Poražená historie - Umění Duo van der Mixt

Duo van der Mixt tvoří Cristian Rusu (vizuální umělec, jevištní architekt) a Mihai Pop (vizuální umělec, kurátor). Město Kluž, které leží na severozápadě Rumunska a kde oba umělci pracují, je obzvláště nadějným prostředím pro jejich výzkum: chlubí se druhou největší botanickou zahradou v Evropě a překypuje novými druhy nacionalistických syndromů. Hledání semínek šílenství v nacionalistických diskuzích a jejich kultivace v umělecké laboratoři – to je hlavní zájem výzkumu dvojice Duo van der Mixt.
Spojilo je v první řadě společné znepokojení z klišé, z připravenosti současného Rumunska přijmout stereotypy – z šíření myšlenek pramenících ze základních politických a společenských rozmluv. Zapouzdřují kousky (falzifikované) historie a prostřednictvím těchto relikvií jasně vyjadřují své názory na „pokrok“ a na nejasnou evoluční fázi, kterou nazývají „normalizace“. Duo podrážděně reaguje na neurózy a dysfunkční instituce nezralého politického a společenského systému.
Na první pohled se rumunská scéna zdá být rozdělená na generaci „po pádu zdi“ – umělce, kteří vzešli z undergroundu, změnili směr či se stali aktivními až po roce 1989, a s pocitem nutnosti se noří do politického a společenského kontextu postsocialistického Rumunska – a na generaci, jež by mohla být příhodně nazvána generací „po vzniku nákupních středisek“. Ta druhá vyjadřuje svou identitu jako odpověď na podstatně větší množství vlivů a vykazuje jemnější politické záliby, hravější a osvobozenější od iluzí. Duo patří k této generaci, která viděla „konec pohádky“ a s umírněným optimismem vyjednává pro současné Rumunsko nový deadline. I přes všechno, co je od sebe odděluje, oběma generacím je společné důsledné zaujetí otázkou národní identity – toho nekonečného dramatu – a způsoby, v nichž její vyjádření schází na scestí, ztrácí kontakt s realitou a mizí v útulném, naprosto k sobě se vztahujícím vesmíru.

Micographia
První projekt Dua se datuje do roku 2002. Micographia (Micografie), s níž začal Cristian Rusu a kterou kurátorsky zpracoval Mihai Pop, přivedla dvojici na práh grafické revoluce. Syrovým materiálem tohoto multimediálního experimentu byla směs používaná k vaření mici – masové rolády a kulinářského ekvivalentu „domova“ pro každého Rumuna. Etnografie ale ukazuje, že varianty tohoto jídla můžeme najít po celé Evropě pod názvem čevapčiči nebo v osvícenější, sytější formě pljeskavica, což dokládá, že tato směs masa je samotnou dření balkánství. Neznámá koření činí pokrm dosti kyselým, a tak může způsobit oxidaci některých povrchů. Cristian Rusu hledal způsob, jak zaznamenat tyto stopy, a uchýlil se k další oblíbené věci: dubovému krájecímu prkénku. Je to víc než jen kuchyňská pomůcka, dubové prkénko rezonuje s mystickou národní houževnatostí, připomíná komplikovanou historii nebojácných mužů, silných a mocných jako dubové stromy, jež všemu odolají a nakonec přemohou neoprávněné agresory. Výběr povrchu uvedl tyto neopěvované ochránce křesťanství a evropské civilizace do projektu spolu se symbolismem patriotické kontinuity. Snad všechny země podrobují svou flóru jistému druhu axiologického zneužití, a z bambusů, sedmikrásek či prostého topolu činí nositele jakési vyšší morální pravdy. Nicméně Micographia ze zmatku historie úspěšně oddělila dvě ingredience „Autentické rumunské rytecké metody, již vyvinul Cristian Rusu od roku 2002“. Vybaven směsí mici a dubovými prkénky potřeboval již jen šablony a trpělivost. Usměrněno šablonami provedlo maso své kouzlo a do dřeva vyleptalo přízračné podoby Mony Lisy, Mickey Mouse a Michelangelova Davida, Einsteina a značky Nike, Mondrianovy mřížky, volkswagenovského brouka a Twin Towers v ohni – celou galerii univerzálně známých znaků, emblémů minulosti a přítomnosti, vznešených i nízkých, ztracených v nevybíravé směsi, kde se koncept ready-made hroutí a je maten domněnkami a přáními, užitím a hodnotou, pravdou a usilováním. Zásadní je, že micografémy jsou jasným případem „glokalizace“: rumunská kultura, znásilněná a odcizená vládnoucím vizuálním pojetím, si tímto diskurzem našla mezeru, způsob, jak psát svou vlastní historii. Micografémy také poukazují na skutečnost, že rumunská modernost, to jsou dějiny touhy někam patřit – a to je pro Duo hlavní předmět zájmu a zdroj zábavy.

Sága o červené, žluté a modré
Následující projekt se dovolával dalšího příkladu paralýzy myšlenek, který se dal pozorovat na ulicích jejich rodného města Kluže. Mezi lety 1992 a 2004 vládl Kluži nacionalista Gheorghe Funar, představitel pravicového extremismu typu „Velkého Rumunska“. Rumunští občané jej systematicky volili pro jeho vágní manažerské schopnosti, ale také jako varování nejasně vnímanému nepříteli: velké menšině Maďarů ve městě. Hlasování bylo v mezietnickém dialogu poměrně bojovné – brutální proklamace dominantní pozice. Funar chtěl odpovědět stejně, hledal v historii a vracel se s nejasnými důkazy pro své tvrzení o národní nadřazenosti. Pokud chtěl dát Maďarům lekci a vymýtit jakýkoliv jejich nárok na autonomii, znamenalo to vystavovat je systematicky symbolům rumunství, aby rozptýlil jakoukoliv geografickou a politickou nejistotu. Nutkání propagovat národní identitu jej vedlo k malbě v červené, žluté a modré – ve třech barvách rumunské vlajky – pomaloval doslova cokoliv, co se propůjčilo k tak agresivnímu a pošetilému vystavení sebe sama – a tak získaly ulice Kluže ozdobnou trikolóru. Městská krajina získala groteskně triumfální vzhled a stala se zbytečným manifestem suverenity. Trikolórovou extravaganci přičinlivě zaznamenalo Duo van der Mixt v působivém archivu, který byl nedávno představen ve Studiu Protokoll jako To nejlepší z červené, žluté a modré (The Very Best of Red, Yellow and Blue). Sbírka sestává z trojbarevných objektů a fixací, neúspěšných pokusů a frustrací, jež dokumentují, jak se velmi po- chybná politická rozhodnutí vsakují do myslí těch, kdo jsou jim vystaveni.
Výstava byla průzkumem kolektivní symbolické patologie, kdy se objekty, z nichž se sestává obvyklá městská krajina, zapojily do gigantického úsilí o důležitost. Jako by se vymanily z užitečnosti a místo toho začaly předstírat jakousi symbolickou hodnotu a dodávaly tak mlhavou politickou náplň jakékoli aktivitě, ať by byla sebevíc směšná. Zatímco městské objekty ve svém patetickém chátrání zoufale gestikulují na hrdinském pozadí, historie a skomírající ideje národa se spojují se substancí každodenního stereotypu.
Jak správně poznamenal Marius Lazar, stačí-li k tomu, abychom oddělili božské od směšného, jen jeden rychlý krůček, zpětná cesta je mnohem složitější a dobrodružnější. Opravdu překvapivé objekty v archivu nejsou ty, které jsou přímo infikované demencí vůdců a jejich promiskuitním vztahem k národní identitě, ale ty, jež se zrodily ze spoluviny – trojbarevné šílenství tak pohlcuje zvyky těch, kdo je snášejí a berou za své. Soukromé vlastnictví se zapojuje do hysterické městské slavnosti a propadá deliriu opakování, zatímco se Kluž bezděčně představuje jako post-traumatické město, kde se opakování snaží vyplnit mezeru, zahojit nějakou strašlivou ztrátu, zažehnat vzpomínku na zničení.
Výklady o tomto argumentu patří ale někam jinam, a já jen zmíním dodatečnou skutečnost, že příběh rumunského umění vypadá také jako opakující se traumatická epizoda, počínaje „otci zakladateli“, kteří si zvolili vystěhování či nalezli seberealizaci a uznání někde jinde: Tristan Tzara, Konstantin Brancusi, Victor Brauner, André Cadere, Daniel Spoerri, Paul Nezvu, ti všichni se připojují k procesí tohoto zakladatelského exodu. Následuje všepohlcující melancholie, nikoli skutečné dějiny umění. Jak se zdá, znovuzískávání ztracených hrdinů národa je hlavní náplní historiografie a dějiny jsou psány jako průběžná rekonvalescence téhož.
Starší epizodu ságy o červené, žluté a modré prezentovalo Duo na mezinárodním projektu Re:location. Na výstavě v Casino Luxemburg byla Air de Klausenbourg (což je německé jméno města Kluž) překvapujícím dílem ilegálního umění: trikolórová lavička z Kluže rozřezaná na kousky a pečlivě uložená ve skleněném boxu. Dílo mělo silný archeologický podtext, připomínalo a pohrávalo si s historií výstav a vůbec s ideou muzea. Z hlediska politiky to bylo připomenutí adresované demokracii: její méně urozený předchůdce, relikvie zachráněná z naleziště exotických či starověkých institucí. S trochou nestoudného snění za bílého dne se zde navíc otvírá neprozkoumaná mezera na trhu, která by mohla změnit způsob, jakým si vybíráme cíle našich prázdninových cest: počátek politického turismu. Myslím, že by to šlo.

Metro
Politické klamání starosty Gheorghe Funara se projevilo i v „plánech na modernizaci“ a v monumentech. „Plamen věčné vděčnosti“ a další anachronismy, jež se vynořovaly všude po městě v obscénním pamětním karnevalu, přiměly Mihaie k poznámce o tom, jak snadno ideologické zmatky přejímají moc nad veřejným prostorem Rumunska díky tomu, že „spoléhají na nedostatek demokratických me- chanismů a reflexů“. Funarův „Gesamtkunstwerk“ měl být zakončen přesnou replikou Trajánova sloupu, římského mo- numentu, na němž jsou vyryty naše nejmilejší vzpomínky. Co se týče plánů na modernizaci, Funarovi se podařilo vyhnout se jakémukoliv praktickému pochopení potřeb současného města. Vynořil se s nákladnými nástroji okázalosti, které se vymkly jakémukoliv rozumnému účelu, nicméně naplnily jeho fantastické představy o moderní Kluži, jež by mohla konkurovat samotné Bukurešti. Změť komplexů méněcennosti a velikášství, strachu a touhy se pustila do své přihlouplé práce. Aby se město dostalo do map, snil Funar mimo jiné o vybudování metra, jež by se tak alespoň etymologicky stalo nejrychlejším prostředkem k vybudování metropole.
Duo van der Mixt je autorem videa Metro – sladká vzpomínka (The Subway – A Sweet Memory) z roku 2003. Bylo představeno na Docufiction, videoshow v Bukurešti, a na výstavě Revolutions REloaded (Artra Gallery in Milan a v Galerii PLAY, Berlín). Metro – sladká vzpomínka je pseudodokumentem, který vypráví příběh o metru v Kluji z pohledu mladého muže, který dospívá v době vzniku průlomového dopravního systému. Dětství, dospívání, první lásky a nepříjemný pocit špatného začátku běží paralelně s jednotlivými fázemi stavby. Když začne kopání, město se promění v obrovské staveniště, převládá vzrušení a narůstá pocit pýchy místních obyvatel: „naše metro je nejlepší, nejkrásnější v zemi“. Metro měla stavět čínská společnost, což by samozřejmě znamenalo technologicky pokročilá řešení, jako například LCD displeje, na nichž by si lidé mohli číst noviny, „jeden z důvodů, proč nám tak závidí lidé z Bukurešti….. Byla to výzva, jak získat zpět zaslouženou úctu… Bohužel se plány zhatily.“
Město, které je vzhůru nohama, ovládnou děti, a začnou se potulovat začarovanými tunely, vrací se se strašidelnými historkami z podzemí a mytologie je ještě posílena, když se ve vnitřnostech města na tři dny ztratí chlapec. Kouzlo se naplňuje objevením „Klužského pokladu“, plného mincí a šperků z doby Římanů a poetickou omluvou za veškeré drancování v dějinách Říma. Poklad je střežen, město je ve zmatku. Začínáme si uvědomovat, že ve scénáři chybí zrádcovský policajt, který by organizoval nějakou složitou odplatu stínů města. Umělci ale zvolili jinou cestu a napětí graduje sociologickým posunem ve vyprávění. Slavnostní otevření metra spolu s ohromujícími projevy o tom, že „Kluž je městem budoucnosti“, před nímž leží roky prosperity, je zakončeno roztržkou a patetickým závěrem – zájem o používání nového systému je menší, než se čekalo, a nakonec je jasné, že metro bylo zbytečné. Z fantazie se scénář přenese ke stále se vracejícím příběhům porevolučních let: finančnímu skandálu, neuskutečněným snům, zpožděným vyhlídkám na pokrok a vzniku další ruiny. Pro mladého vypravěče je to „něco, co se nemělo stát“.
Metro – sladká vzpomínka vyznívá jako jízlivá alegorie nerovností, které sužují současnou rumunskou společnost. Například otázka etnické tolerance je pojata z pohledu „čínské komunity“, kterou tvoří v nouzi žijící technici, kteří se museli utěšit tím, že si postavili místo metra čínskou čtvrť, a pomalu se začínají integrovat do laskavé struktury města. Jedním z cílů této skryté analýzy je diskuze o rebelující periferii, která sní o tom, že se stane metro- polí, a ironie zkouší tuto diskuzi posunout až za hranice možností – dokud neinvertuje. A „z legrace se znovu stává fundamentalismus“ (abychom citovali reverenda Ethana Acrese).
Dalším terčem ironie, méně viditelným, ale možná o to význačnějším, je velká, dosud neprozkoumaná oblast kolektivní psýché, kde se překrývají nevyslovené ambice, modernizace, pokrok, normalizace a „mezinárodní standardy“ v naprosto falešné harmonii – je to místo, kde se národ konečně uvolní, či je možná ochráněn sám před sebou. Toto téma může být univerzální – a to je dobré, protože dobré počiny by měly rozezvučet národní specifitu jako rockoví hudebníci své kytary. Důkaz podávají samotní umělci, kteří se chystají dokončit druhou epizodu o metru. Odehrává se v Linci, kde bezohledný holandsko-rumunský podnikatel jménem Van der Mixt začne budovat metro, ale musí přestat, když narazí na ruiny středověké cukrárny, z níž pochází recept na tradiční linecký dort.
Po dvanácti letech katastrofického vedení zvolili občané Kluže na radnici demokratického kandidáta. Pokud jsme se od roku 1989 něco naučili, pak to, že tenhle mejdan nikdy neskončí.

01.03.2004