Scottův Filmový sloupek

To, že Frankenstein má v kánonu moderního myšlení své pevné místo, je nesporným faktem. Neustálé přetváření příběhu Mary Shelleyové z roku 1816 o “muži, jenž si hraje na boha”, z něho učinilo víc než jen oblíbený motiv populární kultury — i přesto, že je zatížen rasovými, sexuálními i politickými podtóny a snaží se evokovat pro moderní život typické odcizení. Vědecké diskuse o umělé inteligenci a genetice dnes mají morální a často náboženský charakter; často je obchází strašidlo Frankensteinů — myslících a cítících nemrtvých, nebo těch, kteří překračují hranice mezi bytím a nebytím.
Snad ještě důležitějším frankensteinovským textem, než je kniha Shelleyové, je film The Bride of Frankenstein z roku 1935, jenž v ateliérech Universal Pictures natočil režisér James Whale s Borisem Karloffem v roli Bytosti. Toto pokračování snímku Frankenstein, natočeného o čtyři roky dříve, bylo silně ovlivněno německým expresionismem a je často označováno za nejlepší frankensteinovský film — “chytré, podvratné dílo, které před očima cenzorů na plátno propašovalo šokující materiál zabalený do lesklé formy hororu,” napsal kritik Roger Ebert.
Dr. Septimus Pretorius vylákal Dr. Frankensteina z pohodlí domova do laboratoře, kde mu ukázal vlastní verzi Frankensteinových experimentů se stvořením života. Divákovi se dostane bizarního sledu scén, kdy na Pretoriusově stole oživnou a skotačí liliputánské postavy krále, královny, biskupa a ďábla. Místo toho, aby tak jako Frankenstein oživoval mrtvé, vysvětluje Pretorius, že své bytosti pěstuje ze semen. Jde pravděpodobně o první filmový odkaz na tehdy se teprve rodící genetiku s jasným rasovým podtextem: Pretorius se chce stát praotcem “rasy stvořené člověkem”. Lstivý a ďábelský Pretorius si poté s Frankensteinem připíjí na spolupráci: “Na nový svět bohů a netvorů.”
Mnozí kritici upozorňují na téma sexuální subverze, které celým filmem The Bride of Frankenstein prostupuje. Gary Morris například jasně uvádí, že Whaleovo mistrovské dílo je skrytou gay kritikou heterosexuálních hodnot. (Film Gods and Monsters z roku 1998 podobným způsobem zachycuje poslední roky života režiséra Whalea, jenž byl otevřeně homosexuální.) Ve filmu jde ale o víc než o gay podobenství. Na rozdíl od jejich prvního filmu, kde byla bytost pouhým němým surovcem, jí Whale a Karloff dávají lidské vlastnosti a používají podivného, zadrhávaného dialogu a truchlivého rejstříku mimických výrazů. (Je pozoruhodné, že v knize Shelleyové čte Bytost Goetha, Miltona a Plutarcha.)
Během následujících dvaceti let po natočení filmu The Bride… z tématu díky bezpočtu amerických frankensteinovských filmů vznikl moderní folklor. Jen málo z nich mělo ale jakékoliv umělecké kvality. V roce 1960 britské filmové studio Hammer navázalo na Universal Studios. Jejich série aušusových frankensteinovských příběhů mělo s původním románem Mary Shelley jen velmi málo podobného, ale přesto dosáhly velkého vlivu: tyto neospravedlnitelné krváky s podtextem sexuálního puritanismu a narážkami na paranoiu studené války iniciovaly vznik moderního hororu, který vyvrcholil na konci 70. let americkými filmy jako Halloween nebo Friday the 13th.
Pro téměř všechny frankensteinovské filmy po The Bride… je typické zaměňování bytosti a jejího stvořitele. Samotný název filmu je totiž zavádějící, protože tématem filmu není nevěsta Frankensteina samotného, ale nevěsta bytosti, tedy netvora. Ve filmech studia Hammer hraje bytost často druhořadou roli a hlavní zlo v nich představuje postava Frankensteina, jehož ztvárnil Peter Cushing, který díky tomu vstoupil do povědomí jako dokonalé ztělesnění “šíleného vědce” plánujícího zničit lidskou rasu. (Pro diváky, kteří vyrostli na pozdějších hollywoodských verzích: Cushing je znám také jako Grand Moff Tarkin, velitel Dartha Vadera v Hvězdných válkách z roku 1977.)
Současné frankensteinovské verze, jako třeba film Kennetha Branagha z roku 1994, se vracejí k romantickému pojetí stvořitele bytosti podle záměru Shelleyové (manželky básníka Percy Bysshe Shelleyho a přítelkyně Lorda Byrona). Branaghova verze s Robertem de Nirem jako bytostí se vyznačuje mnoha zpodobněními Branagha (Frankenstein) jako do půl těla svlečeného a s posedlostí bojujícího byronovského hrdiny, zasaženého láskou tak silnou, že je schopná přemoci samotnou smrt. Přes neúprosnou průměrnost filmu Branagh Frankensteinovo drama pevně umísťuje zpět do romantické tradice. Ve svém popisu stvoření bytosti navíc objevuje nové teritorium: zrození je nádhernou a buřičskou směsicí organických a anorganických prvků, během níž se električtí úhoři svíjejí v plodové vodě (tyto detaily se v původním románu neobjevují), čímž se netvor vrací do života. Zatímco De Nirovo zpodobnění bytosti zdůrazňuje strach s psychického rozkladu, jeho složení z tělesných ostatků zločinců — “zlo sešité se zlem” — je oidipovskou hrozbou celistvosti, která představuje jeden ze základních kamenů moderního hororu.
Uvedené filmy jsou součástí širší kinematografické tradice, která vychází z problémů lidské identity v éře vědeckých objevů, tradice, již lze souhrně nazvat “frankensteinovské filmy”. Mnohé z nich jsou označovány jako sci-fi. Jedním z nejzářnějších příkladů je Blade Runner Ridleyho Scotta z roku 1982. V tomto filmu — ale také ve snímku Robocop z roku 1987 — jde bytosti (bytostem) o to, zabít člověka, který je přivedl na tento svět. Frankensteinovské filmy se neustále překrývají s podžánrem sci-fi filmů, zabývajících se umělou inteligencí. Jde v nich o to, že člověk obvykle sestaví stroj, který dokáže myslet jako člověk; bezcitný stroj se nakonec obrátí proti svým stvořitelům jako v případě Frankensteina. Prototypem pro toto zpodobnění umělé inteligence se stal palubní počítač Hal z filmu 2001: Vesmírná odysea z roku 1968.
Kde však mistrovské dílo Stanleyho Kubricka popisuje myslící a cítící stroj s mírností, film Deemon Seed z roku 1977 se pouští do extrémního pojednání přesně v duchu hororového žánru. Ďábelským netvorem je tu počítač jménem Proteus, superstroj, který dosahuje takové dokonalosti, že dokáže pochybovat a odmítá poslechnout příkazy svých pánů. V konečném důsledku si Proteus chce najít družku a zplodit potomstvo. Během bizarní a bezprecedentní scény počítač fyzicky znásilní hlavní představitelku filmu Julii Christie a oplodní ji embryem, jež se v děloze zrychleně vyvíjí, než jej počítač přenese do mechanického inkubátoru. Scéna samotného “stvoření” se odehrává až na konci filmu, kdy se z otřesné směsice masa a kovu narodí dítě.
Jen málo novějších filmů se úspěšně vyrovnalo s průnikem frankensteinovského mýtu a reálným vědeckým vývojem, jaký představuje třeba rozšifrování mapy lidského genomu. Toto téma se ale přeci jen čas od času v hollywoodských filmech vyskytne. Filmy, Alien: Vzkříšení a Gattaca, oba z roku 1997, a okamžitě zapomenutelný schwarzenegerovský snímek Šestý den se genetikou zabývají zcela otevřeně. V těchto případech ale nejde o opravdové frankensteinovské filmy.
Alespoň jeden film, který bude v nejbližší době uveden do kin, má oživit Kubrickovu fascinaci umělou inteligencí. Loni zesnulý režisér se zabýval projektem A.I.–Artificial Intelligence, který nyní natáčí Steven Spielberg (před svou smrtí si ho vybral Kubrick). Haley Joel Osment (Šestý smysl) a Jude Law v něm ztvární dva androidy, posedlé něčím, co by se dalo nazvat “lidskou otázkou”. Zda tento velkorozpočtový snímek otevře nový prostor pro moderní frankensteinovský příběh se musíme teprve přesvědčit.

01.01.2001