Časopis Umělec 2001/1 >> Dvakrát stratil Přehled všech čísel
Časopis Umělec
Ročník 2001, 1
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Dvakrát stratil

Časopis Umělec 2001/1

01.01.2001

Tomáš Pospiszyl | review | en cs

Václav Stratil / Kresby 1955 – 2000, Muzeum umění Olomouc, 30. 11. 2000 – 11. 2. 2001, Velké “černé” kresby, Galerie výtvarného umění v Ostravě – Dům umění, 28.11. 2000 – 27. 1. 2001
Na důležité výstavy českého umění je nám Praha opět malá a tak se za nimi musíme vydávat i do regionů. Výlet nikomu neuškodí, naopak. Platí to i o velké dvoudílné výstavě Václava Stratila v Olomouci a v Ostravě. I když “pouze” rekapitulují autorovu kreslířskou tvorbu, vzhledem k volné definici toho, co můžeme za kresbu považovat, jsme v podstatě měli možnost vidět pokus o částečnou Stratilovu retrospektivu.
Václav Stratil minulý rok oslavil padesátku, ale české dějiny umění si s ním stále neví pořádně rady. Vytvořil některá díla, která dnes chápeme jako milníky českého umění osmdesátých a devadesátých let, okolo jiných se rozpačitě chodí jako kolem horké kaše. Legendární jsou jeho šrafované kresby z osmdesátých let, ve kterých mechanickým postupem vytvořil práce obdivuhodné metafyzické síly. Je to miliónkrát zopakované gesto Malevičova čtverce, záznamy meditace prázdné až k prasknutí. Stratil je i autorem fotografického cyklu Řeholní pacient, který v Čechách zatím nejsilněji a nejvíce působivou formou pracoval s tématem vlastní umělcovy proměnlivé identity. V jiných dílech se Stratil úporně ukazuje jako nahý král současného umění, ale jediné reakce, které se mu dostává, bývá jen trapné ticho. Se škatulkováním ale není třeba spěchat. Sám Stratil v posledním desetiletí přeskakuje z jednoho typu tvorby do druhého, aniž by mezi nimi bylo na první pohled vidět jasné propojení. Jak ale ukázaly dvě jmenované výstavy, u Stratila můžeme nalézt překvapivou kontinuitu i mezi výtvory, které od sebe dělí několik desetiletí.
Olomoucká část Stratilovy kreslířské retrospektivy shromažďuje práce od autorových dětských let až po současnost, včetně širší veřejnosti málo známých prací ze sedmdesátých let. Vše dohromady to je pěkný zmatek. Je to, jako kdybychom se ocitli na výstavě několika rozdílných individualit žijících v různých dobách. Něco se neodlišuje od dobového výtvarného výrazu, něco je jako spadlé z Marsu. Někde jsme svědky patetické vážnosti, jinde rozjíveným legráckám. V nejlepších okamžicích máme pocit, jako kdyby se autorovi podařilo ponořit se do umění s takovou intenzitou, až z něho na druhé straně vystoupil ven a sleduje ho a komentuje s neúprosnou jasností vnějšího pozorovatele.
Nad bodově připomenutým Řeholním pacientem si nezbývá než klást otázku, proč již instituce, které se zabývají vydáváním knih o umění, tohoto autora nepřesvědčili, aby svolil k jeho reprodukování ve formě číslované publikace. Bude se možná prodávat pomalu, ale o to jistěji.
Cyklus Ztracený pes byl před šesti lety pro Rudolfinum příliš malý, ve velkých a nekonečných sálech se jeho efekt zředil až do těžko postřehnutelné, i když neustále opakované stopové intenzity. Před malým výběrem z tohoto cyklu v Olomouci však musíme znovu žasnout, kolik nám toho nakreslená banální hlava žabky umí sdělit o vztahu člověka k přírodě, o rozdílu mezi originálem a kopií a v neposlední řadě o samotném umění a způsobu, kterým se na něj umíme dívat. Pozoruhodné jsou také autorovy abstraktní barevné koláže z roku 1996, ve kterých používal svítivé barvy reklamních fólií, nálepek i cenovek.
V Ostravě byly vystaveny známé Stratilovy velké černé šrafované kresby, které vznikaly od roku 1983 až do počátku devadesátých let. Formáty děl, způsob instalace i vlastní vyzařování kreseb nás zde nenechává na pochybách, že zde před sebou máme významné dílo. Procházíme se zde doslova mezi milióny čar, mezi plechovkami s časem, mezi stopami uplynulé lidské existence, mezi uvězněnou dobou a energií, která byla beze zbytku odevzdána umění. Nepřítomnost ostatních autorových poloh tuto část výstavy poněkud zplošťuje a najednou nám chybí pestrost i nevyváženost, kterou jsme viděli v Olomouci.
Dodejme ještě, že k výstavám byl vydán devadesátistránkový barevný katalog. Kromě nikdy dříve neotištěných reprodukcí přináší i různé starší a dnes obtížně dostupné katalogové eseje a texty, které o Stratilovi mimo jiné napsali Václav Zykmund, Jiří Valoch, Adriena Šimotová, Ladislav Daněk a další. Obsahuje také podrobný soupis autorových výstav a vyčerpávající bibliografii. Až bude mít Stratil svou opravdovou retrospektivu, budou mít její autoři velkou část své práce již připravenou.





Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
MIKROB MIKROB
"Sto třicet kilo tuku, svalů, mozku a čisté síly na současné srbské umělecké scéně soustředěných do 175 cm vysokého, 44 let starého těla. Jeho majitel je známý pod množstvím jmen, včetně pojmenování Bambus, Mexikán, Ženich, Sráč, ale nejčastěji je známý jako hrdina všech ztroskotanců, bojovník za práva bezdomovců, lidový umělec, bavič maloměšťáků, domácí anarchista, sběratel desek, milovník…
Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce
Amerického básnika pozvali do Bílého domu, aby jim přečetl svou kontroverzní vykradačskou poezii. Vyfintěn a připraven dělat si věci po svém dospívá ke „skandálnímu“ zjištění, že již nikomu nic nevadí a že místo narážení hlavou do obecných zdí, je lepší stavět vlastní zdi či alespoň zíďky.
Le Dernier Cri  a černý penis v Marseille Le Dernier Cri a černý penis v Marseille
To člověk neustále poslouchá, že by s ním chtěl někdo něco společně udělat, uspořádat, zorganizovat ale, že… sakra, co vlastně... nám se to, co děláte, tak líbí, ale u nás by to mohlo někoho naštvat. Je sice pravda, že občas z nějaké té instituce nebo institutu někoho vyhodí, protože uspořádal něco s Divusem, ale když oni byli vlastně hrozně sebedestruktivní… Vlastně potřebovali trpět a jen si…