Časopis Umělec 2011/1 >> Cukrový potok hudbz a marná touha po hierarchii | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Cukrový potok hudbz a marná touha po hierarchiiČasopis Umělec 2011/101.01.2011 Petr Ferenc | hudba | en cs de |
|||||||||||||
Cukrový potok byl v zákrutu hluboký pět centimetrů a široký padesát metrů. Teď v těch místech vyrostlo Středisko krásných umění Mildred Barryové. Bylo to překrásné. Cukrový potok se dříve čas od času rozvodňoval. V takhle ploché krajině byly záplavy čímsi podivuhodně krásným, co od vody nikdo nečekal. Cukrový potok se nenápadně vylil z břehů, vytvořil obrovské zrcadlo, v němž si bezpečně mohly hrát děti. Zrcadlo obyvatelům města odhalovalo tvar údolí, ve kterém žili, dokazovalo, že jsou vlastně horaly, obývajícími svahy stoupající o dva centimetry na každý kilometr od Cukrového potoka.
Kurt Vonnegut: Snídaně šampiónů, přeložil Jaroslav Kořán I. Pokus uchopit na několika stranách textu současný stav hudby je podobně sisyfovským zadáním jako úsilí napsat diplomovou práci na téma Vesmír a nejbližší okolí. Proto se omezme na potok a, abychom nezabředávali do titěrností, nikoho nejmenujme. Je-li kapela A lepší než kapela B a je-li nejlepší C nebo D opravdu není předmětem tohoto textu. Srovnejte si vzdálenost, jakou hudba urazila mezi lety 1960 a 1970 s tím, jakou urazila mezi lety 2000 a 2010, říkal nedávno v jednom interview jeden současný hudebník. Rozprostraněnost a horizontálnost Cukrového potoka, jediného toku uprostřed řiti vesmíru, je ideálním apendixem jeho slov. A to sladké jméno a překvapení číhající na smočené nohy! Hudba chce (tak ji vnímáme, proto ji milujeme) mít vše, chce objímat a zaplavovat, chce v sobě utopit, chce působit slast a činí tak výhradně na bázi pocitů a asociací případně sebeobrannými gesty neexaktní „vědeckosti“. Její hlubiny jsou ale při pokusu o nadhled podobně mělké jako Cukrový potok. Přinejmenším v západní společnosti hudba již dávno ztratila veškerou podvratnost a ostré hrany a stala se médiem snových projekcí, stala se posluchačskou RPG. Veškeré pokusy vztyčit v mělkém horizontálním zrcadle Cukrového potoka výraznou vertikálu jsou podobně směšné jako zjištění obyvatel města, že jsou vlastně horaly. Stavba podobné věže by, kdyby tato začala růst, skončila babylónským zmatením jazyků, mnohem pravděpodobnější ale je, že by stavitelé svou práci ani nezačali netušíce, jak vyhloubit objektivní, existující základy. Jedinou jistotou, jíž u hudby, jakož i u veškerého dalšího umění, máme, je, že je jaksi potřebná. Můžeme tak usuzovat z toho, že v dějinách lidstva není okamžiku, kdy by neexistovala, a představovat si svět bez hudby jako tu nejčernější antiutopii nebo zajímavý futurologický problém. Jak ale měřit, co je vysoké a co je podřadné? Nejobjektivnějším měřítkem je v současné době patrně komerční úspěšnost, tedy kritérium, které mnoho tvůrců, posluchačů i kritiků elitářsky odmítá. Jejich argumentem je, že opravdovou kvalitu nepozná každý, že ji dokonce nepozná většina těch, kdo nějakou hudbu poslouchají, protože tato většina o hudbě uvažuje jako o pouhé zábavě. Mainstreamovými médii vyžadovaná „zábavnost“ bývá otravná, povýšeně ji podceňovat je ale stejně zkreslující jako ji bezvýhradně uctívat. Nenávist zastánců avantgardy k „neviditelné ruce trhu“ je místy až směšná, obzvláště stane-li se zázrak a ruka si vybere některého z jejich chráněnců. To pak dokáží bez uzardění hovořit o vítězství spravedlnosti případně pracují s nepřímou úměrností: čím úspěšnější, tím hůře. II. Nikoho nepřekvapí sdělení, že hudba není vše. Odsouhlasí to snad každý, přesto ale tentýž snad každý, kdo má uši, slyšel hudbu, která mu byla téměř vším, byla pro něj důležitá, významná. Pro leckoho je takový význam spojený s osobními zážitky (když hráli tuhle, seznámili jsme se), mnoho lidí to má naopak, epifanicky: když jsem poprvé slyšel XXX, změnilo mi to život a rozhodl jsem se, že si taky koupím kytaru a že... Naopak, nejrůznější samozvaní i nesamozvaní odborníci velice rádi utíkají k nálepkování důležitostí podloženém historií. Poslední zpívající kastrát, počátky dodekafonie, první elektronická skladba, otec rock’n’rollu, první český punk, otec dubstepu... jako by podhoubí bylo chutnější než plodnice, jako by ti, kteří do cíle dorazili druzí a nejrůznějšími oklikami nestáli za poslech. Podobné nebezpečí je ukryto i v prohlášení hudebníka citovaného na začátku: v šedesátých letech minulého století se toho v hudbě dělo víc než v nultých letech tohoto. Na první pohled nelze nesouhlasit, vzhledem k tomu, že autor citátu v té době nebyl hudebně činný, se docela dobře může stát, že je obětí narůstajícího zkreslení, jehož se minulost dopouští. Namístě je tvrdit, že šedesátá léta, především pokud jde o rock, byla radostně objevná a ruka trhu si během nich rozuměla s objevitelskými touhami tvůrců i recipientů lépe než nyní. Špičkové kapely soupeřily o to, kdo přijde s revolučnějším albem, tato alba se přitom umisťovala v hitparádách. Ale co dějiny masy neúspěšných, diletantů, pionýrů slepých uliček? Soudit dobu jen podle špiček rozhodně neznamená učinit si o ní celý obraz. Vnímání a reflexe hudby se do své současné podoby, Cukrového potoka, zploštilo především díky nástupu internetu. Demokratičnost tohoto média napomáhá přístupu k informacím. Každý, kdo si kdy něco stáhl, a každý blogger může být znalcem. Získat nahrávku, o níž máme zájem, nikdy nebylo jednodušší, punc exkluzivity (elpíčka ze západu, rozháněné burzy atd., pokud bychom se omezovali na domácí půdu) téměř zmizel a omezil se jen na okruh fetišistů — sběratelů. Konec vzhlížení ke kastě znalců znamenal i konec glorifikace postavy kritika a zbožšťování jeho názoru. Představte si adornovský majestát v době internetových diskusí… Nepochybně se shodneme na tom, že osobnost schopná kriticky vnímat veškerou hudbu světa neexistuje. Přesto se ale leckterý hudební redaktor a recenzent snaží působit právě tímto dojmem a stavět v Cukrovém potoce věže důležitosti. Jedná se však bezezbytku o úzké specialisty bez celkového rozhledu: morfologie toku nedovoluje v něm žijícím organismům pozorovat z pozice nad hladinou. Potok je tedy plný drobných kolonií, které přes jednoho souseda nevidí na toho druhého a znají jej jen z nepřesných zpráv „moudrých“ — jenže je kmet považovaný za moudrého v jedné kolonii automaticky moudrým i pod sousedním kamenem? Lépe nevycházet, co kdyby se ukázalo, že ne… A tak, jako každý, nabízím pouze svůj pohled na hudební současnost, pohled omezený na těch několik oblastí (těmi několika oblastmi), s nimiž přicházím do styku. III. Současná populární i takzvaně nezávislá hudba zaznamenala na přelomu tisíciletí důležitý technologický milník: nástup počítačů (především jablíčkových laptopů) coby nástrojů schopných improvizace. Pokud jde o nějaký „styl“, je výrazně eklektická a rozmarná jako oděvní móda (nové jarní a podzimní styly, co bude frčet v příští sezóně atd.) a má k této své vlastnosti schizofrenní postoj, pocit uspokojení i studu. Obecným trendem je retro, ovšem pozor, ne v každé podobě. Je třeba důkladně zjistit, do které minulosti se vracet, abychom neskončili v historii, která je zrovna out. O jakousi, beztak těžko objektivně definovatelnou „kvalitu“ zde nejde, jak nasvědčuje často skloňované sousloví guilty pleasure označující hudební zálibu, za kterou by se posluchač dle svého vlastního mínění měl stydět, přesto se jí ale oddává a v jakýchsi záchvatech perverzní konfese o ní s gustem referuje. Hudební publicisté všechny tyhle návraty milují, protože při nich mohou hýřit moudrostí a poukazování na linky, spojení, úhlopříčky, cosi, co s něčím souvisí. Zjeví-li se věc zcela nová a neslyšená, velmi patrně nebude rozpoznána, mysl moudrých je nastavena jinak — na vrtání se v análech. Výsledkem výše zmíněných samohan je pubertální hledání spoluhříšníků, neboť ve dvou a více se to lépe..., člověk je tvor společenský a sdílený hřích netíží, naopak dává křídla. Podoba prostředí, jakým je Cukrový potok, je sdružování do malých, sebedefinujících a sebeutvrzujících komunit, jak již bylo řečeno, veskrze příhodná. IV. Všechny možné komunity a sdružení jakož i boj za zdravý růst a prosperitu oblíbeného hudebního odvětví nás nutně přivádějí k problematice podpory hudby (umění) státními institucemi. Boje o dotace s odkazem na důležitost té které hudební scény, umělce, stylu, jsou vedeny slovy vyhrožujícími div ne zánikem civilizace, nebudou-li dotace rozdány spravedlivě. Osvícený, humanistický, civilizovaný stát dotace rozdá. Někdy je si vědom především důležitosti tradice, jindy přikládá význam spíše současnému kvasu nebo kalkuluje se zisky plynoucími z toho, že jeho města budou považována za kulturní metropole. Antiutopické scénáře, co se stane, nebude-li podpora doručena do správných rukou, jsou ale strmou hyperbolou, myšlenkovou konstrukcí, na kterou obě strany přistupují s vědomím, že dialog probíhá v nadsázkách, metaforách a alegoriích. Co se stane, až na tuto hru stát jednou nepřistoupí? Zhroutí se svět zánikem filharmonického orchestru nebo festivalu zasvěceného nejnovějším elektronickým výbojům? Leckdo, především z řad nejrůznějších undergroundů, má za to, že živé, autentické umění přežije i bez podpory a že umělec cítící v sobě potřebu sdělovat, tak bude činit za každých podmínek. Jistě, v případě alternativních kapel a jednočlenných projektů tomu tak s nejvyšší pravděpodobností bude. Ale tam, kde hudba vyžaduje, aby se jí její protagonisté věnovali na plný úvazek, nebo v případě sálů a periodik, je situace horší. Na pomoc by mohli přijít soukromí mecenášové či komunitní podpora (vydání desky oblíbené kapely zaplatí její fanoušci), hudební mapa světa by se ale bez státních dotací nepochybně dramaticky změnila. Pochybnost o tom, je-li na státu závislé umění „živé“ a „životaschopné“, je zcela namístě. Možná, že takové umění je spíše „udržované na přístrojích“. V humánním světě nepřipouštějícím euthanasii je ovšem nemravné je pragmaticky odpojovat. I když se třeba zrovna nemusí zdát důležitým či ekonomicky výhodným. V. Vraťme se po všem tom cynismu k pojmu důležitosti. Skutečná důležitost hudby totiž pochopitelně existuje, je to ona první v tomto textu zmíněná: důležitost subjektvní. Ona jediná je totiž ryzí a nezpochybnitelná. Jakýkoli pokus o zobecnění totiž v sobě nutně nese zárodek diktatury — ať už v podobě kulturního teroru zastánců „vysokého umění“ nebo v podobě sterilizující módy. Hudba nejen že touží objímat a zaplavovat, působit slast, vyvolat kontemplaci nabo naopak pomoci vybít nahromaděnou energii (atd. atd.), ona to také přese všechno výše zmíněné s noblesou dokáže. Dokazuje to ale výhradně v mysli, duši a těle jednotlivce. Veškeré pokusy o masovou přístupnost či poučování a diktování vkusu, ať už shora (od intelektuálů) nebo zdola (dle prodejnosti, která je jen a pouze objektivní), pouze ořezalo možnosti. Přiznávám, ve sporu o univerzálie bych zuby nehty hájil nadřazenost jednotlivostí. Jaksi si totiž neumím představit, že u tak neexaktní a abstraktní disciplíny, jako je hudba (a týká se to i například dodekafonie či spektralismu či elektronických partitur, jejichž vznik vyžaduje ajťáckou genialitu) nadřazuji své pocity pocitům jiných posluchačů — resp. samozřejmě, že to jako kdekdo dělám tuze rád a vášnivě, ale tohle manické horlení, které k životu milovníka hudby neodmyslitelně patří, je uvědoměle subjektivní. Pohnutky, které mě vedly k oblíbení si určitého druhu hudby a zavržení jiného, jsou totiž nesdělitelné. Jsem přesvědčen, že hudba promlouvá tehdy, je-li dialogem autora, který má co říci, a recipienta, který umí naslouchat, nikoliv spartakiádou davu umělců a zástupům publika. Jeden moudrý uzel v jakémsi časopisu vyslovil bonmot, že na světě se vyskytuje stejný počet sexuálních úchylek jako lidí. Jsem přesvědčen, že pokud jde o vztah člověka k hudbě, funguje to naprosto stejně a veškeré pokusy o generalizaci, ať již v tomto článku nebo v podobě davu řvoucího na koncertě svých oblíbenců jsou sice životně nutné, vždycky ale do určité míry zavádějící. VI. Douška: Miluji hudbu, u níž mám pocit, že její tvůrce promlouvá přímo ke mně. Miluji hudebníky vyčuhující z řady a neskrývající se příliš v ochranných řadách scén a kolektivů. Miluji umělce, kteří mají nadhled a pochybnosti o Cukrovém potoce, přesto, že jej mají bytostně rádi a jsou jím formováni podobně jako vonnegutovský hrdina. Přes potok nevedl jediný most. Musel se přes něj přebrodit. Posadil se tedy na svodidlo, vyzul si boty a ponožky, vyhrnul si nohavice ke kolenům. (...) Vnořil svoje umělecká chodidla do betonového koryta obsahujícího Cukrový potok. Okamžitě se pokryla průzračnou plastickou látkou z hladiny potoka. Když s jistým úžasem zdvihl jednu takto pokrytou nohu z vody, plastická látka na vzduchu okamžitě uschla, obalila jeho nohu tenkou, těsně přiléhající kotníčkovou obuví z čehosi jako perleť. Opakoval tento postup i s druhou nohou. Věděl, že vypadá směšně. Přál si, aby ho přijali s odporem, snil, že přivede umělecký festival do smrtelných rozpaků. Překonal celou tu dlouhou vzdálenost v jediné orgii masochismu. Chtěl, aby s ním nakládali jako se švábem.
01.01.2011
Doporučené články
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář