Silvina Arismendi

To, co dělá Silvina Arismendi, bychom mohli přirovnat k pohybu zemských desek: „Zemské desky pomalu stoupají, klesají, napínají se a křiví. V místech, kde se třou nebo dokonce zasekávají, nastává pnutí.“ Pnutí v aktivitách Silviny Arismendi rovněž vyplývá ze tření jedné souvislostní zóny o druhou. Případná epicentra seismické činnosti nalezneme ve velmi osobní navigaci žitým prostředím.
Arismendi hodně dokumentuje: například vyfotografuje všechny věci, které vlastní, nebo nasnímá plastikové přenosky se svým majetkem, připraveným na stěhování. Jindy si zacpe uši, kráčí ze svého bytu do galerie a vždy po padesáti krocích udělá znamení na papír, který si nese s sebou. Papír a popis své činnosti pak v galerii vystaví. Při workshopu v bývalých tiskárnách komunistického deníku Rudé Právo zase posbírala vše, co s novinami souviselo. Novinové fotografie převedla na diapozitivy a promítala je na stěnu.
Ve všech případech v podstatě vytváří katalogy. Pro katalogy obecně je příznačné, že dokládají způsob interakce jejich autora se zkoumaným prostředím. To, co obvykle přehlížíme jako vedlejší produkt samotného katalogu, je kontura mentální výbavy a záměrů tvůrce. Viditelný index katalogu je dokladem vzorců myšlení a konání. A Arismendi se zaměřuje na odhalení konkrétního procesu, jak se obsah a jeho provedení vzájemně komentují.
Pochází z Uruguaye (nar. 1976 v Montevideu) a teprve od roku 2001 navštěvuje pražskou Akademii výtvarných umění (ateliér Vladimíra Skrepla). Snad proto se velká část jejích prací týká pohybu a přesunů. Ve videu Bez názvu z roku 2003 pokládala otázky latinskoamerickým studentům, kteří se připravovali na přijímací zkoušky na české vysoké školy. V nedávné sérii fotografií pro změnu vyzdobila pražské ulice palmami. Nekřížila tak pouze dvě vágní prostředí, protože obě obsahují svébytný sociální a zkušenostní obzor. A zejména tento obzor je tématem její práce, jež počítá i s tím, že se mění podle toho, kdo její montáže sleduje. Jinak reaguje na setkání dvou odlišných referenčních systémů Uruquayec a jinak rodilý Čech, zcestovalý dobrodruh či domácí zapařenec atd.
Více vrstev bychom nalezli v operacích s texty, které prováděla s pomocí štítkovače Dymo. Charakteristické zelené pásky, určené k inventarizaci movitého majetku v úřadech, šířila v interiérech i venku. Evokovala úřední sdělení, ale obsahy koncipovala jako emocionální slogany, neobvyklá zpřesnění situací (reklamní Coming Soon pod výstražným Čekejte u ovladače světelné dopravní signalizace) nebo technicistní variace subkulturní komunikace (Punk Is Not Dead). Počítala se stejným druhem překvapení, jako když rozvěšovala obrazy do městského exteriéru. Obracela naruby symboly, kterými si ideologizujeme veřejný prostor, ať již oficiálně (urbanismus, fasády domů aj.), či neoficiálně (street art). K jiné ideologii se vyjádřila, když mapu světa zmačkala do koule. Mapa světa – koncept rozvinutého povrchu Země – byla skrze hru na zpětný chod k třetí dimenzi odhalena jako geografická fikce.

01.02.2004