Časopis Umělec 2006/3 >> Spolčení slov | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Spolčení slovČasopis Umělec 2006/301.03.2006 Tony Ozuna | text and art | en cs de |
|||||||||||||
Když je umělecké dílo bez názvu, vždycky mám pocit, jako by mě někdo podvedl, zklamal, zradil. Protože, alespoň pro mě, byl vynechán záchytný bod.
Například na nedávné retrospektivě fotografa Miroslava Tichého v brněnském Domě umění – tam byla prakticky všechna díla bez názvu. Bylo to pochopitelné, protože jak by asi osmdesátiletý muž mohl zpětně vymýšlet názvy obrázků z nesčetných, dávno zapomenutých, poničených fotografií, které vyfotil před více než třiceti lety. Ale právě v tomto případě jsem chtěl znát všechny příběhy, či alespoň křestní jména, abych si je mohl spojit s rozmazanými tvářemi, podprsenkami a klíny. Tichého nedávno „objevená“ díla mohou být samozřejmě úspěšná právě díky tomuto nedostatku informací. Bez názvů se všechny obrázky Kyjova, které zachytil na film, stávají mnohem mytičtějšími – v zásadě jde jen o nohy a těla dcer a manželek, zvěčněných ve skvrnách. Důvodem, proč umělec úplně vynechá popisky, může být i to, že otevřeně ovlivňují vnímání děl. Dokonce natolik, že i když dílo plně zaujme mou pozornost (především na skupinové výstavě), i tak se podívám na titulek a jméno umělce, abych se hned od počátku zorientoval. A další extrém: Pokud je dílo (malba, fotka, nalezený objekt, cokoliv) triviální, studenti umění se ve školách jistě dozvědí, že záchranou (díla či sama sebe) je dát mu název v humorném duchu. Slova na malbách či sochách, to je něco jiného. Mnohem více než v popiscích představují slova v těchto případech jasnější dialog mezi umělcem a divákem. Začalo to Johnem Baldessarim a jeho humornými a provokativními prohlášeními na nepříliš zajímavých malbách. Obecně platí, že pokud si umělec zvolí užití textu, převažuje zde sklon umírnit médium ve prospěch zdůraznění slov. Nedostatečná volba slov na druhou stranu – bez ohledu na zobrazení – jen ponechá nebohého diváka, aby si moudrými slovy francouzského malíře a spisovatele Henriho Michauxe z jeho knihy poetické prózy Tent Posts pomyslel: „Komunikovat? Také byste rádi komunikovali? A co byste sdělovali? Tu vaši slovní vatu? Stejný omyl pořád dokola. Všechnu vatu, co je ve vás, na jednu hromadu? Zatím nejste dostatečně obeznámeni sami se sebou, ubožátka, abyste mohli něco sdělovat.“ A bohužel mnoho umění založeného na textu si tuto Michauxovu výtku zaslouží. I když je Jiří Kovanda považován za vůdce současného českého konceptuálního umění (založeném na textu), je minimalistou, a prakticky němým ve srovnání s lidmi, jako byl Jiří Kolář, který měl prostě až příliš mnoho co říci. Kolář byl v srdci básníkem, který se rozhodl převést svá slova v intelektuální výzvu na čistě filozofickém principu. A bohužel, poté co na konci šedesátých let napsal své silné verše, rozhodl se je přeměnit a rozložit v poetická zobrazení. Sejmi obrazy ze zdí odstraň koberce shlukni nábytek do středu místností pokryj jej balicím papírem jako před malováním stoupni si do rohu tváří ke zdi a vydrž tam co nejdéle (báseň Tváří ke zdi z Kolářovy sbírky Návod k upotřebení) Jen málo umělců produkuje tak vizuálně silné texty; Slovák Boris Ondreička nedávno překonal jejich standart svým anglickým textem napsaným na zdi galerie Futura v Praze pro výstavu „Já“, jejímž kurátorem byl Vít Havránek. Ondreičkův text Scheissliche Ostblocker v první místnosti galerie byl tou nejlepší současnou básní v próze / uměleckým dílem, které jsem za dlouhou dobu viděl. Dalším výjimečným dílem na výstavě Já byla práce Pavla Braily z Moldávie. Bylo to čtyřminutové video Recalling Events, v němž Braila leží na černé tabuli a píše bílou křídou. Píše data a slova, okamžiky v životě, které mohou či nemusí patřit jemu samému. Některé texty jsou nepochopitelné, ale nezáleží na tom, protože jakmile něco napíše, smaže to vlastníma rukama, nohama, tváří, celým svým tělem, které se kruhovitě pohybuje. Umělci, kteří mají pokřivená nejen těla, ale i mysli, nakonec nejlépe pracují se slovy a obrazy. Raymond Pettibon si uvědomil sílu této dichotomie velmi záhy, když umístil své drsné kresby s obvykle nesouvisejícími texty, či častěji citáty spisovatelů, jako je Henry James, William Blake či nechvalně známý masový vrah Charles Manson, na letáky punkových koncertů Black Flag, Circle Jerks a dalších kapel losangeleské hardcorové a punkové scény konce 70. a počátku 80. let. V punkovém hnutí té doby šlo o zuřivost zvuku a výkřiku. Pettibonova série malého komiksového chlapce s vulkanickými ústy, který řve „Va-voom“ nejenže spojovala tyto elementy z dávno minulé doby lépe než kdy jindy, ale jako obraz výbuchu vášní – věčného křiku – se obracela na všechny nepřátele tohoto světa a bránila humanitu proti veškeré nesmyslnosti dnešního života. Malý Va-voom je jakýmsi básníkem, jenž nedorostl pro naši dobu, a zároveň básníkem nejvhodnějším, protože za hraniční linií, již Pettibon tak pěkně překračuje, jsou už pouze outsideři. Mezi nejlepší naivní umělce a outsidery, kteří se v nedávné době objevili na české scéně, patří Zdeněk Košek, který se zúčastnil letošní obsáhlé přehlídky umění Art Brut, zorganizované kurátorkami Terezií Zemánkovou a Barborou Šafářovou v Domě u kamenného zvonu v Praze a v Galerii Štěpánská ve Francouzském institutu v Praze. Košek je šílené dvojče a protiklad Jiřího Koláře. Je to kníže-filozof a běsnící kartograf, který čmárá, kreslí a škrtá ve svých poznámkových blocích, na svých vlastních mapách a diagramech. Inspiruje se svým vlastním fantastickým světem, který překypuje sexualitou, a vytváří koláže a malé kresby, které dál popisuje. Dráhy inkoustového pera zdobí i znesvěcují ženská těla, která Košek vyhledává v časopisech s tvrdým pornem. O své koncepty a texty pečuje stejně jako každý umělec-spisovatel, ale jeho stylová graffiti na papíře jsou bohužel mimo naše chápání – jen hlasy beze slov.
01.03.2006
Doporučené články
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář