Časopis Umělec 2009/2 >> Ben Cottrell, Jana Kochánková a Vladimír Skrepl / Lost Eye / MeetFactory Gallery / 2009 Přehled všech čísel
Ben Cottrell, Jana Kochánková a Vladimír Skrepl / Lost Eye / MeetFactory Gallery / 2009
Časopis Umělec
Ročník 2009, 2
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Ben Cottrell, Jana Kochánková a Vladimír Skrepl / Lost Eye / MeetFactory Gallery / 2009

Časopis Umělec 2009/2

01.02.2009

Katarína Uhlířová | review | en cs de

Roztříštěná realita Bena Cottrella z Cornwallu a z Berlína
Ze všeho nejdříve jsem si na výstavě Lost Eye1 všimla kreseb, byly pro mne nové, všechny vznikaly po dobu dvou měsíců, tak dlouho byl Ben Cottrell (*1972, Cornwall) rezidentem smíchov-ské MeetFactory. Kresby tváří. Škleby. Koláže rozpadajících se úsměvů. Masky s vráskami reality. Z mnoha drobných kreseb jsou tu vyskládány celé kompozice. Mozaika složitá jako upřené oko modré vážky. Nebo jiné oko? Možná umělohmotný kaleidoskop, který právě teď těsně před vámi někdo rozmlátil kladivem. Vidíme v tentýž okamžik střeva a žaludek, také srdce toho kaleidoskopu. Barevné střepy různých tvarů a rozbitá zrcátka. Ještě před chvílí jsme mohli obdivovat úhledné a divoce barevné květy či jemné a živé arabesky. Bývalo by stačilo jen donekonečna pohodlně otáčet krasohledem. Otáčet může každý. Kladivo do ruky vezme málokdo.
Ben Cottrell jen neskládá a neotáčí, pokud užije aditivní princip, vzápětí složenou kompozici rozbije, rozstříhá, rozřeže a roztříská. Rozbíjí realitu. Chce vidět až za ni, chtěl by hledět i mimo ni. Ben svou tvorbou vyhledává prvek dekorativně kakofonický. Jako by byl tříštivý potenciál přítomen ve všem, co vidí, v každém, koho potká. Také místa, která Ben navštěvuje nebo obývá, jsou nakřápnutá a prasklinami se do nich vkrádá nereálné, zapřené, zamlčené. Jiné. Možná nechtěné. Prasklinami se do naší reality skrz Benovy obrazy vkrádá mytický had.
Oltářem divnosti by mohl být Benův trojrozměrný objekt. Už jsme si pomalu zvykli na kresby s trhlinami i na jejich pozměněnou hyperrealitu. Je libo 3D trhliny? Jsou tu. Vyvedené v prořezávané dřevotřísce, v překližce, na podstavci ze starého nábytku. Korunou je podivná rozstřelená hlava. Střet přírody a jiné přírody – té kulturní. Divočina. Z Benových koláží na mě dýchá cosi podivně domáckého, snad mi připomínají tapetové imitace dřeva strhané z umakartového jádra, snad je to díky barvě dýhy nebo zemité barvě mořidel. Dýchá na mě i trochu nebezpečného. Výkřik nevědomí. Temného, jako hra z béčkového horroru s vypůjčenou naivitou aplikovaná do každodenní reality. Krajiny vystřižené z temnější fantasy.
Z Benových maleb třeští hlava snad každému. Něco v nich víří. Obrazy jsou místy téměř nekoukatelné, právě proto se neodvracím. Nárokují si příliš mnoho pozornosti, tu ale nelze za žádnou cenou udržet. Ben si ve svých malbách pohrává s temností i absolutním světlem. Alenka už dávno vyrostla a zrcadlo je rozbité. Sledujeme odlesky. Co teď? Ptáme se spolu s Benem sami sebe.
Ben Cottrell tvoří a žije v Berlíně, tamní rychlost a pestrost mu spolu s rozeklanými západními i východními kořeny místní kulturní a subkulturní divočiny rozhodně svědčí.

I love you too! měkce barevné prostředí Jany Koko Kochánkové Jana Koko Kochánková (*1979, Praha) absolvovala atelier malby II na pražské AVU, pro mne je ale především sochařkou drobných křehkých sádrových zátiší, sochařkou odvážných sádrových stél z navršených plyšáků či z bot – fetišů, přelitých sádrou. Jana je, jak známo, sochařkou americkou, která užívá umělecké jméno – značku Koko. Je také temperamentní budovatelkou drobných i obřích velmi křehkých staveb, snad úkrytů. Ať už Koko staví jiné sněhuláky nebo buduje jiná iglú či sestavuje pestré bunkry z oblečení nebo z barevných hadrů, vždy pečlivě přemýšlí o konstrukci budoucího nového tvaru. Látkami obaluje kostry a těla, a mění je tak v sochy. Proměněným tělům potom dodává novotvary, stejně tak vrší novotvary i ve svých stavbách.
Koko věnuje zvýšenou pozornost prostoru, ve kterém právě pracuje, do kterého nově vstupuje, stejně tak věnuje péči prostoru, který její aktivní prací teprve vzniká. Stabilita celku bývá pečlivě vyvažována prvky labilními, podvratnými a měkkými.
Pokud Ben Cottrell své kompozice vědomě tříští a rozrušuje, Jana Kochánková je naopak sestavuje, slepuje, přidává a přimíchává do nich překvapivé prvky, nahazuje nové vrstvy
nebo je obaluje a změkčuje. Vše je dovoleno. Její poslední stavba pojmenovaná pracovně Kokoland II, se postupně proměnila v obří výrobek zamilované cukrářky nazvaný I love you too! Křehkou, zdánlivě velmi labilní stavbu-dort, která vznikla recyklací polystyrénového Iglú z Galerie v Jelení, polila sádrovou polevou, zabarvenou pigmenty. Tyto původně syté pigmenty vmícháním do sádry získaly měkkou, mléčně lomenou nebo spíš smetanově zmrzlinovou barevnost. Místo mandlí nebo kandovaného ovoce dozdobila dort cukrářka Koko sádrovým čápem, barevnými balónky, stromky, puntíkovanou košilí v barevně obráceném garde muchomůrky červené, dodala také židli, květináč, pruhovaný svetr a pravidelně pop artově soustřednou trampolínu. Na samotný vrch vztyčila Koko rozsvícenou neonovou zářivku.
Pokud bych byla kartografem a mapovala vzdálenou zemi zvanou Kokoland, ohlásila bych nyní, že je pobřeží Kokolandu lemováno mnoha ostrovy a drobnými souostrovími. Pokud na ně nevstoupíte, nelze odhadnout, zda jsou to ostrovy nebo jen křehké kry. Ostrov zvaný I love you too! je jen jedním z nich. Kdysi bývaly samostatnými ostrovy pomalu mizející dřívější instalace Iglú (2007) nebo Bunkr (2007). Historii Kokolandu bych zřejmě datovala první návštěvou na Coney Islandu či obsazením Astor Place v New Yorku sochami v pohybu. Ano, Koko je opravdu sochařka americká.

Divoké obrazy Vladimíra Skrepla Barva. Pasta. A divokost figur, která mě těší. Pozoruji, jak si několik lidí na obrazy během vernisáže musí sáhnout, aby znovu a znovu ověřovali, zda je pasta ještě měkká nebo už ztvrdla. Jako by nevěřili svým očím. Možná ale jen zatlačují, doslova strkají ty osoby, ty přeludy, ty stíny a veselá zvířata zpátky do nerovné plochy obrazů Vladimíra Skrepla (*1955, Jihlava).
Rychlé kresby, oživlé malby, zombie kresbomalby. Vše je navrstveno a rozetřeno. Do šeda. Zapomenutý. Znovu objevený. Je. Obraz. Dokola se opakující. Tedy. Obsesivní. Pokaždé jinak expresivní. Řvoucí. Nebo. Tiché a průsvitné. Jsou. Ty. Něžné.
Divoké. Bytosti. Vladimír se nestydí za jakoukoli barvu, za jakýkoli tvar, za jakýkoli orgán, za jakékoli slovo. Zřetelně a čitelně se na své obrazy podepisuje, hrdě a s radostí jako dítě. Je součástí svých obrazů.
S hadem reality může mít Vladimír problém, upřímně, kdo z nás ho nemá? Hadovi neustále vzdoruje. S upřímnou zvědavostí, s překvapením přistihuje sám sebe jedno už při čem nebo s kým. Obrazy vystavené v MeetFactory Gallery jsou divoké, veselé. Odrazy nepoznaného a nepojmenovatelného. Vznikaly během posledního roku. S nadsázkou i s pokorou. Vše je expresivně přitažené za dlouhé vlasy podivných princezen. Pohyb a ustrnutí. Práce i hra bez kruté sebecenzury. Cítím i strach, věřím Vladimírovi, že strach z přísnosti, z uměřenosti a z naprosté sebekontroly může být mnohem silnější než horror vacui. Vladimírovy obrazy-gesta nás proto osvobozují.
Při plném vědomí nebo bez, podobné obrazy také prožíváme. Vladimír je prožívá i maluje. Zatímco hlavou táhnou slova, pos-tavy, situace. Nejistoty, dohady, přání, béčkové i céčkové horrory a nadzvukové kilometry hudby. Smečky psů, veverek a koťat. Objeví se jistě i štěkající srnec z Barrandova. Vladimír Skrepl, introvertní extrovert v pruhovaném svetru a v čepici, je schopen kresby nebo malby uzavřené i otevřené, především malby veselé. Barvy rozpatlává nadoraz do konečných blátivých šedí, hnědí a podivné fialové, aby se potom od nich mohla odrazit barva čistá a jasná jako krátká melodie nebo dva tři jasné tóny po dlouhém noisovém mixu. Ty jasné barvy se odrážejí. Odráží je extrovertní introvert v proužcích a v čepici, jehož divokou malbu vždy ráda vidím.

„Hovno.
Veverka.
Had reality.
Darkness.
Princezna.
Muži a ženy se svými zbraněmi.
Trpaslík.“

„To jsou ta slova, která nám proudí hlavou, jsou jako gesta. Když mluvíš, taky si ta gesta nepamatuješ.
Jaká bisexualita?
To není jednoduchá věc … není to prostě jen animus nebo jenom anima, ani jen vnitřní muž nebo agresivní žena. Ani sen být oboupohlavní bytostí … je to mnohem složitější.“

Skreplovy malby a kresby jsou ta gesta, co si nepamatujeme. Je to všechno mnohem složitější, než si troufneme mnohdy připustit. A chceme to vůbec vědět? Vidět, doufám, ano. Nestačí nám občas jen vidět kobru s mambou v zubech? Krásku s mužským pohlavím? Muže zlatovlásku? Ptát se: Kde se tu vzaly všechny ty divoké princezny? A zvířata?

„Jak mizí slova, tak mizí i ta těla.
Je to mizení jasnosti.“2

Těla se zjevují jinde. Znovu. Co nás nutí vnímat ty zbytky
krásných lidských těl a krásných divokých nebo pohádkových zvířat? Kam se najednou poděli všichni vzácní tyrkysoví mončičáci, kde se vzali vlci?
Kobrovice jako nejasná metafora výstavy Dojít na první lednovou výstavu do MeetFactory a dívat se na vše vystavené bylo jako prohlížet si nejprve zdálky a potom úplně zblízka láhev kobrovice. Vytvořit tuto výstavu muselo být podobné, jako se té kobrovice napít. Vypít tak dva nebo i čtyři panáky a v dobrém rozmaru sníst k tomu něco zdravého. Možná těch panáků bylo i pět. Léčí anebo neléčí kobrovice?
Co je to kobrovice? Škoda, že musím užít další slova, bez podrobnějšího vysvětlení tato metafora však nemá cenu. Tedy, co je kobrovice? Kobrovice je nápoj orientální. Pro nás možná tajemný. Zcela jistě za jeho vznik vděčíme dávnému silnému mýtu, ale neznáme jej. Jen tušíme, koho se zeptat nebo kde bychom měli příběh hledat. Kobrovice je v uvozovkách jemný orientální likér, bez uvozovek to znamená, že v čistém lihu, nebo v lepším případě v nějakém jemnějším alkoholu, lehce levituje naložená kobra, a ta kobra v zubech drží mambu. Vladimír by zřejmě podotkl, že spíš drží v rozcapené tlamě, mezi zuby, mambičku.
Tak tedy kobra drží mambu, chcete-li mambičku a okolo tohoto expresivního hadího sousoší v alkoholu plave žen-šen. Silný obraz. Veškerou jasnost toho, co se odehrává uvnitř, ale tříští složitý, dekorativní a kulatý tvar láhve z čirého skla. I naše neznalost. Kulatá plochá láhev, je členěna na mnoho polí, všechny předěly odlišně lámou světlo, jako by se hadi najednou pohybovali, kolem nich jako by poklidně plul žen-šen. Pokud do láhve něčím klepneme, hadi ani žen-šen nezmizí. Kobrovice se rozlije do střepů.
Výstava, o které jsem se pokoušela psát, působila silně jako ta kobrovice. První, co mě napadlo, nebyla otázka, jestli je krásná nebo aktuální … To, co mě atakovalo, byl silný proud energie, který se násobil i podivně tříštil. Chvíli symbióza figur Vladimírových obrazů a Janina prostředí, podivného průchozího pavouka obaleného v cukru, chvíli zas kakofonie. Souhra a díky Benovi i smršť v MeetFactory.
Kurátorce poměrně velkého od centra vzdáleného prostoru MeetFactory Gallery, Zuzaně Blochové, se podařilo pozvat ke společné výstavě s berlínským rezidentem Benem Cottrellem Vladimíra Skrepla a Janu Koko Kochánkovou. Tento krok se mi zdá šťastný, v tvorbě všech tří autorů můžeme hledat temperamentní a cenné stopy osvobozující divokosti. Viděla jsem tehdy v lednu výstavu, která mě překvapila. Beru ji jako výzvu.

Je čas vyrazit zase do Berlína, na další výstavy i na koncerty.





1 Název výstavy Lost Eye odkazuje k legendě o severském pohanském bohu Ódinovi, který vyměnil své levé oko za veškeré vědění a poznání tehdejšího světa. Název podtrhuje silnou a divokou vizuální stránku vystavených prací, ohlašuje také, že společná výstava Cottrella, Kochánkové a Skrepla vědomě stojí mimo silný proud chladnějších výstav prací přísně konceptuálních.
2 Přepsáno částečně podle rozhovoru s Vladimírem Skreplem vedeným v ateliérové galerii 207, tehdy autora zpovídal Milan Salák (www.artycok.cz). Dále jsou použity citace a s nimi související metafory z našich posledních vzájemných rozhovorů s Vladimírem Skreplem v době trvání výstavy Lost Eye. Pořadí citátů, z hlediska výše zmiňovaného principu mizení a znovuobjevování detailů, však není důležité zachovávat.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce
Amerického básnika pozvali do Bílého domu, aby jim přečetl svou kontroverzní vykradačskou poezii. Vyfintěn a připraven dělat si věci po svém dospívá ke „skandálnímu“ zjištění, že již nikomu nic nevadí a že místo narážení hlavou do obecných zdí, je lepší stavět vlastní zdi či alespoň zíďky.
Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona
V oblasti kultury již není nic, co by nebylo použito, vyždímáno, obráceno naruby a v prach. Klasickou kulturu dnes dělá „nižší vrstva“. Ve výtvarném umění jsou někdy umělci pro odlišení nazýváni výtvarníky. Ostatní umělci musí hledat v jiných vodách a bažinách, aby předvedli něco nového, jiného, ne-li dokonce ohromujícího. Musí být přízemní, všední, političtí, manažerští, krutí, hnusní nebo mimo…
Obsah 2016/1 Obsah 2016/1
Obsah nového čísla.
Le Dernier Cri  a černý penis v Marseille Le Dernier Cri a černý penis v Marseille
To člověk neustále poslouchá, že by s ním chtěl někdo něco společně udělat, uspořádat, zorganizovat ale, že… sakra, co vlastně... nám se to, co děláte, tak líbí, ale u nás by to mohlo někoho naštvat. Je sice pravda, že občas z nějaké té instituce nebo institutu někoho vyhodí, protože uspořádal něco s Divusem, ale když oni byli vlastně hrozně sebedestruktivní… Vlastně potřebovali trpět a jen si…