Na co čeká česká literatura

Kniha Bad design od Michala Vimmera by mohla být tím, na co tzv. česká literatura „už dlouho čeká“. Suverénní próza, v níž všechna šílenství současnosti našla odpovídající brutální styl a zároveň se vyjádřila krystalickou metaforou. (recenze románu Bad Design: pro A2 Ondřej Sýkora, 2.9.2009)

„Nesnášim tyhle konzumní vánoce. Třpyt! Třpyt! Třpyt! Jak se ve výlohách zablesknou koule, musíš koupit pod stromeček nějakou kravinu.“ Tak začíná prozaická kniha s názvem Bad Design od Michala Vimmera, který už publikoval prózu Pleonasmus (Divus 2001) a jeden netradiční komiks. V nové knize nabízí nejen naprosto šílený pohled na naši současnou hyperrealitu a na několik hrdinů, kteří absurdní globalizovanou křeč prožívají, ale také na to, jak by měl vypadat text, který takovou realitu reflektuje. Napadá mě velmi banální označení: tahle knížka je prostě rychlá, anebo – pokud by to nestačilo – neurotická.

Rychlá je struktura románu, v němž se střídají deníkové záznamy, záznamy snů, nábožensko-drogová blouznění, e-maily, telefonáty. Rychlý je text, v němž dialogy bez přestání těkají z věci na věc. Rychlé a neurotické je myšlení hrdinů, rychlý je čas, který prožívají (od předvánoční deprese roku 2000 do velikonočních paranormálních úkazů na jaře 2001). Rychlost je i to, co se očekává od čtenáře: nadopovat se a být neustále připraven na jakoukoli změnu. Tedy nic pro literární přežvykovače; je třeba být rychlý a v dobrém smyslu povrchní.

Oblá koupelna v Bruselu

Přesto se v Bad Designu objeví něco, co autor s určitou posedlostí dlouhodobě sleduje. Mezi přáteli, kteří se ocitají ve všech koutech světa – na brigádě v americkém krematoriu, na duchovně-chemickém hledání sebe samých v Barmě, Číně, Tibetu atp., na misi v Afghánistánu nebo pracovní cestě do srdce EU – sledujeme hlavně příběh posledních z nich. Bytový architekt Egmont, který se specializuje na předělávání hranatých bytů na oblé, a bývalý doktor - biochemik se vydávají na utopickou cestu za vysněnou architektonickou zakázkou: „oblou koupelnou v Bruselu“. „Cesta“ je opět silné slovo – oba sebou spíš nechají vláčet z místa na místo nepředvídatelnými situacemi a lidskými karikaturami. Na otázku „Vy snad zaměstnáváte někoho postiženého?“

Egmont odpovídá: „V mojí firmě jsou všichni nějak poškození. Všichni jsme ničeni špatnym designem. Proto ho měníme.“

Ve všem, co dvojice dělá, prosazuje ideál oblého tvaru, oblouku, oválu a všeho měkkého – zrušit všechen ten „mrtvý prostor“ – kouty, rohy, nebezpečné ostré hrany, pravidelné cesty a obdélníkové parky. To jsou prostory, kde se nepočítá s člověkem, s jeho individualitou, ale kde operuje pochybné dogma unifikované společnosti. Jejich metaforu „dobrého designu“, snahu o proměnu vnímání a myšlení zaštiťuje filosofie Ludwiga Wittgensteina, který se v díle Tractatus logico-filosoficus dostal až na konec poznání: všechno je logické. Tedy oblé tvary stejně jako ostré. Ale podobně jako jeho odkaz odhaluje jeden architektonicko-životní paradox, i jejich krédo neustále naráží na život, který už nezadržitelně běží svým směrem a v rukách těch nepravých se opět mění na utopický univerzální všelék.

Před kapitalistickou apokalypsou

Pedofilní aféra Dutroux, nemoc šílených krav, bruselská byrokracie, zbožná posthumní Amerika, Bosna, Afghánistán, Čečna – těžko říct, v jakých všech rolích v knize Michala Vimmera tyhle kulisy fungují; jisté je, že ztělesňují chaotický prostor současnosti, ve kterém je možné úplně všechno a nic nedává smysl. Kniha o špatném designu je shodou okolností i prozaizovaným komentářem české aféry s Kaplického knihovnou, respektive knižním traktátem proti všem, kdo ho „zabili“…

Pokud bychom měli neurotický román Bad Design zařadit do kýženého českého literárního obrazu, bude to nepochybně v linii Medorka od Petra Placáka a Sestry Jáchyma Topola. S oběma knihami ho pojí brutalita stylu, která dokonale odpovídá své době a společnosti a v některých místech se dokonce pokouší zrůdnost reality předstihnout. S Medorkem ho pojí také deníkový půdorys, autorské ilustrace i určitá dobrovolná degenerace vypravěče. Vimmerův obrazový doprovod je stejně syrový – více či méně načrtává „dementnost“ reality obklopující hrdinu, který trpí v každodenní práci, nestačí zírat na osudy šílených přátel a strnule přihlíží setrvačnosti systému, který se jen mírně změnil: „Není žádnej rozdíl mezi zasranym kapitalizmem a zkurvenym socializmem.“ Podobně jako Medorek zachytil agónii totality, Bad design se odehrává jakoby těsně před kapitalistickou apokalypsou (to znamená „před 11. zářím“).

Tolik recenzent Sýkora.

01.02.2010