Malíř

V minulém čísle jsme citovali Samuela Clemense, který se ve svém projevu při otevření Armory Show zmínil o „...obskurním umělci jménem Piet Mondrian, který maluje přesné kopie Mondrianových děl, jejichž datace se pohybují v rozmezí 1963 - 98, nebo tak nějak...“
V této souvislosti se nám dostala do ruky nedávno nalezená povídka pod starou matrací na půdě jednoho mrakodrapu v New Yorku. Její námět nápadně reflektuje dílo výše zmíněného umělce, podobně jako další práce na toto téma, přednáška W. Benjamina s názvem „Mondrian 63-98“. Ale o té snad někdy jindy. Nyní zde předkládáme překlad povídky „Malíř“, která údajně pochází z pera Franze Kafky.
O tuto domněnku se ovšem pře mnoho znalců a nebylo ji zatím možné dostatečně doložit.


Malíř
Franz Kafka

Jednoho prosincového dne roku 1929 se Sběratel rozhodl navštívit malíře jménem Mondrian. Jel proto na místo, kde malíř bydlel, na předměstí New Yorku, které leželo na zcela opačném konci města než kanceláře nového Muzea. Byla to chudá čtvrť, domy tu byly temnější, ulice plné pomalu roztávající blátivé sněhové břečky. V domě, kde malíř bydlel, bylo otevřeno pouze jedno křídlo velkých dvojitých dveří. Pod druhým křídlem zela u země díra, ze které, zrovna když Sběratel přicházel, vytékala odpudivá červeno-žluto-modrá horká tekutina a z níž vyběhlo několik krys a rychle zmizelo v přilehlém kanálu. Sběratel si toho všeho všímal jen povrchně, chtěl odbýt tuto návštěvu co nejrychleji - měl pouze v úmyslu položit malíři několik otázek a hned se zase vrátit do Banky. Jeho práce v Bance by měla po zbytek dne z této návštěvy, pokud ovšem vůbec bude mít nějaké štěstí, mít velký prospěch.
Ve třetím patře musel Sběratel zpomalit tempo, schody i poschodí byly nepřiměřeně vysoké a malíř prý bydlel až úplně nahoře v podkroví. Na úzkém schodišti z obou stran sevřeným prázdnými stěnami, bylo dusno. V nepravidelných intervalech se tu a tam vysoko u stropu objevilo malé okénko. Ve chvíli, kdy se Sběratel krátce zastavil, aby si odpočinul a nabral dech, vyrazilo z jednoho bytu několik mladých dívek, minulo jej a se smíchem běželo nahoru do schodů. Sběratel je pomalu následoval a dohonil jednu z nich, která klopýtala a zůstala pozadu. „Bydlí tu malíř jménem Mondrian?“ zeptal se, když k dívce přistoupil. Dívka, trochu hrbatá a sotva 13 let stará, jej šťouchla loktem a znalecky na něj zírala. Přes své mládí a deformaci vyzařovala jistou zhýralost a vyžilost. Neusmívala se, jen zírala na Sběratele svýma prohnanýma velkýma očima. Sběratel předstíral, že si nevšiml jejího chování a zeptal se: „Znáš malíře Mondriana?“ Sběratel se snažil získat alespoň nějakou informaci, a tak nemarnil čas a dodal: „Chtěl bych, aby mne portrétoval.“
„Namalovat váš portrét?“ opakovala dívka, ústa dokořán otevřená. Pak Sběratele poplácala, jako by řekl něco zcela nečekaného nebo hloupého, zvedla oběma rukama svou pomačkanou sukni a běžela, co jí síly stačily, za ostatními dívkami, jejichž vřískot už slábl ve vyšších poschodích. Hned za dalším rohem schodiště na ně však Sběratel opět narazil. Ta hrbatá zřejmě už sdělila ostatním Sběratelův úmysl, a tak na něj čekaly. Stály seřazeny na obou stranách schodiště, tisknouce se ke zdím, aby mohl Sběratel projít, narovnávajíce si rukama své sukně. Jejich obličeje vyzařovaly směs dětství a hříšné zpustlosti a Sběrateli se vnukala myšlenka na „probíhání uličkou“, kterou bude mezi nimi muset projít. Na horním konci řady dívek, která se nyní za Sběratelem uzavírala s výbuchy smíchu, stála hrbatá, připravena ukázat mu cestu. Díky ní mohl Sběratel jít přímo k těm správným dveřím. Měl v úmyslu pokračovat po hlavním schodišti, ale hrbatá mu naznačila vedlejší schodiště, které vedlo k Mondrianovu obydlí. Toto schodiště bylo zvláště úzké, velmi dlouhé a bez zákrut. Bylo možné přehlédnout jej v celé délce a na konci bylo náhle zakončeno Mondrianovými dveřmi. V kontrastu ke zbytku schodiště byly tyto dveře jasně osvětleny malou lampou zavěšenou nad nimi. Na dveřích z hrubých nemalovaných prken se nepravidelně rozprostíralo rozmáchlými tahy štětcem provedené jméno Mondrian v červené, žluté a modré.
Sběratel se svým doprovodem nebyl ještě ani v polovině schodiště, když někdo, zřejmě vyrušen klapotem tolika bot, pootevřel trochu horní dveře. Ve škvíře se objevil muž, jehož jediným oděvem se zdála být noční košile.
„Oh!“ vyrazil ze sebe muž při pohledu na blížící se hordu a rychle zmizel. Hrbatá tleskala radostí a ostatní dívky se tlačily zezadu na Sběratele a nutily ho k rychlejšímu postupu. Byli stále ještě na cestě nahoru, když se náhle dveře znovu otevřely dokořán a malíř v nich s hlubokou poklonou zval Sběratele dál. Dívky odmítl, nepustil dovnitř ani jednu, ač se toho vehementně domáhaly. Jen hrbaté se podařilo proklouznout pod nataženou paží, ale byla vzápětí chycena za šaty a vysazena ze dveří mezi ostatní, které se zatím neodvážily vkročit, i když malíř již opustil své místo na prahu dveří. Sběratel nevěděl, co si o tom všem má myslet, neboť se mu zdálo, že k sobě mají navzájem ten nejpřátelštější vztah. Dívky za dveřmi se přes sebe natahovaly, vykřikovaly a byly samý vtip a žert, kterým Sběratel nerozumněl. Malíř se tomu smál, i když přetím skoro mrštil hrbatou vzduchem za dveře. Pak zavřel, znovu se Sběrateli poklonil, podal mu ruku a představil se: „Já jsem malíř Mondrian“.
Sběratel ukázal na dveře, za kterými bylo slyšet dívčí šeptání, a řekl: „Zdá se, že jste tu velmi oblíben.“
„Ach, ti spratkové,“ odpověděl malíř a snažil se neúspěšně zapnout si noční košili u krku. Byl naboso, kromě noční košile měl na sobě jen široké červeno-žluto-modré plátěné kalhoty stažené opaskem s dlouhým plandajícím koncem. „Ti fakani jsou opravdu zlořád,“ pokračoval, když zanechal nervózního hrabání v noční košili, jelikož se mu horní knoflík právě utrhl. Nabídl Sběrateli židli.
„Otevřete prosím ty dveře, ano?“ žádal Sběratel a škubal za kliku, na které, jak mohl posoudit z odporu na ni, tlačily na druhé straně ruce dívek.
„Nechcete přeci být obtěžován tou holotou,“ namítal malíř, „jděte raději tudy,“ a rukou naznačil směrem ke dveřím za postelí. Sběratel se ochotně podrobil a rázně mířil k posteli. Namísto však, aby malíř otevřel zadní dveře, vlezl hbitě pod postel a řekl odtamtud: „Počkejte chvíli, nechcete se podívat na pár obrazů, o které byste mohl mít zájem?“ Mondrian vytáhl štos nezarámovaných pláten zpod postele. Byly pokryty silnou vrstvou prachu, takže když jej malíř sfoukl z vrchního obrazu, byl Sběratel téměř oslepen a chvíli se zalykal a dusil tím vírem, který se po místnosti roznesl. „Kompozice s červenou, modrou a žlutou,“ řekl malíř nastavujíc obraz Sběrateli. Na plátně byl velký červený čtverec v pravém horním rohu, malý modrý čtverec vlevo dole a velmi malý žlutý čtverec v dolním pravém rohu, to vše zarámováno bílými poli oddělenými černými vertikálními a horizontálními čarami. Zvláště pozoruhodný byl však podpis: P. M. 63 v levém dolním rohu. „Dobré,“ řekl Sběratel, „koupím to“.
Malíř zvedl z podlahy další obraz: „Tady je příbuzný obraz.“ Snad to byl úmysl, že obraz měl být protějškem předchozího, ale mezi obrazy nebylo nejmenšího rozdílu, oba byly zcela identické. Jen podpis v dolním levém rohu byl jiný: P. M. 78. Ale Sběratel tomu zatím nevěnoval pozornost. „Jsou to obě pěkné kompozice, koupím oba a pověsím si je v kanceláři.“
„Zdá se, že se vám motiv líbí,“ pravil malíř a štrachal po dalším plátnu. „Šťastnou náhodou tu mám ještě jednu z těchto studií.“ Jak se ukázalo, nebyl to jen podobný obraz, ale opět zcela stejná kompozice. Tentokrát byla signatura P. M. 98. Malíř se zřejmě snažil plně využít možnosti zbavit se svých starých děl. „Vezmu si ho též,“ pravil Sběratel. „Kolik si za ta tři díla žádáte?“
„To vyřídíme příště,“ řekl malíř, „dnes máte naspěch a my budeme koneckonců nadále ve styku. Musím říci, že jsem velmi rád, že se vám obrazy líbí. Namaloval jsem těch kompozic tucty. Mám je nastrkané pod postelí - mnozí lidé nechtějí mít s těmito obrazy nic společného, protože jsou abstraktní , ale nakonec se vždy najdou lidé jako jste vy, kteří abstraktní díla ocení.“
Sběratel se odhodlal zeptat malíře na podpisy: „Co to má znamenat?“ otázal se, ukazujíc prstem na dolní roh jednoho z obrazů. „Oh, to jsou jen mé iniciály. P. M. je moje jméno: Piet Mondrian,“ odvětil malíř pyšně. Ale Sběratel nebyl ještě spokojen. Takovou odpověď ohledně písmen vlastně čekal. To, co mu vrtalo hlavou byla data. „Tomu rozumím, ale co ta čísla?“ řekl nervózně. „Jaká čísla? Ó, ano, samozřejmě, ta čísla!“ odpověděl malíř s porozuměním. „To jsou prostě data, kdy byly ty obrazy namalovány.“
„Co tím myslíte, chcete tím říci, že tento obraz byl namalován v roce 1898? A tento v roce 1878? ... a tento dokonce v roce 1863!?“
„Ale to víte že ne,“ odvětil Mondrian, „ty data znamenají 1963, 1978 a 1998. Víte, já jsem futurista a toto dílo patří do abstraktního futurismu, to je směr, který...“ Sběratel byl teď úplně dezorientován, ale neměl již v úmyslu dále naslouchat profesionálnímu řečnění podbízejícího se malíře.
„Zabalte mi ty obrazy,“ vyhrkl ze sebe a přerušil tak Mondrianovo vysvětlování.
„Můj zástupce zítra zavolá a přijede si je vyzvednout.“ „Ale to není nutné,“ řekl malíř, „seženu vám někoho, kdo vám s tím pomůže.“ Nato zamířil ke dveřím za postelí a odemkl je. „Nebojte se překročit postel, každý kdo sem přijde tudy chodí,“ vybídl malíř Sběratele. Sběratel přešel postel a malíř nesl obrazy za ním. Brzy narazili na Kurátora a malíř mu předal instrukce, aby doprovodil Sběratele s obrazy. Sběratel se spíše potácel než šel, klopýtavě vrávoral a tiskl si rukou před ústy kapesník. Už už dosáhli východu, když byli dostiženi tlupou dívek, takže Sběratel nebyl ušetřen ani tohoto střetnutí. Dívky si zřejmě všimly, že se druhé dveře atelieru otevřely a oklikou se rychlým během řítily, aby se dostaly dovnitř.
„Už vás nemohu dál doprovodit!“ hulákal za Sběratelem malíř a smál se obklopen dívkami. „Na shledanou příště na našem dalším setkání! A moc dlouho si to nerozmýšlejte!“
Sběratel se ani neohlédl. Na ulici zastavil první drožku, která jela kolem a přemítal, jak se zbavit toho Kurátora, jehož zlaté knoflíky jej pobuřovaly, i když zřejmě unikaly pozornosti ostatních. Horlivý Kurátor se svědomitě postavil nahoru za kozlík kočího, ale Sběratel ho donutil zpět dolů.
Bylo již dlouho po poledni, když Sběratel stanul před Bankou. Nejraději by nechal obrazy ležet v drožce, ale obával se, že by je jednoho dne mohl malíř chtít nazpět. Nechal je proto vynést do své pracovny a zamkl je ve spodním šupleti svého stolu, aby je alespoň na několik desetiletí uchránil před očima Kunsthistorika.

Prosinec 1929, New York

Pokračování příště

01.01.1998