Časopis Umělec 2000/3 >> Několik hodin NY/LA | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Několik hodin NY/LAČasopis Umělec 2000/301.03.2000 Tomáš Pospiszyl | info | en cs |
|||||||||||||
Málokterý americký recenzent si nechá ujít příležitost srovnat letošním bienále Whitney Muzea a výstavu Greater New York v P.S.1. Obě dvě výstavy představují americké, respektive New Yorské aktuální umění, obě dvě rezignovaly na tematičnost, obě jsou výsledkem týmové kurátorské spolupráce. Spíše než tradiční muzeální expozici připomínají tyto výstavy způsob prezentace umění v komerčních galeriích. Teď jenom zbývá dohodnout se, jestli je to tak dobře nebo špatně. Mezi několik málo autorů, kteří byli zastoupeni na obou výstavách, patří i malířka Lisa Yuskavage.
Cindy Sherman se sice rozešla se známým Hollywoodským hercem a režisérem Steve Martinem, ale oba dva nadále zůstávají dobrými přáteli. Sherman nezanevřela na svět filmu, jak to dokazuje i její aktuální výstava v Los Angeleské galerii Larry Gagosiana. Obsahuje stylizované portréty stárnoucích filmových hvězd a autorka se v nich po kratší přestávce, kdy pracovala především s figurínami a panenkami, vrátila k práci s vlastním tělem. Sherman se nechala slyšet, že by měla chuť režírovat další film. Její podmínkou ovšem je, že na rozdíl od jejího nejednoznačně přijatého filmového debutu „Office Killer“ bude i autorkou scénáře. Illeana Sonnabend, legenda mezi světovými galeristy, bývalá žena Lea Castelliho, která reprezentuje světové umělce od Jaspera Jonese a Roberta Rauschenberga až po Jeffa Koonse, otevřela 6. května svojí novou galerii na západní 22 ulici. Čtvrť Chelsea, kde se ještě před pěti lety daly galerie spočítat na prstech ruky, se tak definitivně stala cílem pro nájezdy limuzín aristokratických boháčů. Na první skupinové výstavě v nebývale rozlehlé galerii jsou zastoupeni umělci od Roye Lichtensteina, manželů Becherových až po již zmíněného Koonse. Jedou z nejzajímavějších výstav historického moderního umění se toto jaro v New Yorku stala přehlídka pozdních obrazů Francise Picabii v galerii Michael Werner. Historici umění a jejich zásluhou i publikum přijalo dadaistická díla tohoto francouzského umělce, které však představují jen zlomek jeho produkce. To, co tento umělec tvořil od poloviny dvacátých až po počátek padesátých let, se natolik odlišovalo od zaběhnutých představ o moderním umění, že se s tímto velice zajímavým a různorodým dílem seznamujeme ke své škodě až v posledních dvou dekádách. Picabiovy obrazy z období, kdy se na nich současně překrývá několik realisticky pojatých výjevů, vznikaly šedesát let před tím, než se podobnou malbou proslavil postmodernista David Salle. I jeho barvotiskově pojaté portréty žen ze čtyřicátých let můžeme ocenit až po několika generacích umělců systematicky využívajících kýč jako svůj výrazový prostředek. Část galerie Postmaster patřila na přelomu května a června malbám Elliotta Greena. Jeho styl má své kořeny v kreslených televizních seriálech šedesátých let, ale také v picassovském modernismu a v hnutí kalifornských tvůrců nástěnných maleb posledních let. Pastelové barvy a rafinovaná kompozice z Greenových figurativních obrazů vytvářejí díla až na hranici abstrahující malby. Jejich základem je ale především pevně vedená kresba. Součástí výstavy je také počítačová sekvence zachycující proměny jedné kresby během procesu jejího vzniku, která připomíná animovaný film. Asi nejpopulárnějších výstavou letošního jara se v New Yorku stala první velká výstava Pipilotti Rist v Americe, kterou připravila galerie Luhring Augustine. Výstava se skládá ze čtyř samostatných prostředí, ve kterých pochopitelně hlavní roli hrají videoprojekce. V rušných víkendových dnech stojí před galerií fronta, a tento zájem o švýcarskou umělkyni je zasloužený. Umí totiž propojit humor s myšlenkou, technologii s obsahem, formu s obecně uchopitelným příběhem. V závěrečné velkoplošné videoinstalaci vidíme Pipilotti Rist v puntíkované halence, jak s lehkým úsměvem proplouvá samoobsluhou. Na jejím čele, jako kdyby se promítala z její hlavy, vidíme vysokou trávu, kterou se prodírají nazí, zvědavě pokukující lidé. Přiznám se, že když nakupuji, tak myslím na něco velice podobného. Newyorské filmové centrum Anthology Film Archives ve spolupráci s Českým centrem a Národním filmových archívem v Praze na květen připravily přehlídku českého avantgardního filmu. V trojdílném cyklu, který koncepčně připravil Michal Bregant, přišla řada nejenom na meziválečnou klasiku (Alexander Hackenschmied, František Pilát, Otakar Vávra), ale i na současné mladé tvůrce v Čechách, kteří experimentují s filmovým médiem (Martin Čihák, Jan Daňhel, Kryštof Mařatka, Martin Blažíček).
01.03.2000
Doporučené články
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář