Časopis Umělec 2004/2 >> Soňa Goldová | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Soňa GoldováČasopis Umělec 2004/201.02.2004 Jiří Ptáček | en cs |
|||||||||||||
Soňa Goldová, nar. 1979 v Hustopečích u Brna, byla do letošního léta posluchačkou brněnské Fakulty výtvarných umění (environmentálního ateliéru Vladimíra Merty). Během studia prošla několika méně nápadnými uměleckými etapami. O to víc zaujala, když během posledních tří let dospěla k uvážlivému a atraktivnímu využívání fotografického média.
První fotografická série Ze života (2002) přišla po hned po etapě nepříliš výrazného lyrického nezobrazujícího malování. Náhlé zostření pozornosti vůči předmětnosti působilo svěže a navíc i zkušeně. Goldová se netrápila tím, co aparát nabízí, pouze před objektiv shromáždila věci denní potřeby: boty, audiokazety, deky, talíře aj. Hromádky věcí vypadaly, jako by byly navršeny k úklidu, Goldová z nich ovšem vytvářela makety krajinných celků s pohořími, domy či eskymáckými iglú. Města, jaká si staví děti, když zrovna nemají modely skutečných domů, a přitom si chtějí hrát. V tomto případě sloužila jenom pro fotografování, k pousmání a snad i ke zjištění, že stejně dětsky operujeme i v měřítku 1 : 1. Vezmeme si úsek krajiny, a pak k němu něco přilepíme. Na víc nemáme síly a za to můžeme být rádi. Kulturní krajinu bychom si mohli prohlížet jako model, na který potřebujeme neuvěřitelné množství lepidla, aby nějak držel pohromadě. Nová série panoramatických pohledů na části španělských měst vznikla poté, co se autorka přestěhovala na jih Evropy a zjistila, že tamní urbanizace má navzdory všem globálním rysům své vlastní struktury, tolik odlišné od středoevropských, českých, moravských… Třeba to, kolik pozornosti se věnuje ulicím a venkovním prostranstvím všeho druhu. Na fotografiích chybějí lidé, o to víc máme dojem, že město je scéna, kterou utváříme. Že se Goldová rozhodla pro počítačové manipulace digitálních fotografií, je zřejmé na první pohled. Nezvolila totiž úplné iluzivní prolínání, jednoduše přikládala jeden snímek ke druhému a jenom částečně mezi oběma zjemnila ostrý přechod. Výsledkem jsou fiktivní scenerie s pokroucenými perspektivami. Kvalita těchto fotografií ovšem spočívá v různé míře, jakou si Goldová pohrává se spojeními „nemožnými“ a „klidně možnými“. Jmenovitě: na jednom snímku jsou stíny, které nic nevrhá. Nalezneme je, pakliže vyvineme určitou snahu. Jinde zase vidíme sousedit městské centrum a industriální zónu, což sice může působit přízračně, ale na druhou stranu si lze snadno představit, že je to skutečnost. Budeme-li spojovat obě série, rozpoznáme, jak Goldová do fikce nenásilně zapojuje estetiku hry i nezávažné přemítání nad jedincem, jehož prožitek reality spočívá v jejím kreativním přehodnocení. Protože Goldová neskrývá, jaký klíč použila, poukazuje zpětně na sebe a vytváří si s námi autentickou individuální vazbu. Smíme odhalovat, co a jak udělala. Nabídku jednoduchých vizuálních přesmyček podtrhuje také nemonumentálními měřítky pozitivů.
01.02.2004
Doporučené články
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář