Soukromé umění

22. září 2001 byl v Budapešti zahájen provoz nového muzea umění, které účinně narušilo místní, poněkud zatuchlý status quo. Maďarská umělecká scéna muzeum už delší dobu s napětím očekávala, protože tento projekt je první iniciativa, vzešlá ze soukromého sektoru. MEO — Sbírka současného umění patří obchodníkovi Lajosi Kovátsovi, jenž během uplynulých deseti let získával zkušenosti na aukcích a z provozování komerční galerie Blitz. Muzeum je umístěno v rozlehlé budově bývalé kožedělné továrny a zahrnuje asi 3 000 m2 výstavních prostor, kavárnu a knihkupectví.

Kdy jste začal se sběratelstvím umění?
Já nejsem tak úplně sběratel, nikdy jsem jím skutečně nebyl. Z různých důvodů jsem příležitostně vytvářel sbírku. Částečně proto, že jsem si myslel, že moje galerie může fungovat jen tehdy, budu-li mít určité věci k dispozici. A tak jsem je sbíral. Například jsem kdysi sbíral Franka Figyese [maďarský malíř, 1890–1976] jenom proto, abych uspořádal jeho výstavu, čímž jsem ho chtěl uvést na aukční trh i do dějin umění. Udělal jsem výstavu, vydal katalog a pak díla prodal.

Proč jste tedy začal sbírat současné umění?
Z mnoha důvodů. Jeden z nich se týká vyčerpání aukčního trhu v Maďarsku. Jeho kvalita ve srovnání s dobou před deseti lety klesla. Jedno z možných vysvětlení je, že maďarská plutokracie shromáždila všechny prvotřídní obrazy, a u těch tedy není pravděpodobné, že se někdy zase objeví v prodeji a když, pak jen velmi zřídka a s nadsazenou cenou. Dalším důvodem je, že jsem se o současné umění už od dětství zajímal a nebylo to jen kvůli tomu, že jsem chodil na kurs malování, což pro mě bylo mnohem zajímavější než klasické umění. Před osmi lety jsem organizoval soutěže na Akademii umění v Budapešti, ale nesetkal jsem se s úspěchem. Před čtyřmi lety jsem se na aukcích snažil uvést současné umění, ale nebyl o ně žádný zájem.

Proč je tedy nyní vhodnější doba představovat současné umění a jaké umění podporujete?
Z pohledu dějin umění a veřejného aukčního trhu maďarské umění skončilo po 2. světové válce. Před třemi nebo čtyřmi lety jsem začal obchodovat s uměním 60. let a pak jsem se zaměřil výhradně na umělce, zastoupené na výstavě Ipartev [výstava z prosince 1968, která ohlašovala nástup druhé generace maďarské avantgardy]. Vytvořil jsem seriózní sbírku, ale nebyla taková, jakou bych si chtěl udržet až do smrti. Snažil jsem se upozornit na opomíjené práce, v podstatě tedy na ty, které stále vlastnili sami umělci, protože o ně nikdo neprojevil zájem. Nebo šlo o díla opomíjená kvůli tomu, že v době, kdy se dotyčný umělec konečně etabloval, byla poptávka jen po jeho nových pracech, ne však po těch starších s výjimkou několika, které daroval muzeu nebo přátelům.
Znamená to, že sběratelství považujete za pouhou investici?
Nevidím to jako investici, spíše jako povinnost.

Jaká je to povinnost? Proč je tak důležité sbírat současné umění?
Nedívám se na tuto činnost stejným způsobem jako sběratel, někdo, kdo se sběratelstvím zabýval celý život. Tohle mě příliš nezajímá. Mě zajímá shromažďování uměleckých děl, jejich vystavování a vydání katalogu. To, že z této činnosti také plyne příjem, je uspokojivé. Když jsem sbíral šedesátá léta, seznámil jsem se s mnoha současnými umělci a začal nakupovat jejich nová díla. S budovou této staré továrny vyvstala možnost založit institut, takže jsem začal současná díla nakupovat znovu. Je to velice těžké a určitě to vyvolá kritiku. V tak omezeném časovém horizontu je nemožné vytvořit kolekci, která bude mít vynikající charakter jako celek a zároveň bude zahrnovat vysoce kvalitní díla. Na to nebylo dost času. Zpočátku musíte nakupovat hodně věcí. Především jsem chtěl nabídnout průřez aktuální situací.

Takové sběratelství je typické pro strategii obchodníků. V MEO budou kromě stálé expozice sbírky také dočasné výstavy. Jaké máte s institutem do budoucna plány?
Ano, kromě sbírky budeme také provozovat galerii, která bude bezpochyby pro sbírku fungovat jako reference svého druhu. Spolu s partnerem vlastníme jak sbírku, tak galerii. Ale finančně jsou odděleny, shodná je jen jejich adresa. Kdo sem přijde se záměrem obchodovat, může také navštívit muzeum, a ti, kdo přišli do muzea, mohou zároveň nakoupit současné umění. Tak to funguje v Paříži, kde se galerie nacházejí kolem muzeí.

Je jasné, že jste začal sbírat současné umění proto, že jste v této oblasti viděl možnosti, ale to ještě neznamená, že byste pro svou sbírku hned nezbytně musel zakládat muzejní instituci?
Rozhodl jsem se tak, protože v Maďarsku nic podobného není. Myslím, že je ta pravá chvíle tento projekt uskutečnit, protože k tomu máme příležitost. Čím dál víc lidí v Maďarsku se navíc zajímá o současné umění. Na druhou stranu rád dělám zajímavé věci a muzeum je velice vzrušující a těžká práce, kterou chci dělat na co nejvyšší úrovni.

Ve sbírce máte pouze maďarské umění. Máte do budoucna i jiné plány?
Rádi bychom sbírku, kterou jsme začali tvořit před třemi lety, rozšířili různými způsoby. Rádi bychom také sbírali mezinárodní umění. Velké maďarské instituce, Muzeum umění nebo Muzeum současného umění, Ludwig Museum Budapest se z finančních a byrokratických důvodů sběratelství mezinárodního umění nevěnovaly dostatečně efektivně. My budeme mnohem pružnější. Chceme k nám zvát významné mezinárodní výstavy, přičemž budeme mít možnost se rozhodnout a jednat o tom, že si některá díla ponecháme v naší sbírce. Takže v dlouhodobém horizontu je možné vytvořit seriózní sbírku, z níž budeme schopni zapůjčovat díla muzeím a na výstavy. Mimo to budeme také sbírat materiál pro kurátory, kteří si budou vybírat díla, aby mohli připravovat nové výstavy na základě různých konceptů.

Jaké výstavy chcete do muzea zvát?
Budeme se znažit přebírat nejen putovní výstavy reprezentující národní kulturní hodnoty a podporované státem nebo nadacemi, ale také bychom si rádi vybírali konkrétní výstavy sami a zvali je do Maďarska. Naším základním cílem je jednou za půl roku uspořádat výstavu, na kterou lidi budou stát frontu.

Jaké výstavy máte na mysli?
Především výstavy současného umění.

Myslíte, že se na současné umění se budou stát fronty? To se v Maďarsku nikdy nepovedlo.
Budou výstavy, na které — pokud je sem přivezeme — se fronta stát bude.

Jaké máte tedy na mysli?
Výstava Hermana Nitsche byla hodně navštěvovaná.

MEO nedávno představilo sólovou výstavu Imre Baka a tři videa od Chrise Cunninghama. Obojí bylo vystaveno v Arsenale na letošním Benátském Bienále. Je to vaše strategie, jak přilákat diváky?
Chtěli bychom dosáhnout takové výstavní politiky, která nám zajistí potřebnou návštěvnost. Podle toho, co víme, se už nyní o MEO zajímá hodně lidí. Obchodníci, firmy s námi chtějí spolupracovat a podpořit naši činnost prostřednictvím výměny. Budeme tak schopni financovat velké mezinárodní výstavy.

Chcete založit radu, která bude muzeum podporovat, což je na současné maďarské scéně bezprecedentní. Jaké služby budete nabízet a komu?
I když jde o zcela novou iniciativu, objevilo se už hodně zájemců. Očekáváme, že tato rada kolem institutu vytvoří komunitu, jejíž soukromé, disponibilní příjmy budou určeny na podporu naší činnosti. Nabídnout můžeme jen rozumné služby, jako je snížení vstupného, nižší ceny v kavárně nebo knihkupectví. Kromě toho budeme pořádat exkluzivní akce, dobročinné večery, kde tato komunita může získávat nové kontakty.

A co zaměstnanci?
Náš personál tvoří jen několik lidí. Uměleckým ředitelem je Barnabás Bencsik, který má dvě asistentky. Já jsem výkonným ředitelem a v současnosti pracuji s jednou asistentkou, ale pomáhají mi také lidé z mojí druhé galerie Blitz. Nechceme mít větší personál. Výjimkou budou nové projekty, na které budeme dočasně nové lidi najímat.
Přeložil Vladan Šír

01.04.2001