Časopis Umělec 2006/2 >> Přítomnost bez zapomnění Přehled všech čísel
Přítomnost bez zapomnění
Časopis Umělec
Ročník 2006, 2
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Přítomnost bez zapomnění

Časopis Umělec 2006/2

01.02.2006

Burkhard Meltzer | u-sobé | en cs

Interpretace pojmu současnost se zřejmě zásadně mění u umělců i u zprostředkovatelů umění, a to nejen ve Švýcarsku. Jednou se člověk snaží proces vnímání v uměleckém prostoru etablovat jako neustávající proces, jindy se současné umění pojí s dějinnými vklady.
Umění bylo vždy vhodné k tomu, aby posloužilo jako základní antiteze k obvyklému členění všedního dne. Jedním z jeho určujících faktorů běžného dne totiž zůstává námezdní práce, která až dodnes rozděluje život mnoha lidí na kategorie pracovní doby a volného času. Německý filozof Martin Heidegger k tomu v roce 1924 poznamenal: „S časem počítající bytí říká neustále: nemám čas.“ Tím zároveň naznačil, že neexistuje jen jeden čas, ale že je vždy vnímán individuálně. Musíme vždy vycházet z časového horizontu lidského bytí – ze smrti. A jednotlivé případy jsou velmi individuální. Z tohoto úhlu pohledu nemůže existovat univerzální pojetí času.
Lze dnes chápat současnost spíše jako trvající proces, a ne jako právě aktuální realitu? „Přítomnost“, „moment“, a „aktuální“ nejsou žádné měřitelné časové jednotky, ale mohou být použity spíše jako atributy určitého časového vyprávění. A to může stále dokola spřádat vztahy mezi minulostí a budoucností.
Je nasnadě přemýšlet o vztazích k dějinám, které nám nabízejí horizont delšího časového období. A mladá generace umělkyň ve Švýcarsku se o tyto vztahy mezi různými pozemskými záležitostmi skutečně zajímá. Ve videoartu Cory Piantoni (narozené v roce 1975 a žijící v Curychu) se můžeme jako pozorovatelé pohybovat zároveň v minulosti a v přítomnosti. Umělkyně filmuje své rodiče v masopustních kostýmech, v nichž se před desetiletími poznali. Takto vybaveni se naprosto samozřejmě pohybují ve svém každodenním prostředí: v domácí kanceláři, při práci na zahradě, v kuchyni. I když žijí již delší dobu odděleně, vyprávějí si o svém prvním setkání, k němuž došlo před mnoha lety. Odtud, odkud začíná historie jako obzvlášť vtipný karnevalový žert, odvíjí se vyprávění mezi dvěma časy. Obraz a řeč probíhají často v obvyklých přiřazeních k „minulosti“, „přítomnosti“, a „budoucnosti“. Podobně s již minulostí zatíženým materiálem pracuje Pascal Häusemann (1973, žije v Curychu): kámen, písmo, gravura. Zní z toho děsivá spojitost s dějinami. Ryté texty přitom vychází z časopiseckých titulků a reklamních sloganů („We are designed to be different“), které si vytváří vlastní vztah s kamenným materiálem. Původně byly vytvořeny jako módní trend, ale přítomné je zde zvěčněno, konzervováno a vypadá zároveň silně historicky. Ženevský umělec Marc Bauer (1975, žije v Bruselu a v Amsterdamu) inscenoval v muzeu umění Solothurn v únoru 2005 malou kresbu v jakémsi dočasném bydlišti. V narychlo zabydleném pokoji z desek se setkáváme s portrétem mladého muže, jehož oči zdánlivě vrhají bojácný pohled přes ramena diváka. Jeho ústa jsou napůl otevřená a nabízejí pohled do černého otvoru. Kresba tužkou působí, jako by byla jen rychle načrtnuta. Čáry a stínování vypadají vždy jakoby náhle přerušeny. A přesto jsou jednotlivé části obličeje neobvykle zdůrazněné. Jako by rychlý pohyb ještě v posledním okamžiku přenesl obraz na papír. Jako bychom byli svědky strašlivé události, která se stala buď před malým okamžikem, či je součástí drásavé vzpomínky.
V těchto pracích očividně existuje něco jako silné dějinné vědomí přítomnosti, které v tomtéž okamžiku zároveň ukazuje na možnosti či nemožnosti budoucnosti. Řeč a materiál zpracovávají umělci a umělkyně stejně jako paměť. Nápadné je především to, jak samozřejmé se zdá historické pozadí těchto prací. Používají vztahy mezi časovými obdobími méně jako citáty či ironický doprovodný komentář a více jako vědomou provázanost své přítomné pozice. Místo aby byly vztahy mezi současným a minulým použity jen jako rezervoár vizuálních kouzel, mohou sloužit také jako identifikační moment soudobého umění.
Mezi nejzásadnější cíle by dnes mělo patřit vyvíjení konkrétních vizí budoucnosti, které se zakládají na vyprávění o přítomnosti. A to nejen proto, že zásadní „stroj na počítání času“ ve formě ideologie se dnes dá použít jen těžko. Tento instrument 20. století doprovázel kanonizující proudy moderny a postmoderny, které si ještě nárokovaly konkrétní časový horizont. Myslet ideologicky znamenalo také přistupovat k budoucnosti s jistotou. Typickou metodou bylo používání idealizované přítomnosti jako „výpočetní základny“ pro budoucnost, a tak jsou pojmy budoucnost a ideologie velmi úzce spjaty. Nyní se ukazuje, že jak moderní naděje na novou a lepší lidskou společnost, tak i postmoderní teorie o konci dějin zůstaly nepotvrzené.
Právě těmito otázkami se zabývá také umělecké dílo Mai-Thu Perret (1976, žije v Berlíně). Skupina prací The Crystal Frontier vypráví o fiktivní uzavřené společnosti žen žijící v poušti Nového Mexika. Vedle toho používá Perret pro instalace jednoznačné symboly z dějin ideologií, například komunistické kladivo a srp spolu s více než jednoznačným pracovním názvem Heroine of the People – údajné dílo skupiny žen. Vize o budoucí ideální společnosti spojuje ženevská umělkyně s ideologickým obrazem světa. Tento způsob práce si pohrává s protimluvem k rozšířené představě středoevropské společnosti jako izolovaného společenství. Vyprávění se pohybuje mezi minulostí, přítomností a budoucností. Zároveň se chápe výhodných komerčních nabídek k úniku ze současnosti a mimo společnost, jako jsou umělecké řemeslo, wellness pobyty, či uzavřená chráněná sídla Gated Communities.
Často lze v umění vysledovat jakousi „antitezi“ současného společenského vývoje. V současné době často kladená otázka, jak přítomný okamžik vytváří své vztahy k minulosti a k budoucnosti, je očividně výrazem nového vymezování pozic mezi různými pojetími času. Momentálně se zdá, že mnohé z těchto rozporů směřují spíše do minulosti než do budoucnosti. Zda je to však všeobecný výraz zpětné orientace v konzervativním slova smyslu, je nejisté. Možná je spíše třeba provést rozsáhlou „revizi“ vizuálních jazyků, které se objevily během posledního století. Abychom vůbec mohli navázat nějaký vztah k přítomnosti, který by nebyl založen jen na okamžicích sebezapomnění.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Magda Tóthová Magda Tóthová
Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“)…
Le Dernier Cri  a černý penis v Marseille Le Dernier Cri a černý penis v Marseille
To člověk neustále poslouchá, že by s ním chtěl někdo něco společně udělat, uspořádat, zorganizovat ale, že… sakra, co vlastně... nám se to, co děláte, tak líbí, ale u nás by to mohlo někoho naštvat. Je sice pravda, že občas z nějaké té instituce nebo institutu někoho vyhodí, protože uspořádal něco s Divusem, ale když oni byli vlastně hrozně sebedestruktivní… Vlastně potřebovali trpět a jen si…
No Future For Censorship No Future For Censorship
Author dreaming of a future without censorship we have never got rid of. It seems, that people don‘t care while it grows stronger again.
Afričtí upíři ve věku globalizace Afričtí upíři ve věku globalizace
"V Kamerunu se hojně šíří fámy o zombie-dělnících, kteří se lopotí na neviditelných plantážích podivné noční ekonomiky. Podobné příběhy, plné posedlé pracovní síly, pocházejí z Jihoafrické republiky a Tanzanie. V některých z nich se nemrtví na částečný úvazek po celonoční lopotě namísto spánku budí ráno vyčerpaní."