Časopis Umělec 2007/3 >> Nedělní ráno Přehled všech čísel
Nedělní ráno
Časopis Umělec
Ročník 2007, 3
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Nedělní ráno

Časopis Umělec 2007/3

01.03.2007

Arlene Tucker a Sarah Lippek | wandering | en cs de es

New York, Roosevelt Island, bývalá chudinská kolonie poblíž Manhattanu

Příchod do kanceláře newyorského mrakodrapu, kde mám velmi profesionálním a oficiálním způsobem domluvenou schůzku s důležitou osobou, v mnohém připomíná hraniční kontrolu. Zapisuji se, předkládám průkaz totožnosti, který je následně oskenován, obdržím dočasnou identifikační kartu s čárovým kódem a samozřejmě se svým jménem, adresou a důvodem návštěvy. Následuje telefonát a pod dohledem ochranky vcházím dovnitř. Také ulice jsou v New Yorku pod přísným dohledem. Tisíce kamer, namontovaných na zdech, v garážích, na sloupech, na mostech, vás neustále sledují. Pocit soukromí je tu narušen. A přesto se celé město k neustálému pozorování staví nevšímavě – jste sledován, ale nejste viděn, jste pronásledován, ale nikým konkrétním, kdykoliv k dispozici, ale nevyhledáván. Šíře vašeho rozhledu se také nevědomky zužuje. V celém městě je už jen velmi málo míst, kam by se dalo uniknout a z veřejných prostranství mizí soukromí. Očekávat, že se ponoříte do svého osobního světa, je v těchto souvislostech projevem chamtivosti, natož pak v East River na Rooseveltově ostrově. A přece, na jižním výběžku ostrova mezi Manhattanem a Queens, na uměle vytvořené louce, ze které je oběma směry vidět široké panorama New Yorku, stojí chátrající opuštěná budova, která je jediným místem, nezasaženým diktátem účelnosti. Tento chátrající hrad není monitorován. Nemocnice Smallpox Hospital na Rooseveltově ostrově zeje prázdnotou více než 50 let. Brzy zrána, kdy místní ještě dřímají, protahujeme se my tři holky plotem, zamknutým na řetěz. Pohybujeme se velmi ostražitě. Procházíme kolem rybáře, který nás jakoby nic zdraví „hello“. V tak přeplněném městě jako je New York totiž nejste nikdy sami. Sledují vás všudypřítomné oči: ze vzdálené či za závěsem schované kamery. Zdá se, že se nikdo nemůže nikam schovat. Američané jsou vedeni k ostražitosti už jenom tím, jak v dopravních prostředcích neustále zaznívá slogan „Pokud něco uvidíte, řekněte něco“ (nebuďte lhostejní k tomu, co vidíte). Přestože je to velmi riskantní, tvrdohlavě ignorujeme varovné cedule, zakazující vstup na soukromý pozemek. K tomu, abychom se dostaly ke zřícenině, je zapotřebí mírné porušení zákona. Na mysli mi vyvstává spousta otázek: Co když nás tu někdo najde? Co mu řekneme? Na shledanou a promiňte, my už to nikdy neuděláme. Za plotem nám beton připadá žhavější, silnice rozbitější a vítr svěžejší. Na Manhattan a Queens je to jakoby kamenem dohodil. Blížíme se ke zřícenině stínem vrženým přerostlou travou podél blátivé cesty plné kočičích stop, až najednou spatříme starou omšelou fasádu, porostlou révou. Rozeznáváme dávnou mistrovskou práci, ale rozbujelá příroda se zdá být zajímavější a tajemnější. Kamenné zdi se pomalu rozpadávají. Horní zeď je vypouklá, skoro padá, jako vlna zmrzlá těsně předtím, než by se rozbila o pláž. Na moment se zastavíme a snažíme se vstřebat tu přemíru všeho. Jsme malinko napjaté a zároveň schoulené, úžasem nevědomky kroutíme hlavou ze strany na stranu, jakoby negativ našeho stínu říkal ne něčemu, co strašně chce. S širokými úsměvy na rtech a s úžasem v tvářích se konečně dostáváme dovnitř budovy. Je plná sutin a všude profukuje vítr. Usazený prach a vlhkost nám obepínají lýtka, stejně jako sem tam prorůstající tráva. Zkáza, opuštěnost a melodicky monotónní šum se sem vkrádá tak nepozorovaně, že zapomínáme na přítomnost. Zdi jsou vlastně pozvolna naklánějící se kupy cihel; okna jako by se těmi uplynulými lety zvětšila, propouštějí víc a víc světla a poskytují víc možností k výhledu. Téměř celý strop zmizel; první patro se prolíná s patrem druhým a druhé patro se prolíná s oblohou. Mezerami ve zdivu je vidět cestu, která zaobluje cíp ostrova. Před nadšenými běžci, kteří klušou po cestě, se schováváme. Nechceme, aby nás někdo viděl, přece jen jsme na „zakázané a nelegální“ straně plotu. Naše zostřené smysly najednou vycházejí z našeho nitra: monitorujeme, stavíme si pomyslné vnitřní strážní věže. Představujeme si, jak se lidé venčící psy či místní, co si vyšli na ranní procházku, proměňují ve státní agenty a jak se před nimi schováváme. Všechny smysly jsou zapojené, všechny tři nás to táhne k budově na severním kon- ci, kam nás láká vysoko umístěné okno. Pomáháme si vší silou a dostáváme se do druhého patra. Nalevo je otevřený prostor, šachta nás zve k neexistujícímu schodišti, kde se drží zbytky zeleného zábradlí. Před námi se rýsuje místnost bez podlahy, kterou místo pacientů zaplnili zdola prorůstající stromy. Místnost napravo působí obydleně: zdi ozdobené grafitti mořských panen a hustě pokryté záhadnými zástrčkami, všude jsou odpadky a pivní láhve. Všechno pokrývá jemný nazelenalý prach, zřejmě z větví stromů, které cloní okna. Zajímavé je, jak může být prázdný prostor tak zaplněný. Stěny pokojů pokrývají vrstvy barev, sprejů, fixů a rtěnek. Jsou to připomínky lidí, které nějakým způsobem zanechaly více než jen otisky života. Ka ž d ý otisk je vložen do kamene. Každá aktivita vytváří jinou, novou vrstvu. Prolínají se celou stavbou, zdi mizí a dusí přítomnost tíhou minulosti. Samozřejmě se na takovém místě očekávají duchové. Prázdnota se zdá být vyloučená, i když je očividná. Toto je místo, kde neplatí žádná pravidla, je to post-humánní prostor. Podlahy se možná pohnou, zeď se možná rozpadne v prach, nic není pevné či určité. Naše smysly jsou zahlcené. Nemůžeme se spoléhat na domněnky ani zkušenosti, každý krok je tudíž experimentem. Oči jsou netrpělivé, smysly vzrušené. Naše vědomí je ve stavu pohotovosti. Jakýkoliv kout může skrývat nemožné. Oddělenou ruku, jiskřící lustr s plápolajícími svícemi, kočku stvořenou z dýmu. Ale nic z toho se neobjevuje, naopak atmosféra je neúprosně příjemná. Místo, které pohřbilo tolik lidského utrpení, se pomalu rozpadá a mizí. Nemocnice se stala ruinou a postupem času se změní v travnatý kopec. Duchové se usadí na pohřebišti. Sluneční svit zahladí jemný prach, tenké výhonky s nadějí vyraší vzhůru. Kameny a jejich vzpomínky se navrátí k pramenům, poputují zpět do nitra ostrova. Až zmizí zbytky ruin, bude už jen pouhý historický záznam připomínat, co všechno tu kdysi stálo. „Nemocnice neštovic“ byla vybudována v roce 1856, kdy tato nemoc pustošila New York. Stavbu navrhl James Renwick junior, architekt častovaný přívlastky jako prominentní, respektovaný, módní a úspěšný. Několik jeho budov v New Yorku stále stojí, včetně tolik obdivované stavby Grace Church (Kostel Milosti Boží). Renwick tento kostel pojal jako repliku velkolepých středověkých katedrál, ovšem postavenou ze dřeva a sádry místo kamene. Podobizna z pozdních let zachycuje Renwicka s mohutným bílým plnovousem. Nemocnice půvo d n ě n e by l a p o jme n ová n a p o s vé m architektovi, ale teď, když se konstrukce rozpadá a budova je opuštěná, říká se jí Renwickovy ruiny. Fasáda je z šedé ruly, kamene, který přímo zde na ostrově těžili vězni. Kámen se dobýval ze země, zpod kořenů a rostlin a jeho těžba narušovala ráz krajiny. Útroby ostrova se proměnily. Z hroudovitých, bujných a pestrých svahů se stala příroda, natlačená lidskou rukou do kostek promyšlených rozměrů, uhlazená pravidelnými okny o stejné velikosti. Všechen ten neuspořádaný soucitný kámen byl vztyčen v naplánované sestavě. Diky otrocké práci stála celá tahle námaha pouhých 38 tisíc dolarů. Výbor pro záchranu památek byl v roce 1975 ohromen tímto příkladem střílnového novogotického stylu. „Vstup je dále zvýšen masivními strukturám připomínajícím věže se zapuštěným lomeným gotickým obloukem na konzolách a je korunován cimbuřím a menším samonosným lomeným obloukem.“ Tyto detaily jsou od roku 1975 zakryté. Od vítězného přiložení poslední cihly (Přestříhávali slavnostně pásky? Teklo šampaňské? Poklepávali vězňům na rameno úředníci v hedvábných kravatách?) až do roku 1975, kdy byla tato stavba oficiálně prohlášena za památku, nemocnice fungovala jako prostor karantény. Vězni vybudovali zeď mezi nemocnými a nakaženými a těmi ostatními zdravými. Nemocnice byla nabita vězni, ale i lidmi, označenými za nakažené, kteří se tu odevzdali vyhlídkám na smrt, kterou neštovice končily v třiceti procentech případů. Při slově nemocnice nám v mysli vyvstane místo k uzdraveni, kde se o nemocné pečuje. Záznamy z rooseveltské nemocnice však připomínají, že nemocniční budovy mohou sloužit také prostému oddělení nemocných od zdravých, aby se zabránilo jakékoliv interakci nakažených s nezasaženou veřejností. Karanténa odsoudila mnohé k opuštění a samotě. Pobyt v karanténě mohl znamenat i hnijící jídlo, krysy a smrt. Tyto zříceniny, doklad kalamity, jsou ztělesněním dvojsečnosti neustálé kontroly v New Yorku. New York je městem podrobného zkoumání, monitorování a omezování, ale zároveň místem, kde je uzákoněna opuštěnost a lhostejnost. Město, kde jste svobodný a zároveň pod neustálým dohledem. Rooseveltovu ostrovu se kdysi říkalo Ostrov zdaru. Kromě nemocnice a věznice se na ostrově nacházela také n e m o c n i c e p r o m e n t á l n ě p o s t i ž e n é , dílna a výzkumné laboratoře. Ostrov byl ústavní zónou, izolovaným místem, které od každodenního života v New Yorku oddělovala řeka East River. Nyní má tato nemocnice novou funkci. Z místa izolace a opuštění se stalo místo útěchy. My tři, co jsme se potajmu dostaly dovnitř, jsme se snažily pocítit tu izolaci, kterou byli ostatní nuceni prožít. Nevšímavost a lhostejnost, která zničila karanténu, se změnila v místo konejšivé samoty. Částice prachu se mihotají v paprscích světla, staré popraskané dveře skřípají v šestimetrové výšce, tam, kde kdysi bylo druhé patro, jsou okna, podlahy a zdi prorostlé travou, zahrada si hledá nový domov. Samota má najednou své oprávnění. Zarmoucené odcházíme, prodíráme se vysokou trávou, oslněné sluncem prolézáme plotem a vracíme se zpět do New Yorku. Předbíhá nás pár nadšenců v teniskách se sluchátky na uších. Jestli nás někdo viděl, nikdo nic neřekl.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

No Future For Censorship No Future For Censorship
Author dreaming of a future without censorship we have never got rid of. It seems, that people don‘t care while it grows stronger again.
Nick Land — experiment s nehumanismem Nick Land — experiment s nehumanismem
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.
Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…
Magda Tóthová Magda Tóthová
Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“)…