Připomínat jméno secesního, ale spíš nadčasového architekta a designera Josefa Hoffmanna, je zřejmě zbytečné, až na to, že mákdo ví o jeho původu i díle, ke kterému je třeba se hlásit. Jeho rodný dům v Brtnici na Moravě sice funguje jako muzeum, ale expozice nevypadá nijak hrdě. Několik málo zapůjčených originálů z Vídně (secesní porcelán, sklo, textilní tapety, nábytek) a špatné černobílé xeroxy jeho unikátních staveb, z nichž velká část existovala či dokonce ještě existuje v Čechách, nenavozují zrovna představu, že se jedná o významnou světovou osobnost. Také červnová výstavka k 150. Výročí narození Hoffmanna, která proběhla v Soukromé střední umělecké škole grafické v Jihlavě, nepřinesla víc než pár špatných fotografií a nějaké modýlky. Nechceme vyvolávat žádné české duchy, spíš položit otázku, proč si na Hoffmanna nevytvoříme monopol. Ve Vídni se prodává v malých sériích jeho design a jde o vskutku snobskou záležitost. V Bruselu stojí jeho nejkompaktnější stavba palác Stoclet navržená do posledního interiérového detailu – dosud je však veřejnosti nepřístupná, protože je soukromým majetkem. V Čechách se některé Hoffmannovy stavby nedochovaly: venkovský dům v Koutech nad Desnou vyhořel, z domu v Bruntále, kde je nyní nemocnice, zbyly jen některé původní prvky, stejně jako v Lázeňském domě ve Velkých Losinách. Ve slušném stavu zůstal zachován Dům ve Vrbně pod Pradědem a hotel Poldihutě v Kladně, kde je dnes zrekonstruovaný hotel Hoffmann.
Zdá se nepravděpodobné, že by z Hoffmannova muzea nemohlo vzniknout fungující turistické centrum a z jeho staveb adekvátní atrakce. Repliky jeho designu však žádná česká firma nevyrábí, i když by to zajisté byl dobrý obchod pro snoby.
Doporučené články
|
Author dreaming of a future without censorship we have never got rid of. It seems, that people don‘t care while it grows stronger again.
|
|
Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“)…
|
|
Proč političtí intelektuálové, proč máte sklon k proletariátu? V soucitu k čemu? Chápu, že by vás proletář nenáviděl, vy nenávist neznáte, protože jste buržoa, privilegovaný, uhlazený druh, ale taky proto, že si netroufáte tvrdit, že jedinou podstatnou věcí, co jde říci, je, že si člověk může užít polykání sraček kapitálu, jeho materiálu, jeho kovových mříží, jeho polystyrenu, jeho knih, jeho…
|
|
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006
Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
|
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář