Novotný útočí z cukrárny -Jan Novotný, Vesmírná tělesa nezajímá hořící dům,kavárna Serpentina, Praha-Letná,prosinec 2004

1. Výtvarné umění je už minimálně od 60. let minulého století neoddělitelně navázáno na prostor. Richard Serra gestem nacákání olova do rohu učinil z prostoru součást uměleckého díla. Vrchol éry velkolepých instalací, které pojednávaly celé galerijní i negalerijní prostory a diváky nutily chodit potmě nebo se před galerií zouvat, už minul. Jakýmsi reliktem tohoto významného posunu v možnostech výtvarného umění, který ve výbavě umělců zůstal, je tzv. citlivost. Citlivost k prostoru i k prostředí obecněji s jeho nejen estetickými, ale též sociálními kvalitami.
2. Výtvarní umělci mají pochopitelnou potřebu vystavovat. Důvody nemusí být jen osobní, chtějí výstavou udělat také něco pro ostatní, něco jim ukázat. A když je dlouho nikdo na žádnou výstavu nepřizve, snaží se tuto potřebu uspokojit sami. Vystavují pak leckde – v knihkupectvích, barech, cukrárnách.
Kombinací 1. a 2. je výstava Jana Novotného v kavárně-cukrárně Serpentina v Praze na Letné. Rozvinutá sochařská a enviromentální citlivost přivedla autora k tomu, aby citlivě reagoval na prostředí růžově vymalované cukrárny s těžkými drapériemi a čalouněným nábytkem. Tématem výstavy je to, co je i jejím reálným výsledkem – objekty jsou dekorací cukrárny. Konceptuální záměr autora problikává v napětí, které produkuje fakt, že do skutečné cukrárny by si nikdy nepověsili dekorace tak špinavé (jde o umělou artistní špinavost, která není výsledkem pouhé nedbalosti a zaprášení).
Citlivost autora se neprojevuje jen vůči specifickému prostoru cukrárny. Samy objekty v sobě nesou citlivé poselství o autorově životě, o souladu určitých reálií v životě, které u leckoho mohou být v protikladu a rozporu. Objekty vytvořil Novotný z materiálů, které jsou mu v současné době fyzicky a osudově nejbližší. Coby filmový výtvarník použil to, s čím po vystudování ateliéru sochařství Kurta Gebauera na VŠUP již několik let pracuje. Dva téměř metrové růžové kokony zavěšené na zdi jsou vytvořeny z naruby převrácené lukoprenové formy na bronzový reliéf od Vincence Makovského. Většina objektů je vzhledem k ročnímu období (časová citlivost) dekorovaná suchým listím a pavučinou ve spreji, nezbytnou pomůckou všech filmových výtvarníků.
Dalšími objekty jsou plošné konstrukce z opršelých latěk, místy omalovaných barvou, které svou formou opět parodují nejrůznější laťkové cukrárenské konstrukce pro aranžování suchých květin. V křížení prkýnek se mezi pavučinami občas vyskytne plochý malovaný objekt, připomínající vaječné volské oko. Velkoplošná plátna s různými motivy – nejčastěji s motivy požáru, nebo mi- nimalistický obraz s náznakem namalovaného rámu – obklopuje silný odér pytloviny.
Možná nejdu v intencích autora, ale pro mě je tato drobná výstava velmi jemnou a inteligentní hrou nejen s pokleslým prostorem cukrárny, ale také s životní situací současného umělce. Nikterak zatrpklým způsobem zde vypovídá o reálné pozici běžného výtvarníka pár let po škole, v realitě příjmů, výdajů a dluhů, a o hledání možností tvorby navzdory dantovským poučkám o umění, které je uměním jen v kontextu instituce umění.

01.01.2005