na tento nejznámější text za posledních dvě stě let. Místo toho se zajímaly spíše o prezentace rozmanitých uměleckých strategií, které se týkají otázek, jež Marxův text nastolil. Projekt, který se nejvíce vztahoval k tématu výstavy, vytvořila chorvatská umělkyně Andreja Kulunčić. Její práce Nama, 1908 zaměstnanců, 15 obchodních domů se zabýval sociálními aspekty dopadu transformace a rozpadem jednoho z nejsilnějších obchodních domů v Chorvatsku. Nama sledovala vývoj mnoha dinosauřích východních podniků, které nebyly schopny přizpůsobit se současným nárokům kapitalismu, a tak sklouzly do bankrotu. Kulunčić se zaměřila na obvykle zanedbávanou stránku — individuální osudy 1908 zaměstnanců obchodního domu, kteří čelí nezaměstnanosti. Mnozí z nich byli příliš staří, neovládali dostatečně počítačovou technologii nebo něco jiného, než aby mohli najít novou práci. Umělkyně umístila fotografie tří žen středního věku, zaměstnankyň obchodního domu Nama, na billboardy v centru Záhřebu a doprovodila je jednoduchými fakty o podniku.“… plakát představuje člověka ‘odsouzeného‘ k ekonomické nestabilitě a na druhou stranu jazykem typickým pro reklamu zároveň naznačuje určité atributy, jako je víra, bezpečnost a stabilita…”5 Umělkyně se snažila nejen klást otázky ohledně sociálních aspektů změn v naší společnosti, kde ti, kdo nestačí, jsou ponecháni vlastnímu osudu, ale také nabídla platformu pro diskusi na internetu a klasickou poštou. Reakce byly málo produktivní a pocházely spíše z pozice tvrdící, že umělkyně především zneužila problémy jiných k vytvoření práce pro výstavu. Během realizace výstavy vyšel najevo další přímý odkaz na ekonomiku, často popisovanou jako věda výběru, studium způsobů dosažení skvělých ekonomických výsledků s minimálními vstupy. Byl doslova manifestován ve formě práce chorvatského umělce Tomo Savić-Gecana. Jeho projekt nemohl být pro nedostastek finančních zdrojů realizován. Umělec však z výstavy nebyl vypuštěn a v jejím průběhu fungoval automatický zá-znamník, na němž obě kurátorky vysvětlovaly Gecanovu práci i okolnosti, které její realizaci zabránily. Název výstavy Co, jak a pro koho odkazuje ke třem základním otázkám, jež musí zodpovědět každý podnik při uvádění nového produktu, pokud chce vytvářet zisk. Ty samé otázky lze také aplikovat na plánování koncepce a realizace výstavy. Za prvé, je tu samotný význam organizování mezinárodní výstavy v zemi, která byla během uplynulé dekády téměř izolovaná, a umístění chorvatských umělců do širšího evropského kontextu. Výstava také obnovila most mezi sociálně a aktivisticky angažovanými chorvatskými umělci konce 60. let a novou generací, která začala být aktivní koncem 80. let, kdy se starý režim se všemi svými hodnotami a ideály zhroutil. Za druhé význam akce spočíval ve spolupráci různých vládních (Chorvatská umělecká společnost) a nevládních institucí, pracujících v rámci kultury a aktivismu (net.center Mama a Arkzin), což bylo do té doby spíše výjimkou než pravidlem. A za třetí cílem výstavy bylo ukázat mladé generaci, co se kolem ní dělo a děje. Poznámky 1) “… jeden z nejpoutavějších, nejobeznámenějších a nejskandálnějších myslitelů nedávné historie.” (jak je představen na přebalu Úvodu k 150. Výročí Komunistického manifestu, Arkzin, Záhřeb, 1998), je také politicky aktivní v jedné z nejsilnějších stran ve Slovinsku, Liberálnědemokratické straně, jedna z poměrně vzdálených pozůstatků předchozího režimu 2) Úvod 150. výročí Komunistického manifestu, Arkzin, Záhřeb, 1998, str. 73 3) Ovoce kontinuity, přechod – úspěch, selhání nebo něco mezi, Delo, 26.8.2000, Nedělní příloha, Jože Mencinger, str. 8 4) Úvod 150. výročí Komunistického manifestu, Arkzin, Záhřeb, 1998, str. 73 5) Andreja Kulunčić, leták doprovázející výstavu, Nama, 1908 zaměstnanců, 15 obchodních domů, Záhřeb, červen 2000
01.05.2000
Doporučené články
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář