Jiří Franta

Nar. 1978, od roku 2000 studuje na Akademii výtvarných umění v Praze (v současné době v malířském ateliéru Vladimíra Skrepla).

Jak už je v nejliberálnějším ateliéru pražské AVU zvykem, také Jiřímu Frantovi nečiní problémy přecházet od média k médiu. Jelikož se drze otírá o stále ožehavá témata násilí, historické paměti a uplatňování moci, přijali ho v roce 2002 mezi sebe členové společensky razantní skupiny Rafani. Protože Rafani nikdy nerezignovali na individuální tvorbu, také Jiří Franta nadále vystupuje sám za sebe.
Od roku 1999 se věnuje fotografickému cyklu kolektivů v teroristických maskách. Mezi prvními snímky pořídil podobiznu filharmonického orchestru v černých kuklách, kterou paralelně zaranžoval také v New Yorku žijící, původem kosovský umělec Sisley Xhafa. Xhafa se svým snímkem proslavil a Frantovi zbyl nezasloužený titul epigona. Ale Frantův projekt má jiné dosahy: vyhledává stále nové zástupce uniformních komunit, v nichž je osobnost podrobována společné myšlence. Všechny kolektivy jsou přeci nositeli idejí a modelů chování, které se přímo úměrně ke svému duchovnímu excentrismu a jeho veřejnému uplatňování mohou stát nebezpečím pro zbytek společnosti. Franta radikalizuje tento postoj v ironický komentář dnešních politických výzev k ostražitosti před kýmkoli a tudíž ke společenské paranoii.
Obecně u Jiřího Franty nelze oddělovat černý humor a zkoumání zamlčovaných dosahů nedostatečných soudů o přítomnosti a minulosti. Láhve s figurkami oběšence, koncentráčníka a židovského dítěte se zavazadly do transportu proto schizofrenně poutají pozornost nejen na příběh, který symbolizují, ale i na kuriózní provedení, na to, jak vůbec lze figurky do láhví vměstnat. Černé monochromní malby zase ukáží až při bočním pohledu, že ve skutečnosti představují groteskní výjevy násilí páchaného člověkem na člověku. Že jde o sarkastický komentář ultrapravicových skinheads, je o to víc sbližuje s okruhem témat, jež sledují všichni Rafani. Současně však vzniká prostor pro úvahy o distanci estetiky a každodenní reality.
S jinými konsekvencemi se spojuje další Frantova realizace. Spuštěním pouličního osvětlení těsně nad povrch jedné z pražských výpadovek se pokusil na veřejném prostranství vytvořit intimní prostředí s domácí lampou. Přestože na jediný den, náležela lampa k povedeným pokusům “přejmenovat” klima konkrétního místa jednoduchým zásahem. Výborný byl také chlebový VW brouk vyjíždějící z bochníku, kombinace michelangelovského dobývání tvaru a kinder vajíčka, odlehčená ukázka postupu od neforemnosti k formě i spojení dvou ikon prostého lidového života.
Při tom všem je Jiří Franta rovněž schopným malířem. Přestože se zdá, že jeho obrazy lze občas zaměnit s jinými díly vlny nezávazné postpopové malby českého akademického mládí. Pakliže jeho obrazy disponují bezdůvodnou pointou a současně tendencí k její ironizaci, bývají nejlepší.

01.02.2003