|
Nar. 1975, v roce 2001 absolvoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. Začal v ateliéru filmové a televizní grafiky profesora Jiřího Bárty a po první roce přestoupil do ateliéru malby profesora Pavla Nešlehy.
V nedávné sérii obrazů Foltera posouvá pojetí portrétu do nových dimenzí. Jako modely pro své obrazy si vybírá známé osobnosti ze světa hudby, jako je Tricky nebo jen všeobecně image “DJe”. Hlavy oddělené od těla plavou v prostoru a vystupují z psychedelického pozadí ďábelsky bujných tahů štětcem. Jiné práce zobrazují postavy bez rukou, které na diváka upřeně a s drzostí hledí. Tyto portréty působí spíše jako výsledek manické posedlosti, než jako pouhé obaly desek nebo reprodukce plakátů známých hudebních hvězd. Tváře, které Foltera předkládá divákům, vyzařují osamělost, hněv, ale lze v nich najít i černý humor a umělcovu vlastní ambivalentní touhu stát se sám “hvězdou”. Nezobrazují idoly teenagerů, nýbrž tyto modly rozebírají a následně přetvářejí do obrazů fantastických postav, které jsou ve své nelidské podobě uhrančivě přitažlivé.
Doporučené články
|
|
"Sto třicet kilo tuku, svalů, mozku a čisté síly na současné srbské umělecké scéně soustředěných do 175 cm vysokého, 44 let starého těla. Jeho majitel je známý pod množstvím jmen, včetně pojmenování Bambus, Mexikán, Ženich, Sráč, ale nejčastěji je známý jako hrdina všech ztroskotanců, bojovník za práva bezdomovců, lidový umělec, bavič maloměšťáků, domácí anarchista, sběratel desek, milovník…
|
|
|
Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“)…
|
|
|
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.
|
|
|
To člověk neustále poslouchá, že by s ním chtěl někdo něco společně udělat, uspořádat, zorganizovat ale, že… sakra, co vlastně... nám se to, co děláte, tak líbí, ale u nás by to mohlo někoho naštvat. Je sice pravda, že občas z nějaké té instituce nebo institutu někoho vyhodí, protože uspořádal něco s Divusem, ale když oni byli vlastně hrozně sebedestruktivní… Vlastně potřebovali trpět a jen si…
|
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář