POZOR! POLITIKA!

Všichni jsme kdysi milovali politické umění

22.–28. srpna se v malém litevském městečku Alytus, ztraceném dvě hodiny cesty od Vilniusu, uskutečnilo první bienále pojmenované BEWARE! POLITICS! Alytus Biennial 1, International festival of experimental art. Kurátorem byl Redas Dirzys, umělec známý svými nepřehlédnutelnými akcemi.

Alytus připomíná sanatorium. Rozkládá se v borovém lese, kde se procházejí ptáci, zvěř a děti různého věku. Děti chodí do umělecké školy vedené Redasem Dirzysem. Právě v této škole měl sídlo štáb Bienále, tiskové centrum, probíhala zde setkání účastníků a hodnocení. V kteroukoli dobu tu bylo možné potkat některé z mnoha dobrovolníků, jinak studentů školy. Nejen že tyto děti mají Redase rády a váží si jej; představuje pro ně i příklad uvědomělého projevu občanské neposlušnosti a zásadového osobního postoje. Před nějakým časem dostal Redas dopis z Ministerstva školství, který jeho školu obviňoval z anarchismu a přehnaného volnomyšlenkářství. Důrazně jej vyzýval k tomu, aby se řídil doporučeními uvedenými v objemné příloze. Reakcí byl umělecký projekt, v rámci něhož se studenti školy mohli stát součástkami fungujícího administrativního aparátu. Film Anyi Lewin (UK/USA) a Stevena Eastwooda (UK) Different Systems of Chaos (25 min., Dv. Exp. Documentary), dokumentující tuto událost, se promítal v poslední den Bienále v městském kině. Alytuské Bienále tak představovalo další formu protestu proti byrokracii ve všech jejích podobách a proti cynickému využívání umělců (v nejširším slova smyslu) v politických hrách, k němuž dochází často bez jejich vědomí a souhlasu.
Redase Dirzyse lze právem označit za mistra politické provokace – připomeňme projekt, při němž byl jako nejlepší diktátor osloven prezident Lukašenko, který byl ještě donedávna, než jej zničili vandalové, přítomen v blízkosti školy v podobě sochy lyžaře. Cílům a úkolům Bienále věnoval Dirzys celý filosofický traktát, jejž lze považovat za samostatný umělecký projekt. V předvečer Bienále vyšel svérázný „předkatalog“, vlastně svazek novin sešitý v kartonové vazbě – kromě hlavní koncepce jsou zde sebrány četné výtisky alytuských novin – kde účastníci podle potřeby představili své životopisy, fotografie, rozhovory a deklarace.
Vzrůstající množství rozmanitých bienále, konaných zpravidla v hlavních nebo alespoň velkých městech, považuje Redas za doklad tendence k mocenské centralizaci, k níž dochází i v kulturní oblasti. Za hlavní cíl vlastního projektu proto prohlašuje vytvoření protiváhy Vilniusu, který postupně zaujal pozici dříve náležející Moskvě. Mezi úkoly Bienále lze dále zdůraznit sjednocení levicového diskursu v Litvě a východní Evropě, postavení experimentální tvorby vůči „oficiálnímu, na projektovém myšlení založenému umění“ a protest proti praxi tzv. „vycpávek“. Má na mysli situace, kdy se při prezentaci komerčně úspěšných a často uměle vytvořených hvězd využívá množství málo známých, mladých nebo jinak „marginálních“ umělců, kteří při takové akci sehrají roli „vycpávky“. Umělcům bylo navrženo, aby namísto ilustrování politické situace z kritického nebo propagandistického stanoviska vystoupili s jasně zformulovaným politickým gestem a využili přitom prostředků politiky a médií. Témata k zamyšlení a umělecké hře byla následující: jak a kde je možné lokalizovat hegemonii a mocenské vztahy ve společnosti, rozmanité druhy konspirace, manipulace a vymývání mozků, velká iluze svobody vyjádření, všeobjímající tendence neoliberalismu – nová tvář kapitalismu.
Název Bienále je reminiscencí na proslavenou skandální výstavu „Pozor, náboženství!“ v moskevském Muzeu Andreje Sacharova (leden 2004). Ta byla zavřena čtyři dny po svém zahájení poté, co ji napadli agresivní pravoslavní věřící. Proces vedený proti několika umělcům a spolupracovníkům muzea v čele s jeho ředitelem Jurijem Samodurovem se táhnul dva roky a skončil vynesením rozsudku, který obviněným uložil zaplatit horentní pokuty za „urážku náboženského cítění a podněcování národnostní a náboženské nenávisti“.
Na rozdíl od mnoha jiných bienále, která proběhnou svým způsobem izolovaně a jsou zaměřena v prvé řadě na kritiky, kurátory a částečně umělce, měly události v Alytusu otevřeně „demokratický“ charakter. Do Bienále byla nezávisle na své vůli nějak vtažena většina obyvatel města, které něco přes týden žilo ve stavu neklidu a vstřebávalo nepochopitelné současné umění.
Na hlavní třídě vznikla v rámci projektu Howarda McCalebba (USA) dřevěná scéna – sochařská instalace Conjoined Icon/Edifice for Impromptu Theater (Spojená ikona/Bašta improvizovaného divadla). Představovala prostor pro kohokoliv, kdy by chtěl na chvíli zažít pocit hvězdy, ať již by toho dosáhl přednesením politického projevu, tančením break dance nebo rapu, čtením veršů, konzumací svačiny, předváděním se ve svátečním, meditací nebo nicneděláním. Když Howard první večer seděl v kavárně a sledoval místní výrostky, kteří vylezli na scénu a začali předvádět kroky připomínající tanec a cosi přitom deklamovat, mohl s uspokojením konstatovat, že věc funguje.
Tentýž první večer několik dní před oficiálním zahájením, kdy se účastníci teprve sešli, proběhlo zkušební promítání filmu Alexe Villara – videoprojekce Upward Mobility (Brazílie/USA) – na celou stěnu jednoho z domů na hlavní ulici (Alytus City Hall Square). Bylo to ideálně zvolené místo – hlavní hrdina (byl to sám Alex, kterému se podařilo přijet do Alytusu na pouhých několik hodin, aby se pozdravil s Redasem) šplhal na všechny věci, které pro tento účel přicházely v úvahu, jako popelnice, lampy, sloupy a zdi. Místní obyvatelé, k jejichž zvyku patří procházet se za letních večerů po hlavní ulici, zažili první kulturní šok a příliš nevěděli, co si o tom mají myslet a jak reagovat. Nicméně svým způsobem je potěšilo, že klid jejich Bohem zapomenutého místa je narušen tímto způsobem.
Zatímco v těchto případech bylo podstatou projektů využití městského prostoru a jeho doplnění o užaslé obličeje, některé další působily na recipienty mnohem provokativněji.
Kupříkladu Dieter Buchhart z Rakouska instaloval na různých místech města dřevěné kabinky uzavřené černým závěsem, které připomínaly něco mezi zařízením na samoobslužné fotografování a vesnickým záchodem (Cell for Urtica). Uvnitř člověk objevil květináč s kopřivou umístěný na soklu přibližně ve výši hrudi a nůžky na kovovém řetízku. Poslední výzkumy ukázaly, že plocha 625 cm2 a prostor 15 625 cm3 (v kabinkách vyznačený konstrukcí ve tvaru krychle nad květináčem) představují ideální podmínky pro kultivaci rostliny kopřivy. Každá jednotlivá rostlina zbavená svých „soukmenovců“ potřebuje dostatečný prostor. Vytvoření a zachování ideálních životních podmínek pro pěstovaného jedince musí být podřízeno pečlivé kontrole. Narušení ideální prostorové krychle dává vzniknout krychli nedokonalé a každý se musí rozhodnout, zda je správné i nadále udržovat při životě vadné jedince, kteří vyrostli v prostorově defektním prostředí. Dieter byl dokonale spokojen po zjištění, že ve všech kabinkách byly kopřivy ustřiženy.
Nádraží je v jakémkoliv městě klíčovým bodem, které má svou přitažlivost. Na alytuském nádraží běžel každý večer film Guenthera a Loredany Selichar (Rakousko) The Landscapes of Granturismo, což byla vpravdě surrealistická podívaná. Temné město s nízkými domy, téměř bez světel a zvuků. Uprostřed prázdného nádraží natažené ohromné bílé plátno, na kterém závratnou rychlostí ubíhá cesta viděná čelním sklem, o něž se rozbíjí nesčetní motýli a brouci. Tempo se zvyšuje a najednou už žádná cesta není, je jenom hutná hmyzí masa (svým způsobem krásná, podobající se dětským výtvorům z plastelíny), přes kterou nevidíme cestu a zeleň polí ubíhajících po stranách. Mrtvý hmyz a přízračná světla desítek vozidel „shromážděných“ kolem plátna, mrtvé ticho přerušované aplausy a voláním po opakování. Město nečekaně objevilo možnosti „kina na kolech“. Objektivní realita smíšená s počítačovou hrou, reflexe a ironie, tragické divadlo hmyzu a na pozadí hudby věčné téma cesty, kde se všechny naděje a očekávání tříští o zrcadlo krajiny.
Jeden z nejvíce zneklidňujících zážitků připravila městu Adina Bar-On z Izraele, která v rámci Bienále představila své tři projekty, z nichž jeden se uskutečnil rovněž na nádraží. Na rozdíl od Guentherova filmu, který běžel od pozdního večera do noci, kdy je nádraží tiché a pusté, vystoupila Adina se svojí performancí v sobotu mezi 9. a 13. hodinou, kdy je místo přeplněno cestujícími nebo i jen bezcílně se ochomýtajícími lidmi. Jednalo se o jednu z jejích nejznámějších performancí nazvanou About Love, s níž vícekrát vystoupila na nádražích různých měst a zemí. Krásná a výrazná žena pocházející z daleké jižní země beze slov mluvila o tom nejdůležitějším. Obyvatelé litevského maloměsta na téměř nehybnou postavu v černém provádějící nepochopitelné manipulace s miskou, ručníkem a barevným bonbonem reagovali různými způsoby; někdo dával najevo údiv, někdo se pobaveně snažil Adinu shodit ze stoličky, jiný nabízel peníze. Jedna žena jí věnovala květiny a rozplakala se: „Vím, je to o válce a genocidě.“
Úplně jiného přijetí se dostalo dalšímu projektu Adiny nazvanému Sacrifice. Jednalo se o zvukovou instalaci v objektu staré synagogy, kde byl křik zpracován ve čtyřicetiminutovou harmonickou kompozici. Obyvatelé okolních domů byli šokováni a vyděšeni, hrozili přivoláním policie, ozval se pokřik „Židi, táhněte z Litvy!“. Vyli psi a spustily alarmy na okolostojících autech. Spořádaní občané se vraceli domů a za ruku vedli vylekané děti. I zde se ale našli lidé, kteří se zastavili, plakali a poslouchali šílený hlas přecházející chvílemi v smích, vytí nebo ryk sahající až do nebe. Nikdy na ten hlas nezapomenou.
„Toto je vlastně jeden z hlavních výsledků Bienále – že to lidé viděli a byli tím zneklidněni. Přitom není až tak důležité, jak a co pochopili a jestli budou s to hodnotit viděné z pohledu umělecké praxe nebo s pomocí historické či konceptuální analýzy. Rozhodující je, že je to přinutilo přemýšlet,“ vyjádřila se koordinátorka projektu a Redasova hlavní pomocnice Loreta Liausaite. A nehraje přitom takovou roli, nakolik byl tento „nejambicióznější pokus podrobit kritice výše vzpomenuté tendence v postsovětské Litvě“ politický nebo antipolitický. Lidé viděli „mluvící pekařství“ (Unimaginable Bakery of Carlo, instalace v hlavním alytuském městském pekařství, Charlie Citron, Nizozemí/USA), sklouzli se z malovaného vršku (Painted Slide for Kids, alytuský městský park, Martin Zet & Eva–Marie Zetová, Česká Republika), trochu se vylekali, když se objevil Ales Puškin v uniformě na improvizovaném tanku s požadavkem vrácení Vilniusu (Appearance, performance, Ales Puškin, Bělorusko), snažili se sebrat eura vylepená na místních veřejných toaletách (Free Money [Do It Yourself], Jeroem Jongeleen, Nizozemí) a uvěřili pohádce v bývalém masokombinátu (Knot Dance, performance v prostoru bývalého masokombinátu, Johanes Bergmark & Anna Bergmark, Švédsko/Polsko). Zvedli hlavu a spatřili pestrého ptáka, který se z ničeho nic spustil z výše a odnesl zrno jejich včerejší nevinnosti. Zatím jsou zmatení a věci si příliš neuvědomují, jasně však pocítili, že už nemohou být jako dřív. Jedovatě krásný oblak současného umění zakryl jejich město. A spolu s ním zakryl politiky, politiku i debaty o ní.

01.01.2006