Časopis Umělec 2001/2 >> Scottův Filmový sloupek Přehled všech čísel
Časopis Umělec
Ročník 2001, 2
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Scottův Filmový sloupek

Časopis Umělec 2001/2

01.02.2001

Scott MacMillan | news | en cs

Je možná příhodné, že se velké americké studio New Line Cinema rozhodlo natočit upírský film Blade 2: Bloodlust, pokračování snímku Blade z roku 1998, právě v Praze. Kult mystiky a tajemna turisty
do Prahy vždy lákal a nadále láká. Ale hollywoodští producenti
Bladea 2 využívají mystiky zcela jiné. Jejich nová kinematografická estetika se vystříhala typických klišé “magické Prahy”, i když stále čerpá z pocitu gotické hrůzostrašnosti.
V knize Černá a zlatá Praha, jakési biografii hlavního města, její autor, Peter Demetz, sleduje kult pražské mystiky až k ranným vlnám mezinárodní turistiky v 19. století. Čeští levicoví disidenti tento příběh v 60. letech oživili, když se odvolávali na majestátní věže, Golema, alchymisty a hrubě zjednodušeného Kafku. Demetz říká, že tato karikatura vykresluje nepřesný obraz jeho rodného města, i když ještě před třiceti lety se jako reakce na tuhý socialistický realismus mohla hodit. “Mýtus nové levice o magické Praze byl produktivnější v rámci neostalinistického režimu, než po jeho pádu. Před rokem 1989 pomohl podkopat oficiální konstrukci života a literatury, ale v nové parlamentní demokracii hrozí, že protesty minulosti (které se dávno přeměnily v turistické zboží) se transformují do jakéhosi romantického antikapitalismu.”
Autoři Bladea 2 jsou si tohoto smýšlení podivuhodně vědomi, a proto se rozhodli otřepanému pozlátku gotiky vyhnout. Abychom pochopili, proč producenti chtěli natočit film Blade 2 v Praze — a co je ještě důležitější, situovat do tohoto města i jeho děj — musíme si udělat malý výlet do historie upírského žánru.
Chronologie vampírismu by zabrala celou knihu počínaje transylvánskými začátky mýtu o Vladu Drakulovi a klasikou Brama Stokera z roku 1897 a romány Anne Riceové z 80. a 90. let konče. Co se týče filmu, natočilo se více než 500 upírských snímků. Proto se v našem exkurzu omezíme jen na klíčové okamžiky: v roce 1958 britské filmové studio Hammer Films vyrobilo The Horror of Dracula režiséra Terence Fishera. Znamenalo to nejen počátek nadvlády studia Hammer v žánru hororu, ale ztvárnění Christophera Lee hraběte posunulo tuto postavu od příjemného a zdvořilého gentlemana prokletého nesmrtelností a touhou po krku, jak jej standardně představoval Bela Lugosi v Drakulovi studia Universal z roku 1931. Leeův Drakula byl odvážný, realistický — a krvežíznivý.
I když se životnost filmu Blade teprve ukáže — původně jej scénárista Goyer chystal jako první část trilogie a už dnes mluví o Bladeu 3, který skončí smrtí hlavního hrdiny, bude možná představovat podobný posun, tentokrát od upírského modelu spisovatelky Anne Riceové, která v posledních letech udávala tón trhu s upíry svými příběhy
o mukách nesmrtelnosti.
Svět filmu Blade představuje podsvětí, kde “savci” představují mocné intrikány typu Illuminati, kteří po staletí žili mezi lidmi většinou bez odhalení. Jejich arcinepřítel Blade, jehož hraje Wesley Snipes, je sám napůl upírem, kvůli čemuž musí podstupovat bolestivé injekce séra, které mu mají pomoci překonat žízeň po krvi. Když si odmyslíme všechen vnější lesk fikce, zbyde nám v podstatě ostudně kýčovitý akční brak. Při nedávné návštěvě scény v prázdných továrnách ČKD ve Vysočanech scenárista David Goyer popsal Blade jako “film, který je čistě o rvačkách… To je přesně, co jsme chtěli. Chtěli jsme jednoduše film, který bude hodně brutální, a pustili se do toho… A také jsme nakonec natočili nejkrvavější scénu v historii filmu.”
Na filmu Blade není až tak zajímavá kinematografie,ale spíše způsob, jakým překračoval hranice žánrů. Jeho koncept začal podivnou postavou s afrem na hlavě jako z komiksů Marvel ze 70. let, což měl být odkaz na blaxploitation té doby (využití černošského hlavního hrdiny) — černý lovce upírů s afrem a koženou bundou, který trousí celou řadou komiksových zvolání typu “Kristovy zraky!” Goyer o tom říká, “Vždy jsem
o něm žertem říkal, že je to Shaft s kůlem v ruce.”
Goyer si postavu dále přizpůsobil. “Upíři, tak řečeno, umřeli nudou,” řekl. “Celá ta gotika, baroko, to vše je k smrti nudné.” Místo toho tedy přišel s jinou verzí vampírismu, která si nesmrtelnosti užívá. “Napadlo mě, ‘moment, žiješ věčně, stane se z tebe predátor, nemůžeš dostat AIDS, máš nadpřirozené schopnosti, tak co řešíš?‘ Rozhodl jsem se, že se upírům nesmrtelnost bude líbit.” Film byl pojat jako akční snímek a jasná óda na hongkongžskou školu akčního režírování, která v Hollywoodu teprve získávala vliv. (Koneckonců se psal rok 1998, tedy éra před Matrixem.)
A do děje vstupuje Guillermo del Toro, mexický režisér, který je považován za tvůrce nové latinskoamerické hororové citlivosti. Del Toro sice nerežíroval prvního Bladea, ale byl přizván, aby jeho pokračování dodal poněkud strašidelnější atmosféru a nepokračoval v čistě akčním žánru. Zatímco del Torova prvotina, Cronos, z roku 1993 sbírala chválu za hrůzu nahánějící směsi brouků a katolicismu, jeho jediný velkorozpočtový snímek, Mimic, byl komerčním propadákem. Ale del Torovi kolegové oceňovali způsob, jakým použil otřepané téma — gigantičtí brouci ovládnou newyorské metro a unesou Miru Sorvinovou — a dosáhl obdivuhodných filmových kousků, včetně obratného využití tmy ve filmovém políčku.
Skutečným žánrem a silnou stránkou Bladea 2, říká del Toro, není směs blaxploitation, akčního filmu a hororu, ale spíše něco, co nazývá ”technogotika”. Natáčení v Praze je podle něj “příliš příjemné, protože jsem neustále v pokušení natočit turistickou tvář Prahy. Ale to nechceme, máme zájem o Prahu, která je v podstatě skořápkou kdysi obklopující těžký průmysl. Takže natáčíme ve skladištích
a kanálech, opuštěných hotelích a tak.”
Gotickou architekturou se prý ale nechal inspirovat. “Jedním ze základních znaků gotické architektury je hra s tmou a světlem, která v podstatě představuje morální apel, který se v kostelech často objevuje. Většina gotických kostelů a katedrál byly vlastně kamenné knihy. Rytinami v kamenných kvádrech vyprávěly o hříchu. Chci vzít tuto téměř moralistickou hru se světlem a stínem v architektuře
a přenést ji do moderní průmyslové doby.”
Scenárista del Toro o tom říká: “V tomhle je moje práce a práce zedníka stejná. Zedníci, kteří pracovali s kamenem měli, zdá se mi, podivnou slabost pro ďábla. Kameny naplnili bujarými výjevy hříchu, chrliči, příšerkami, které na vás shlížejí. O to stejné jde i mně.”
Možná, že jde skutečně o posun ve vampírské chronologii, který bere ohled na biologický pokrok, současné urbánní nemoci, jako je závislost na drogách nebo AIDS, a možná, že jde o změnu v tom, jak globální kultura vnímá Prahu. Nebo je to směs obojího. V každém případě ale režisérova vize naznačuje dvě neklamné výpovědi pop kultury: narouboval témata městského zmaru a biologického rozkladu na neustále se vyvíjející mýtus o upírech. A znamená také změnu v tom, jak je české hlavní město zobrazováno: posun od gotické mystiky a nostalgie k městu “technogotických” urbánních prostor a obrazů.

Scott MacMillan je k zastižení na scott@ok.cz





Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Afričtí upíři ve věku globalizace Afričtí upíři ve věku globalizace
"V Kamerunu se hojně šíří fámy o zombie-dělnících, kteří se lopotí na neviditelných plantážích podivné noční ekonomiky. Podobné příběhy, plné posedlé pracovní síly, pocházejí z Jihoafrické republiky a Tanzanie. V některých z nich se nemrtví na částečný úvazek po celonoční lopotě namísto spánku budí ráno vyčerpaní."
Le Dernier Cri  a černý penis v Marseille Le Dernier Cri a černý penis v Marseille
To člověk neustále poslouchá, že by s ním chtěl někdo něco společně udělat, uspořádat, zorganizovat ale, že… sakra, co vlastně... nám se to, co děláte, tak líbí, ale u nás by to mohlo někoho naštvat. Je sice pravda, že občas z nějaké té instituce nebo institutu někoho vyhodí, protože uspořádal něco s Divusem, ale když oni byli vlastně hrozně sebedestruktivní… Vlastně potřebovali trpět a jen si…
V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem
„Musíš člověku třikrát potřást rukou a přitom mu upřeně hledět do očí. To je způsob, jak si s jistotou zapamatovat jméno. Takhle jsem si postupně pamatoval jménem pět tisíc lidí, kteří kdy přišli do Horse Hospital radil mi naposledy Jim Hollands, autor experimentálních filmů, hudebník a kurátor. Dětství prožil v těžké sociální situaci a často žil na ulici. Živil se také jako dětský prostitut a…