Editoriál

Letní měsíce si česká výtvarná kultura každoročně vyhrazuje na předpodzimní přípravu. Uskuteční se sice několik dlouho avizovaných festivalů, ale žně obvykle začínají až v září. A letos to vypadá, že začátek sezóny nedoprovázejí skepse a pocit absurdity, ale spíš chuť a očekávání.
Důvěryhodný miláček české scény Display na prázdniny zavřel, do výlohy si nechal umístit instalaci Vladimíra Skrepla, ale od září opět ukazuje, že si kvůli kvalitnímu zahraničnímu umění nemusíme pořizovat letenky.
Futura získala prestiž už díky velkorysým slibům, s nimiž otevřela. Jestliže se po umělohmotných zadcích Davida Černého, které mediálně zastínily vše ostatní z kultivovaného (a trochu předvídatelného) kolektivního projektu od Karla Císaře, dostal ke slovu Jiří David jako nadlidsky produktivní (tentokrát) malíř, ukazuje se, že Futura se nejspíš bude vyhýbat riziku a bude obhajovat hodnoty, jež se už jednou ustavily. Můžeme tak čekat víc od zámku v Třebešicích a výstav ze zahraničí? A nebude to přeci jen škoda?
Tým Tranzitu se činí a ke konci října přivezl do Prahy snímek Cremaster 5 Mathewa Barneyho. Na jediné promítání dorazilo do kina Aero několik set lidí. Barneyho jsme v Čechách zatím příliš nezažili a tak jeho práci obklopuje aura dohadů, zvěstí a iluzí. Sedm let staré fantaskní podobenství mělo českou premiéru a podle ohlasů, jež se mi donesli, překvapilo tím, že není pestré podle očekávání. Nicméně právě vizuální redukce, technický perfekcionalismus a sofistikovaná koncepce je vždy pro české konceptuální prostředí obrovskou školu.
Ale vyrojily se také další aktivity. Napovídají, že republika může brzy mít nezávislou síť institucí, v nichž se bude odehrávat ta základní kulturní anarchie, z níž „velké firmy“ po čase rády načerpávají sílu.
V Ústí nad Labem už nějakou dobu existuje galerie Raketa. Doufám, že ji představíme v příštím čísle. Nedávno si Jana Kalinová založila privátní galerii v záplavové zóně Holešovic. Spolu s brněnským Eskortem už tedy vlastní galerie dvě a budeme jí přát, aby Kalinu vedla soustředěněji než starší, v poslední době malinko opomíjenou sestřičku. Snad se jí to podaří, když už si Kalinu otevřela ve svém vlastním bytě a snad si do ní pořídí topení, aby galerie i kurátorka přežily blížící se zimu. Mimochodem, tatáž slečna měla během září i svou první samostatnou výstavu v galerii Home. Produkovali jsme ji a tak je na pováženou upozorňovat, že nám přišla mimořádná. Naštěstí nám Marek Pokorný sám nabídl, že by ji recenzoval, a proto jsme snad nepřekročili nepsanou etiku Umělce.
Avšak ze stejného důvodu jsme se vyhnuli hodnocení festivalu digitálního obrazu INOUT. Jenže Ryutu Amae a Alexandra Györfiho jsme díky INOUTu poznali a zaujali nás natolik, že jsme si neodpustili vyžádat si jejich profily.
Zmínku si zaslouží i novorozená galerie A. M. 180. Vznikla několik dní před vydáním tohoto čísla a stojí za ní skupina lidí, kterým je něco přes dvacet. Bude zajímavé pozorovat, jak se nejmladší generace bude chtít odlišit od zaběhlých standardů. Uvažované spojení hudební produkce a výtvarného umění v A. M. 180 už něco naznačuje.
A pak je tu Bedroom Gallery, kterou si na Žižkově zřídila tajemná, potetovaná Američanka, která se nechává titulovat Spy. Po dlouhé době galerie se zámořským zázemím – sice maličká, nenápadná, ale jiná, radikální a divoká.
Jestli všem vydrží nadšení, budeme žít normální život.

01.02.2003