Časopis Umělec 2008/1 >> Národní sbírka na nové zuby pro umělecké instituce | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Národní sbírka na nové zuby pro umělecké instituceČasopis Umělec 2008/101.01.2008 Edith Jeřábková | closer look | en cs de es |
|||||||||||||
Byla jsem zvyklá galerie vnímat tak nějak trpně jako výstavní síně, jako prostory pro umění. V poslední době se z nich stávají živoucí bytosti, které jednají, chovají se, mají rozmanité návyky. Měly je vlastně trochu vždycky, ale teď jich mají ještě více. Galerie dnes taky samy mluví. Třeba taková Staroměstská radnice na výstavě Marka Thera říká, že jeho videa sice vystavuje, ale jinak s nimi nechce mít nic společného. Vždycky jsem si myslela, že výstavou chce kurátor a instituce něco říct světu. GHMP však dává současnému umění najevo, že by mělo být rádo, že jej prezentuje. Divák je tady turistou ve fast foodu – tady to máte a běžte si to sníst někam jinam, kdyby vám z toho náhodou bylo blbě.
Taky nově otevřená Špálovka mluví, prostřednictvím svého kurátora Pavla Humhala. Chatuje s Gumou Guar: Guma Guar: „Tato galerie je placená reklamní agenturou.“ Špálovka: „Tito umělci by-li v minulosti placeni reklamní agenturou.“ Jako u Mikešů. I boty tam mají (Shoah, Pode Bal). Představitelé Galerie Václava Špály Edith Jeřábková obracejí naruby více věcí. Staví galerii do role umělce aktivisty tím, že jí nutí reagovat na vystavené umění, které kurátorsky sami zahrnuli do výstavy. A přitom se onen umělec, ztělesňující galerii, pod tu ceduli klidně mohl podepsat sám, tak jak to udělala Guma Guar. Nebo je pseudonym u aktivismu košer? Další podivně pokroucený koncept předvádí kurátor obecně svou první výstavou. Umění sice může používat prostředky a postupy reklamy a naopak, ale v čem se obě oblasti liší, a lišit by se měly, jsou jejich funkce a cíle. To se Pavel Humhal snaží výstavou ve Špálovce popřít. To ovšem nelze ospravedlnit ani tím, že z toho stvoří koncepci. To, že si kurátor udělal z umění reklamu, je sice odvaha, ale dopadlo to dosti chudě. Navíc výstava problematiku komplikovaného vztahu reklamy a umění vůbec neřeší a zůstává tak jen demonstrací prvoplánové strategie, která má obhájit sepjetí investora a vedení galerie. Vůbec bych se nebránila, kdyby kurátor zneužil umění pro něco smysluplného, ale pro výkřik do oken reklamních kanceláří je některých umělců škoda. Radikálnější by bylo ukázat prázdný rekonstruovaný prostor Špálovky, který by byl sám sobě lepší reklamou. Nevyžaduji žádnou pietu, ale nechápu, proč mám vyjít z galerie jako z obchodu s výprodejem, ze kterého si domů navíc nic nenesu? Jen červenou pru-hovanou mlhu před očima. Ale o tom jsem vlastně vůbec nechtěla psát. Vrátím se ke galerijnímu „behaviorismu“ (závažně odpudivý termín). Třetí galerií, kterou jsem tady chtěla zmínit, je Vernon. Že se komerční galerie postaví za svého umělce – skupinu Guma Guar, nově Milan Knížák –, ve zdravém uměleckém provozu připadá každému zcela samozřejmé. U nás je ale třeba si toho zvláště povšimnout, byť by to byla zároveň skrytá reklama. Galeristka a kurátor z Vernon Projekt dali skupině naprostou volnost, nezveřejnili předčasně její zájmy a nereagovali na intervence paní Knížákové za zrušení výstavy. Nikomu se neomlouvali a v médiích koncepci skupiny obhájili. Navíc žádají v současné době o grant Hlavní město Prahu, kde je v komisi zastoupen také Milan Knížák. Pokud si tímto postojem galerie udělá dobré oko u generace mladých a progresívních umělců a kritiků, nevidím v tom žádný problém.
01.01.2008
Doporučené články
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář