FANTOM MORGALU | umělecká komedie All articles DIVUS LIVE (blog)

FANTOM MORGALU | umělecká komedie

23.01.2014 00:58

S.d.Ch. | en cs

...

Tolik kurátor, který opustil svět výtvarného umění a umění vůbec, profesně i lidsky vyhasl a já doufám, že jste pochopil, že pokud mi nepůjčíte řezenské panely, vyhasne i celá ta vaše Lublaň. Podobných výhrůžek vám mohu dát dva milióny. Umělecký provoz je ohavný jako noc jistě i u vás v Jugoslávii, či co jste si to tam vyválčili, přesněji jako Noc na Karlštejně inscenovaná na Karlštejně po setmění. Ničeho jsme nebyli uchráněni a to je dobře. Vyrostli jsme na tom jako na výživném hnoji. Zvíkovský rarášek na Zvíkově v prázdninovém termínu v nastudování Jihočeského divadla, co tě nezabije, ...

Je zvykem literátů jména reálných postav či dokonce míst a institucí z různě motivovaných ohledů měnit či komolit. Popis reálného, ač většinou satirizovaného, chování takových postav a institucí a i ostatní jejich projevy se tak ukrývají za pseudonymy stejně jako se tamtéž ukrývá autor před pěstmi či právníky svých literárních předloh.

Tato zkušenost mě už několik let nezajímá. Zajímá mě podávat pod autentickými jmény konkrétních osob a institucí svou představu jejich chování a projevů, s častným odhlédnutím od známého kontextu, podrobovat je satirizování, pamfletizování, dehonestování nebo naopak idealizování a vytvářet tak nový druh rozměrného pseudonymu na druhé straně dvojtečky. V této hře je tento princip uplatněn v nejvyšší míře (jen v případě pana doktora Zdeňka Mahlera jsem podlehl vábení kouzelného pseudonymu Profesor Malér, jehož autorství budiž tu připsáno Vikimu Shockovi) a proto, vědom si jeho problematičnosti především v osobní rovině, přistupuji ke své práci vždy s vysokou uměleckou odpovědností a naplněn dobrou vůlí.

OSOBY:

SPRÁVKYNĚ SBÍREK VOGELOVÁ
KURÁTOR INGERLE
ZASTUPUJÍCÍ ŘEDITELKA

KNÍŽÁK
UMĚLECKÝ ŠÉF PROVÁZKU MORÁVEK
NONKONFORMNÍ AUTODIDAKT
PERFORMER PETR VÁŠA
PROFESOR MALÉR

ÚČASTNÍK VÝBĚROVÉHO ŘÍZENÍ PRESS
TEORETIK KRESBY CHROBÁK   

VRÁTNÝ      
VEDOUCÍ INSTALACE KOLAJA
MINISTR KULTURY           
PŘEDSEDA KLUBU PŘÁTEL MORAVSKÉ GALERIE
FOTBALISTA

a HEREČKA ANIČKA DUCHAŇOVÁ

           

1. DĚJSTVÍ

Tma. Kroky.

ZASTUPUJÍCÍ ŘEDITELKA: Rozsviťte a uvidíme!

(Naskakují zářivky, jejich světlo ozáří bílé stěny výstavního prostoru Moravské galerie ve druhém patře Pražákova paláce na Husově třídě v Brně. Vchází VRÁTNÝ v tesilu, ZASTUPUJÍCÍ ŘEDITELKA v kostýmku, MINISTR KULTURY v obleku, KNÍŽÁK v křiváku, KURÁTOR INGERLE v džínsách, SPRÁVKYNĚ SBÍREK VOGELOVÁ v džínsách.)

VRÁTNÝ(s parádním brněnským akcentem): A zas všechno v řiti!

ZASTUPUJÍCÍ: Tak to vidíte, pane ministře, takhle to probíhá. Nainstalováno, předáno ostraze, zamčeno, zapečetěno a pak, v předvečer vernisáže...
(Ukáže po stěnách.)
nic.

MINISTR KULTURY: Vidím, vidím... Tu kulturu mi byl čert dlužnej. (ke Knížákovi) Co vy na to, pane profesore? Jako přizvaný expert.

KNÍŽÁK (chodí okolo stěn): Nic tu není. Evidentně. Děje se to jenom tady?

ZASTUPUJÍCÍ: Ano, pouze v tomto sále ve druhém patře. Už jsme z toho tak zoufalí, že jsme se obrátili i na vás.

KNÍŽÁK: Co tu viselo?

ZASTUPUJÍCÍ: Pavlíno, co tu viselo?

SPRÁVKYNĚ SBÍREK VOGELOVÁ: Anderle. Ten se zcvokne.

KNÍŽÁK: A předtím?

ZASTUPUJÍCÍ: Pavlíno, co tu bylo?

SPRÁVKYNĚ: Kodet.

KNÍŽÁK: A předtím?

SPRÁVKYNĚ: Born.

KNÍŽÁK: Takže to je všechno pryč?

ZASTUPUJÍCÍ: Petře, takže to je všechno pryč?

KURÁTOR INGERLE: No odtud jo, ale vždycky se to najde jinde. Ta díla.

KNÍŽÁK: A kde?

ZASTUPUJÍCÍ: A kde, Pavlíno?

SPRÁVKYNĚ: Tam moje kompetence správce sbírek nesahá.

ZASTUPUJÍCÍ: Petře?

KURÁTOR: Ani moje kurátorská.

VRÁTNÝ: Je to vždycky navalený na hajzlíkách. Co se nevéde na pány, je na dámách.

MINISTR: To jako v míse?

VRÁTNÝ: Taky, taky.

MINISTR: I Born?!

VRÁTNÝ: Jo.

MINISTR: Barbaři, tak nádherně ilustroval Křemílka a Vochomůrku.

KURÁTOR: To se jmenovalo Pohádky z mechu a kapradí.

SPRÁVKYNĚ: A dělal to Smetana.

MINISTR: Vážně? No, melodie je tam pěkná...

(Okamžik ticha.)

KNÍŽÁK: A předtím?

KURÁTOR: Všechno si to už nepamatuju. Každopádně řada zrušených vernisáží a přesunutých nebo zrušených výstav.

SPRÁVKYNĚ: Mě utkvěl ještě Kanyza. Ale zkrátka se to děje od Vavrysovy výstavy.

KNÍŽÁK: Vavrys otec?

SPRÁVKYNĚ: Pavel Vavrys.

KNÍŽÁK: Otec.

ZASTUPUJÍCÍ: Tam došlo k tomu politováníhodnému nedorozumění.

SPRÁVKYNĚ: Myslíte ten evidentní profesní teror?

ZASTUPUJÍCÍ: Oficiální stanovisko je politováníhodné nedorozumění, Pavlíno, jiný výklad nám nepřísluší.

SPRÁVKYNĚ: Tehdejší stanovisko Morgalu...

ZASTUPUJÍCÍ: To vůbec nemůžu slyšet, tenhle argot!

SPRÁVKYNĚ: Dobře. Stanovisko Moravské galerie k profesní tragédii elitního zaměstnance připomínalo stanovisko Mordoru k existenci Středozemě.       

KURÁTOR: Teď ti to vůbec nevyznělo.         

SPRÁVKYNĚ: No právě...   

(ZASTUPUJÍCÍ se rozhlíží po stěnách.)

ZASTUPUJÍCÍ: To je hrůza, my tu vůbec nemůžem vystavovat.

KNÍŽÁK: Poslechněte, nemůže to být pomsta emeritního? Já jako emeritní v Národní bych to tam nejradši zapálil. Minimálně Veletržní palác.

ZASTUPUJÍCÍ: A víte, že jsem na to taky myslela.

MINISTR: Vždyť by shořely i vaše práce, pane profesore!

KNÍŽÁK: Proto jsem to taky nezapálil.

VRÁTNÝ: Jenže emeritní se zhrótil a je v šaškecu.

MINISTR: On se domnívá, že se na Blízkém východě zotaví?

ZASTUPUJÍCÍ: To je psychiatrická léčebna, pane ministře, v brněnském slangu.

VRÁTNÝ: V hantecu.

MINISTR: On je na dvou místech zároveň?

(Okamžik ticha.)

KNÍŽÁK: Vidíte v tom transferu děl někdo nějaký princip?

ZASTUPUJÍCÍ: Vidíte v tom někdo nějaký princip? Pavlíno, Petře?

SPRÁVKYNĚ: Ne.

KURÁTOR: Ne.

ZASTUPUJÍCÍ: Vážně ne?

SPRÁVKYNĚ: Bez koncepce není principu.

KURÁTOR: A bez konceptu taky ne.

ZASTUPUJÍCÍ: A vůbec, kde jsou vlastně Press s Chrobákem, měli tu být taky.

SPRÁVKYNĚ: Pan Press v rámci své účasti v konkurzu na nového ředitele galerie připravuje s panem teoretikem kresby Chrobákem její novou vizi.

ZASTUPUJÍCÍ: Ale kde jsou?

KURÁTOR: V terénu městských kaváren.

KNÍŽÁK: Poslechněte
(Ukazuje na prázdné stěny.)
že ono je to nakonec namířený proti mně?!

SPRÁVKYNĚ: Ale vy jste u nás vystavovat vůbec neměl! Ani v nejvzdálenější budoucnosti.

KNÍŽÁK: Ale teď budu!

KURÁTOR: Jak to?

KNÍŽÁK: Udělám strategický výběr ze svých prací a uvidíme, o co tu jde.

MINISTR: To byste risknul, pane profesore?

KNÍŽÁK: Kdo jiný?

KURÁTOR INGERLE: Nebylo by lepší vystavit práce všech možných umělců a žánrů a usuzovat pak podle toho, co zmizí?

SPRÁVKYNĚ: Nebo co zůstane.

KNÍŽÁK: Ne.

VRÁTNÝ: Víte, co je na tem néhorší?

ZASTUPUJÍCÍ: Copak?

VRÁTNÝ: Že to mosí bét nějaké fantóm. Poněvadž všechno je jináč plně zabezpečené.        

(Přichází VEDOUCÍ INSTALACE KOLAJA.)

KOLAJA: Dobrý den. Tak tentokrát je všechno výhradně v mísách!

SPRÁVKYNĚ: Tak to se Anderle nezcvokne, ale posere.

 

2. DĚJSTVÍ     

Ohyzdná kavárna v Místodržitelském paláci v Brně, sídle Moravské galerie v Brně. Za ohyzdným barem KAVÁRNÍK, u jednoho stolku SPRÁVKYNĚ SBÍREK VOGELOVÁ v džínsách a NONKONFORMNÍ AUTODIDAKT v kapsáčích, u druhého stolku KURÁTOR INGERLE v džínsách a UMĚLECKÝ ŠÉF PROVÁZKU MORÁVEK v manšestrácích, u třetího stolku sedí sám PERFORMER PETR VÁŠA v džínsách.

NONKONFORMNÍ AUTODIDAKT: Umělci mluví jako blbci, protože se nechali zblbnout, to je celé, pořád hledáme nějaká složitá vysvětlení, která neexistují, rezignovali na oživování světové mrtvoly kosmickou perspektivou a tak mluví jako fotbalisti, kteří jediní existují, umělec je perspektivní kosmonaut anebo je nic, přesněji fotbalista, po galeriích visí fotbal a pod ním srkají merlot postavy s polondýnštěným šatníkem, to je celé, nejzajímavější je na umění už jen jeho zoufalství projevující se nejčastěji jako sebevědomí pramenící ze samolibosti, banda nafrněných blbců, tak si právem říkají, s obtížnou umanutostí a spasitelským výrazem věší na zdi záminky k večírku poplacené z grantů, na které je ušili, s pocitem křivdy čumí do nebe po dalších penězích a postávají pod sotva uvěřitelnými objekty jako truchlivé oběti umělecké objektivity, jednotni v touze ráchat se ve vagínách všemožných objektivů jako staré kurvy v lavóru, staré kurvy v neoprávněném opovržení, umělci v oprávněném, to je jediná srozumitelná diferenciace v našem nivelizovaném indiferentnu.

SPRÁVKYNĚ: Staré kurvy, to podepisuju! Takhle to může vystihnout jenom nonkonformní autodidakt.

NONKONFORMNÍ AUTODIDAKT: Proto jsem to taky napsal do pátého čísla Nonkonformního ateliéru, abych všechny definitivně nasral, ale namísto toho otiskli text bez mého vědomí a honoráře v šestém čísle Konformního ateliéru, kde se s ním za honorář ztotožnili všichni, proti kterým byl namířen.

KURÁTOR: Fotbalisti? To by mě nenapadlo a přesto u nás v galerii nikdo, kdo by fotbalistu nepřipomínal, už dlouho nevystavoval, že?

SPRÁVKYNĚ: Děkujeme nebi za hokejistu.

KURÁTOR: Nejzajímavější je, že těch pár vět vystihuje fenomén současného umění v celé šířce i hloubce a víc toho vlastně není.

SPRÁVKYNĚ: Snad jenom, že si to zoufalství zpestřujou doktorantskym studiem.

KURÁTOR: O to pak je jejich nesnesitelnost neúnosnější.

(KAVÁRNÍK cosi upustí.)

KAVÁRNÍK: Kurňa! Teď jsem se opařil jak prase. To si každý navymýšlí, kafe, čaje a pak to takhle dopadne.

VÁŠA: Pro dnešek je například i typické, jak sedíme takhle odděleně...

KAVÁRNÍK: Na nějaké stěhování židlí zapomeň! (na Kurátora) Máte tu někdo to nešťastné kafe!

(KURÁTOR si jde pro kávu.)

VÁŠA: A to jsme, příkladně, tady s Petrem dělali bigbít.

(KURÁTOR si sedá s kávou zpět.)

KURÁTOR: To jsi ovšem ještě neprovozoval fyzické básnictví, Petře, já bych si k tobě klidně sedl, ale ty začneš performovat a mně bude strašně trapně. Mám vystudované baroko. Navíc musím něco probrat s panem Morávkem.

(Otočí se k Morávkovi. VÁŠA na Správkyni.)         

VÁŠA: Hele Pavli, je pravda, že budete dělat Knížáka?

SPRÁVKYNĚ: No, ale jenom z vyšetřovacích důvodů.

VÁŠA: Kvůli tomu fantomovi, že?

MORÁVEK: Toho se obávám nejvíc, aby honba na fantoma nezastínila ten náš projekt.

SPRÁVKYNĚ: Jo? A co chystáte, Petře?

VÁŠA: Teď je to takové mrtvé, peníze jsem sice dostal, ale produkce je sežrala dřív, než jsme vymysleli, co s nimi. Ale snad si nevykáme, Pavli?

SPRÁVKYNĚ: Já se ptala tady druhýho Petra v množným čísle.

KURÁTOR: Pan Morávek chce u nás vystavovat živé provázkovské herce, že se budou v galerii jakože střídat.

SPRÁVKYNĚ: Co je to za kravinu?

KURÁTOR: No, tak původně chtěl pan umělecký šéf vystavovat jejich výtvarné práce věnované Havlovu odkazu.

SPRÁVKYNĚ: Aha, tak to je vlastně dobrý.

KURÁTOR: No právě.

(Vchází ÚČASTNÍK VÝBĚROVÉHO ŘÍZENÍ PRESS v džínsách a TEORETIK KRESBY CHROBÁK v manšestrácích.)

ÚČASTNÍK VÝBĚROVÉHO ŘÍZENÍ PRESS (ukazuje rukama po místnosti): A tady z toho uděláme kavárnu galerijního typu.

TEORETIK KRESBY: Metropolitního střihu.

KAVÁRNÍK: Pomalu, pomalu, ještě tím ředitelem nejste.

ÚČASTNÍK: Já myslím, že tu změnu tady bude prosazovat každý z účastníků řízení, nejen já.

KAVÁRNÍK: To se uvidí. Dvacet let tu sloužím brněnské kulturní veřejnosti!

ÚČASTNÍK: Tak nám, prosím, přineste dvě presa!

KAVÁRNÍK: Za prvé se říká espressa, za druhé samoobsluha a za třetí mám dneska jen zalévané Nescafé, ale Jihlavanka.

ÚČASTNÍK: Vidíte to sám. Změna je nutná.

KAVÁRNÍK: Tady se formovala polistopadová brněnská kultura, když vy jste ještě tahal kačera!

NONKONFORMNÍ AUTODIDAKT: Tak to se tu formovaly pěkný sračky.

KAVÁRNÍK: Ale formovaly, ty chytrolíne!

TEORETIK KRESBY: Ten sortiment tady je tristní, já jsem jenom teoretik kresby...

KAVÁRNÍK: Tak nemluvte do gastronomie!

TEORETIK KRESBY: Vždyť tu máte sotva tatranku.

KAVÁRNÍK: A do ní mi právě nemluvte.

ÚČASTNÍK: Vždyť vy už ani neobsluhujete...

KAVÁRNÍK: Vás dva extra.

TEORETIK KRESBY: Petře, co tomu říkáš?

VÁŠA: Tatranky jsou super.

TEORETIK KRESBY: Já se ptám tady našeho kurátora.

KURÁTOR: Já mám vystudované baroko.

TEORETIK KRESBY: Pavlo, jsou tohle argumenty a odpovědi?

SPRÁVKYNĚ: Já v Brně končím a jdu do Prahy. Neslyšíš můj akcent?

ÚČASTNÍK: Jdeme jinam. Přeci to nebudeme řešit tady a takhle.

NONKONFORMNÍ AUTODIDAKT: A kde jinde? Na internetu? Jste přímo na místě a mezi lidma, kterých se to týká.

ÚČASTNÍK: Ale prosím vás, vám se to generalizuje, bez odpovědnosti.

TEORETIK KRESBY: Obrazíme ještě nějaké kavárny a Rudišovi zavolám, ať přijde večer do Spolku, ne?

ÚČASTNÍK: Buď tak laskav.

SPRÁVKYNĚ (vyletí): Že vy prasata chcete vystavit místo Mikea Diany ňákou komiksovou sračku vod těch buranskejch samožerů?!

TEORETIK KRESBY: Klid, Pavlíno, stejně jdeš do Prahy.

(Odcházejí.)   

ÚČASTNÍK: Na internetu? To není špatný nápad, ne?

TEORETIK KRESBY: Jasně, já to rozjedu.   

(Odejdou.)

SPRÁVKYNĚ: Hovada! Ať nezapomenou zprznit třeba Kafku, to tu dlouho nebylo!

(Okamžik ticha.)

VÁŠA: Ale hnusné to tu je, ne? Na tom se asi shodneme všichni.

KAVÁRNÍK: To bezesporu, ale jde o principy, kontinuitu a nějakou vděčnost, ne?

(KURÁTOR se napije kávy.)

KURÁTOR: Ježiš, ale to je fakt hnusné!

SPRÁVKYNĚ: To moje víno taky.

KAVÁRNÍK: Blbě to pijete.

(Chvíle ticha.)

VÁŠA: A splachuje to ten fantom?

KURÁTOR: Tvoje starosti...

VÁŠA: To by byla performance, co děcka? Kdybych se nějak dohodl s Knížákem...

SPRÁVKYNĚ: Petře, ušetři tohle město, alespoň než ho opustím.

KURÁTOR: Já toho mladého Zoubka ale vystavit musím, Pavlíno, mám to nařízené.

SPRÁVKYNĚ: Ne, to je v pořádku, já jsem mluvila tady na performera.

NONKONFORMNÍ AUTODIDAKT: Já myslím, že toho Knížáka nacpe ten váš fantom do hajzlu i bez performance.

KURÁTOR: Já mám vystudované baroko.

SPRÁVKYNĚ: U Knížáka nevíš dne ani hodiny.

(Okamžik ticha.)

MORÁVEK: Pořád si myslím, že by každý z herců malý Havlův portrét držet mohl.

KURÁTOR: Vladimíre, to si sice pořád myslíte, ale pořád špatně.

(Vchází PŘEDSEDA KLUBU PŘÁTEL MORAVSKÉ GALERIE v obnošeném obleku.)

PŘEDSEDA: Dobrého dne vespolek!
(Rozhlíží se.)
Tak tohle je nějaký omyl, ne? Oslava pětasedmdesátiletého jubilea stálé sbírky brněnské perokresby se nekoná?

KURÁTOR: To je zítra, pane předsedo.         

PŘEDSEDA: Aha, aha, takhle... A vínečko bude, pane kurátore?

KURÁTOR: Bude, bude, jako vždycky, tři lahvičky bílého.

PŘEDSEDA: To nevadí, svolal jsem jen užší kruh klubu.

KURÁTOR: Tak to je dobře.

PŘEDSEDA: Chlebíčky?

KURÁTOR: Ty už dávno nebývají, to víte nejlíp sám. Šetříme.

PŘEDSEDA: Pravda, pravda, jen jestli na správném místě.

KURÁTOR: Tohle není můj referát.

PŘEDSEDA: No, já jen tak, kdyby náhodou...

SPRÁVKYNĚ: A co umění, pane předsedo?

PŘEDSEDA: Tak umění, samozřejmě, je velmi důležité.

SPRÁVKYNĚ: To jsem sama ráda.

KURÁTOR: A co současné umění, pane předsedo?

PŘEDSEDA: No tak, samozřejmě, jak co.

KURÁTOR: Prý jste se přejmenovali na Klub přátel Moravské galerie jen když vystavuje pořádné umění.

PŘEDSEDA: To je, samozřejmě, pravda, chtěli jsme se jaksi jasněji vyprofilovat proti jistým úchylným tendencím.

SPRÁVKYNĚ: A proto mi kvůli vám zatrhli Mikea Dianu?

PŘEDSEDA: Ano, byla to má iniciativa jako předsedy klubu a kvituji s potěšením, že padla na úrodnou půdu. Vždyť to, samozřejmě, není nic jiného než pedofilní pornografie! V tom mi dá jistě za pravdu i tady pan kurátor.

KURÁTOR: Já mám vystudované baroko, kde, ač se to nezdá, panovala tvůrčí svoboda.

SPRÁVKYNĚ: Je to markýz de Sade třetího tisíciletí, vy ignorante!

PŘEDSEDA: Raději půjdu. Nemusím se nechat urážet! Tohle byste si na půdě oficiální kulturní akce nedovolila!

SPRÁVKYNĚ: Chcete říct na půdě vyžírky.

PŘEDSEDA: Tohle nezůstane bez odezvy!     

(PŘEDSEDA odkvačí.)

SPRÁVKYNĚ: Celý citlivý problém tkví v tom, že holubí letka postrádá přirozeného predátora, pane kolego.

KURÁTOR: Ovšem i tak by se mělo začít s pořizováním fotografických portrétů jednotlivých exemplářů jako budoucích pomůcek k pozdějšímu odlovu, paní kolegyně.

SPRÁVKYNĚ: S tím nemohu než naprosto souhlasit, pane kolego.

KURÁTOR: Navrhnu to na příští pracovní poradě.

MORÁVEK: Vy to zjevně ironizujete, ale u nás v divadle, příkladně, jsme s prací Fanklubu uměleckého vedení divadla Husa na provázku v Brně velmi spokojeni.

NONKONFORMNÍ AUTODIDAKT: Umění bez vyžírky předpokládá umění postavené mimo instituci.

MORÁVEK: Chcete tím snad říct, že my v oficiálním uměleckém provozu jsme všichni vyžírkové?

NONKONFORMNÍ AUTODIDAKT: Ne, tím chci vlastně říct, že vyžírků se zbavuje nejlíp vyhladověním.

MORÁVEK: Prosím vás, už takhle je všechno neúnosně podfinancováno!

NONKONFORMNÍ AUTODIDAKT: Tohle mi povídejte, až budete muset vedle svého divadelního koníčka ještě do háku.

MORÁVEK: Zodpovědná a vedoucí pozice v přední umělecké instituci není žádný koníček!

NONKONFORMNÍ AUTODIDAKT: Opačná pozice taky ne, ovšem jediná nezodpovědnost je v tom, že do toho peníze ještě strkám.

MORÁVEK: Vaše volba.

NONKONFORMNÍ AUTODIDAKT: Omyl. Důsledek vaší každodenní volby.

MORÁVEK: Nesahejte mi do uměleckého svědomí! Tam nemáte co dělat!

NONKONFORMNÍ AUTODIDAKT: Omyl. Tam je moje místo.

SPRÁVKYNĚ: Hlavně nezačínejte mluvit marťansky, toho mám za celej den v Morgalu až po krk.

(Vejde PROFESOR MALÉR.)
PROFESOR MALÉR: Dobrý den v mém milovaném Brně! To se málo ví, ale mám k tomuto nádhernému městu i velmi čilé pracovní vazby.

KAVÁRNÍK: No a co si dáte?

PROFESOR MALÉR: Děkuji, nic. Čeká mě pohoštění na zasedání České konference.

KAVÁRNÍK: Tady jste na Moravě!

PROFESOR MALÉR: Ale, prosím vás, masarykovskou optikou přeci...

(KAVÁRNÍK ho přeruší.)

KAVÁRNÍK: Jestli si nic nedáte, tak to za vámi jsou dveře!

KURÁTOR: Prosím tě, to je profesor Malér...

MORÁVEK: Ale to je příjemné překvapení!

PROFESOR MALÉR: Já se nepředstavil, že? To je, takříkajíc faux pas.

KURÁTOR: Zasedání bylo včera, pane profesore, a navíc v jiném paláci.

PROFESOR MALÉR: Aha, tak to má moje angažmá zde, zdá se, přímo marasmické rysy.

SPRÁVKYNĚ: Už to tak vypadá.

PROFESOR MALÉR: To mi připomíná jednu epizodku ze života Němcové, anebo ještě lépe mojí dávnou indickou anabázi...

SPRÁVKYNĚ: A je to tady, Němcová v Indii.

PROFESOR MALÉR: Prosím? Je snad má drobná reminiscence někomu obtíž?

SPRÁVKYNĚ: Indům a Němcový...

VÁŠA: Vy jste byl u bolševiků, že ano, pane profesore?

PROFESOR MALÉR: Nechápu, jak to souvisí.

VÁŠA: Že jste tak rozbádaný a zcestovalý,

PROFESOR MALÉR: Prosím vás, já jsem k tomu zaujal jasné stanovisko a to bylo jaksi obecně akceptováno. Já jsem tuto úvodní kapitolku mého profesního života...

NONKONFORMNÍ AUTODIDAKT: Počkejte, počkejte! Dvacet let je kapitolka jak prase.

SPRÁVKYNĚ: Jako v Proustovi třeba.

NONKONFORMNÍ AUTODIDAKT: Vždyť vy jste to dokonce učil, ne?

VÁŠA: On vážně učil marxismus?

NONKONFORMNÍ AUTODIDAKT: A vážně i leninismus. Tři roky.

PROFESOR MALÉR: Ale mé pozdější angažmá hovoří o mých pozdějších postojích jasně. Vemte si Havlíčka anebo mé scénáře...

NONKONFORMNÍ AUTODIDAKT: Myslíte jak jste z popravčího špalku přeskočil do zlatejch šedesátejch?

SPRÁVKYNĚ: Mně je nějak divně.

VÁŠA: Dvacet let? To je prda!

SPRÁVKYNĚ: To je přímo faux pas.

PROFESOR MALÉR: Já jsem tu ve veřejném prostoru vlastně pranýřován!

KAVÁRNÍK: Tak pozor, tohle je soukromá kavárna!

KURÁTOR: Dvacet let je opravdu dlouho.

VÁŠA: A fungoval i po normalizaci, ne?

SPRÁVKYNĚ: Neváhej.

NONKONFORMNÍ AUTODIDAKT: A po revoluci vzal dva řády. Vod nebožtíka Šály a teď vod prasečí hlavy dokonce státní.

PROFESOR MALÉR: Tohle ostouzení je nejen za hranicí slušného chování, ale jaksi i dobrého vkusu!

MORÁVEK: To je pravda, nepřeháníte to trochu? Pan profesor je přeci jedním z nejvzdělanějších intelektuálů v zemi...

KURÁTOR: Říkají v televizi.

VÁŠA: Vy jste na tom Provázku v lezení do řiti vážně přeborníci.

PROFESOR MALÉR: Nejvzdělanější intelektuál není, myslím, nejšťastnější formulace, já bych sám sebe definoval jako bytostného intelektuála, což je vzhledem k mému prostému původu pozoruhodné.

SPRÁVKYNĚ: Je to tu fakt soukromý?

KAVÁRNÍK: To si piš!

SPRÁVKYNĚ (vstane): Vážený pane profesore, jděte se svým Smetanou, Dvořákem, Mahlerem, Němcovou, Havlíčkem, Masarykem, scénářema, reminiscencema, knihama a hlavně nekonečnejma kecama do prdele! (posadí se) To se mi ulevilo!

NONKONFORMNÍ AUTODIDAKT: Podepisuju. Takhle to může vystihnout jen správkyně sbírek.

SPRÁVKYNĚ: Asi bych to měla hodit na papír, jak mi to dělá dobře.

KURÁTOR: A poslat do Věstníku České konference.

VÁŠA: Nejradši bych to zperformoval, ale uznávám, že to nedává smysl.

(Vejdou ÚČASTNÍK VÝBĚROVÉHO ŘÍZENÍ PRESS a TEORETIK KRESBY CHROBÁK. Zběžně se rozhlížejí.)

ÚČASTNÍK VÝBĚROVÉHO ŘÍZENÍ PRESS: Tohle je trochu socáč, ale jinak dobré, ne?

TEORETIK KRESBY: Má to něco do sebe, myslim, že se tu něčím inspirovat můžeme...
(Rozhlédne se konečně i po kolemsedících.)
Ježíši, vždyť jsme znova v Místodržáku!

KAVÁRNÍK: Zrovna si říkám, že jste se asi posrali!

ÚČASTNÍK: Kurňa, to je trapné!

(Vypadnou z kavárny jako cukráři.)

PROFESOR MALÉR: No a po úvodním vymezení postojů a pojmů, ale spíše takové přátelské třenici – strkanici - šťouchanici, jak to má koneckonců mezi tvůrčími duchy být, bych si přeci jen šálek čaje zasloužil. Nemám pravdu? Dovolíte?
(Posadí se k Morávkovi a Ingerlemu.)

KAVÁRNÍK: Samoobsluha!

VÁŠA: Splachovací monstrum.

NONKONFORMNÍ AUTODIDAKT: Tak ten je hustej.

SPRÁVKYNĚ: Mně je hodně divně.

MORÁVEK: Vy jste se dobře znal s Václavem Havlem, pane profesore, že? 

PROFESOR MALÉR: Aby ne! Už jako tajemník ministra školství koncem padesátých let...

SPRÁVKYNĚ: Ježíšikriste!

PROFESOR MALÉR: Prosím?

KURÁTOR: Kolegyně říká: ježíšikriste.

PROFESOR MALÉR: Velmi správně! A pode vším úctihodná lodice křesťanství jako gigantický garant naší duchovní identity.

(NONKONFORMNÍ AUTODIDAKT jde k baru.)
NONKONFORMNÍ AUTODIDAKT: Můžu u vás zvracet?

KAVÁRNÍK: Jo, ale ne do mušle.

(NONKONFORMNÍ AUTODIDAKT odchází zvracet. MORÁVEK a PROFESOR MALÉR si začnou průběžně šeptat do uší.)

SPRÁVKYNĚ: Proč ho prostě nevyhodíme?

VÁŠA: Protože pan profesor charakterizuje ten náš buněčný národní marasmus. To bys vylila s vaničkou dítě, Pavlíno.           

KURÁTOR: Navíc bysme vyhodili úplný klenot. Takhle čistý exemplář oportunisty jen tak nenajdeš.

SPRÁVKYNĚ: Ale kavárník by ho vyhodit mohl.      

KAVÁRNÍK: Samoobsluha!

SPRÁVKYNĚ: Tak ho vyhodí nonkomformní autodidakt.

KURÁTOR: Ten by mohl, nakonec nemá na rozdíl od nás žádnou odpovědnost.

VÁŠA: Hele a není možný, že on je ten fantom.

KURÁTOR: Profesor?

VÁŠA: Ne, nonkonformní autodidakt.

KURÁTOR: Víš, že mě to taky napadlo.

SPRÁVKYNĚ: To je blbost. Vždyť žádný paranormální schopnosti nemá.

VÁŠA: To nikdy nevíš, kdo co má. Podívej příkladně na profesora. Přijel blbě na konferenci a už metastázuje na Provázek.

KURÁTOR: Ten má rovnou nadpřirozenou moc.

(NONKONFORMNÍ AUTODIDAKT se vrací.)       

SPRÁVKYNĚ: Tak já se ho zeptám.

(NONKONFORMNÍ AUTODIDAKT se usadí.)

Zrovna si říkáme, jestli nejsi ten fantom Morgalu ty.

NONKONFORMNÍ AUTODIDAKT: Ne.

SPRÁVKYNĚ: A nevyhodil bys Maléra, prosím tě?

NONKONFORMNÍ AUTODIDAKT: Ani náhodou.

VÁŠA: A máme jasno, Pavlínko!

NONKONFORMNÍ AUTODIDAKT: Tuhle korunu všeho akademismu, výkvět intelektualismu a chodící instituci si vyhoďte sami. Jak zpívá všemi milovaný konfident: snězte si, co jste si zpískali!

PROFESOR MALÉR: Že se vměšuji, ale to je typické, kdykoliv mají vám podobní na sebe vzít trochu té společenské zodpovědnosti, vždycky selžou.          

(NONKONFORMNÍ AUTODIDAKT vstane od stolu a jde ke dveřím.)     

NONKONFORMNÍ AUTODIDAKT: Máte, pane profesore, svatou pravdu.          

(NONKONFORMNÍ AUTODIDAKT odejde. Okamžik ticha.)

KAVÁRNÍK: Prázdné hrnky mi vracejte sem, ať nezasychají!            

(Okamžik ticha.)

SPRÁVKYNĚ: A ta instalace těch živej herců, Petře, to má bejt v Pražáku?

VÁŠA: To sis něco spletla. Já perforuju jenom v Antipražáku.

SPRÁVKYNĚ: Já se ptám druhýho Petra.

KURÁTOR: Jo, bude to v druhém patře hned po Knížákovi.

SPRÁVKYNĚ: Tak to budou, chudáci, všichni v hajzlu.

 

3. DĚJSTVÍ                 

Tma. Kroky.

ZASTUPUJÍCÍ ŘEDITELKA: Rozsviťte a uvidíme!

(Naskakují zářivky. Výstavní prostor v druhém patře Pražákova paláce na Husově třídě v Brně. Po stěnách a v prostoru výtvarné práce profesora Milana Knížáka. Vejdou VRÁTNÝ v tesilu, ZASTUPUJÍCÍ ŘEDITELKA v kostýmku, KURÁTOR INGERLE v džínsách a SPRÁVKYNĚ SBÍREK VOGELOVÁ v džínsách. Rozhlížejí se po stěnách.)

VRÁTNÝ (s parádním brněnským akcentem): Do řiti, to mě podržte! Tak temu Knížákovi to tu zůstalo!

ZASTUPUJÍCÍ ŘEDITELKA: To jsem si po dlouhé době opravdu ulevila!

SPRÁVKYNĚ SBÍREK VOGELOVÁ: Tohle smrdí.

KURÁTOR INGERLE: Teď už tomu nerozumím.      

(Vejde UMĚLECKÝ ŠÉF PROVÁZKU MORÁVEK v manšestrácích s velkým fotografickým portrétem Václava Havla, který drží před sebou tak, že to chvíli vypadá, jakoby vešel sám zvěčnělý exprezident, zpoza portrétu se ozve.)

MORÁVEK: Mohl by mi někdo ty portréty odebírat?

ZASTUPUJÍCÍ ŘEDITELKA: To jste vy, Vladimíre! Ve mně úplně hrklo, že je tu mrtvý pan Havel!

SPRÁVKYNĚ: Petře, pomoz přeci panu Morávkovi, tohle zvěrstvo máš na starosti ty!

(KURÁTOR přistoupí k uměleckému šéfovi a odebírá mu portrét, za ním je však další Havlova podobizna, další a další, akce vypadá, jakoby Morávek - Havel rychle měnil havlovské podoby, konečně je odložen i poslední exemplář a je vidět MORÁVEK, který se rozhlíží po Knížákových artefaktech.)

MORÁVEK: No tohle... Jaktože to nezmizelo?

KURÁTOR: To bysme taky rádi věděli.

MORÁVEK: To je pech, přinesl jsem nějaké fotografické portréty Václava Havla.

SPRÁVKYNĚ: To jsme si všimli.

MORÁVEK: Myslel jsem, že bychom jimi zaplnili prázdné stěny a uvodili tak výstavu těch našich herců. Fascinující je, že jsou to portréty pořízené u nás v Huse.

SPRÁVKYNĚ: Tak to bysme je museli rozvěsit mezi Knížáka.

KURÁTOR: Což by...

SPRÁVKYNĚ: vlastně...

KURÁTOR: nebyl...

SPRÁVKYNĚ: vůbec blbej nápad...

(Vejde PERFORMER PETR VÁŠA s mrtvolou přes rameno.)

VÁŠA: Tak mě s těmi mrtvými neherci z Antipražáku vyhodili, že prý to smrdí.
(Přitočí mrtvolu k Morávkovi.)
Co myslíš, Vladimíre?

(MORÁVEK přičichne.)

MORÁVEK: Nemám ten dojem.

VÁŠA: Že jo?

(KURÁTOR obhlíží mrtvolu.)

Dobré, že? Venku jich mám ještě hromadu.

KURÁTOR: Vždyť si říkal, že nemáš peníze.

VÁŠA: Matka příroda pracuje zadarmo, Petře.

MORÁVEK: Neukradls nám trochu ten náš provázkovský nápad?

VÁŠA: Vypadá to, že jsem se trochu inspiroval těmi tvými živými herci, ale, když nebudeš předpojatý, uznáš, že dělám pravý opak.
(Rozhlédne se po stěnách.)
Tak jsem si říkal, že vám to tady zatím zaperformuju místo zmizelýho Knížáka a ono mu to nezmizelo.

SPRÁVKYNĚ: Ledaže bys to zaperformoval mezi Knížáka a Havla.

VÁŠA: To by šlo.
(Hodí mrtvolu na podlahu.)

ZASTUPUJÍCÍ: Není to už moc? Petře? Pavlíno?

KURÁTOR: Ne.

SPRÁVKYNĚ: Ne.

(Vejdou ÚČASTNÍK VÝBĚROVÉHO ŘÍZENÍ PRESS v džínsách a TEORETIK KRESBY CHROBÁK v manšestrácích, který nese stojací věšák na kabáty. Rozhlížejí se po stěnách.)

ÚČASTNÍK: To je trochu trapné... Ono to tu je.

TEORETIK KRESBY: S tím jsme nepočítali.

ÚČASTNÍK: Chtěli jsme představit novou koncepci tohoto prostoru jako moderní šatny galerijního typu.

TEORETIK KRESBY: A metropolitního střihu.

ÚČASTNÍK: Ale za těchto okolností to absolutně nevyzní.

SPRÁVKYNĚ: Myslím, že ho tu můžete nechat i tak. Stejně, koukám, jste ho šlohli z Umělprůjmu.

(ÚČASTNÍK VÝBĚROVÉHO ŘÍZENÍ PRESS a TEORETIK KRESBY CHROBÁK vypadnou jako cukráři.)                       

ZASTUPUJÍCÍ: Takhle se říká Umělecko-průmyslovému muzeu?      

SPRÁVKYNĚ: Mezi zaměstnanci. Aby to stačili říct v pracovní době.

(Vejde PROFESOR MALÉR s taškou a rozhlíží se po stěnách.)

PROFESOR MALÉR: Tak to je faux pas. Zmizení se nekonalo? Přinesl jsem vystavit některé všechny svoje řády a ocenění a jak vidím, není je kam pověsit.

SPRÁVKYNĚ: To je doslova malér, pane profesore! Ale třeba bychom je sem mohli nějak napresovat, co říkáte? Mezi Knížáka, Havla, mrtvolu a věšák.

PROFESOR MALÉR: Ale to není vůbec špatná společnost!

SPRÁVKYNĚ: No právě. Na věšák to, kupříkladu, můžete přímo věšet.      

PROFESOR MALÉR: Vidíte, a už si rozumíme. 
(Začne z tašky tahat řády a ocenění a věšet je na věšák.)

MORÁVEK: A kde je vlastně pan profesor Knížák?

ZASTUPUJÍCÍ: Pravda. Už tu měl být, aby to celé zanalyzoval. Podívejte se po něm, pane vrátný, jestli nám tu nebloumá po sbírkách.

(VRÁTNÝ odejde.)

MORÁVEK: Tak já si je rozhodím.
(Začne rozmisťovat Havlovi fotografie po místnosti a kooperovat s profesorem, který rozmisťuje řády a ocenění i mimo věšák. ZASTUPUJÍCÍ je pozoruje.)

ZASTUPUJÍCÍ: Pořád to máme pod kontrolou, Pavlíno, Petře?         

SPRÁVKYNĚ: Ano.

KURÁTOR: Ano.

(Vejde FOTBALISTA ve fotbalovém dresu s míčem v pravém podpaží.)

FOTBALISTA: Brej den. Sem tu to, to...

SPRÁVKYNĚ: Myslíte dobře?          

FOTBALISTA: Jo.

ZASTUPUJÍCÍ: Určitě, dobrý den, počkejte na mě v produkci, prosím, hned se vám budu věnovat. Je to nahoru po schodech a třetí dveře napravo.

(FOTBALISTA zůstane stát.)

SPRÁVKYNĚ: To je ta kamenná věc za tou dírou co jste jí přišel, vpravo je jak držíte mičudu a tři dostala předevčírem Zbrojovka od Viktorky Plzeň. 

FOTBALISTA: Díky moc.
(odejde.)

SPRÁVKYNĚ: Tohle mít pod kontrolou zase není takovej kumšt.

(Přibíhá VRÁTNÝ.)

VRÁTNÝ: Našel jsem pana profesora na vécéčku!

SPRÁVKYNĚ: Aha!

KURÁTOR: Tak už tomu zase rozumím.

ZASTUPUJÍCÍ: No tak ho, člověče, ihned přiveďte!

VRÁTNÝ: To nende tak honem.

ZASTUPUJÍCÍ: Jak to? Je snad na dámách?

VRÁTNÝ: Nee.

SPRÁVKYNĚ: Že je v míse?

VRÁTNÝ: Jo! Úplně celé zašprajcované a málem udušené!

ZASTUPUJÍCÍ: On je tam až takhle celý?

VRÁTNÝ: Nee. Asi jenom po břuch, ale do čuni měl narvané tohle lejstro.
(Podává ředitelce zmačkaný list papíru.)

ZASTUPUJÍCÍ: Ukažte! Já na to špatně vidím. Přečtete to, Pavlíno?

SPRÁVKYNĚ: Ale nerada.

MORÁVEK: Ukažte!
(Vytrhne ZASTUPUJÍCÍ papír.)
Dokument z úst profesora Knížáka nemůžeme číst jen tak! Příkladně havlovské texty mohou v našem divadle interpretovat jen držitelé mého osvědčení.

VÁŠA: Mluvíš vážně?

(Namísto odpovědi MORÁVEK bleskově volí číslo a telefonuje.)

MORÁVEK: Val do CEDu za Oslzlým, měl by tam s Juniorem nějak experimentálně experimentovat... ať ho pošle šupem do Pražáku... Počkej, já to spletl... Oslzlý bude ve vinotéce, protože Junior zkouší s Mirou v diamantové zkušebně toho Salieriho. Takže val do vinotéky, ať sem pošle ze souboru prvního, koho najde. A hopem!

VÁŠA: Chceš mi, Vladimíre, říct, že starý Donutil u vás zkouší s mladým Donutilem Mozarta a Salieriho?

MORÁVEK: Říct ti to nechci, ale je to tak, ovšem rýsuje se tu i nějaká spolupráce s panem profesorem.

PROFESOR MALÉR: Taková dramatizovaná havlovsko - masarykovská aluze na mahlerovské evropanství.

MORÁVEK: A víc už, pane profesore, neprozrazujte!

SPRÁVKYNĚ: Kristepane!

PROFESOR MALÉR: Velmi správně! A pode vším úctihodná lodice křesťanství jako gigantický garant naší duchovní identity.

(Vejde PŘEDSEDA KLUBU PŘÁTEL MORAVSKÉ GALERIE v obnošeném obleku. Rozhlédne se po stěnách.)
PŘEDSEDA: No vida, jdu náhodou kolem, říkám si, odskočíš si v galerii na malou, možná na velkou, když pánbů dá, a ejhle, utajená vernisáž. Pohoštění bude nahoře?

SPRÁVKYNĚ: Dneska máme takovou atypickou obloženou mísu právě tam, co jdete na malou.

PŘEDSEDA: To zní dobře. Pěkná výstava. Taková multižánrová a přitom srozumitelná. Půjdu napřed.
(Odkvačí ze sálu.)

ZASTUPUJÍCÍ: To mi připomíná, že pan profesor je pořád v míse!

PROFESOR MALÉR: V míse nebo mimo mísu, ono se to málo ví, ale kromě kdekoliv si vzpomenete či nevzpomenete profesorem, jsem i kdekoliv si vzpomenete či nevzpomenete také doktorem.

ZASTUPUJÍCÍ: Já myslím profesora Knížáka, pane profesore!

PROFESOR MALÉR: Vlastně jsem jenom doktorem, ale to se málo ví, to vím prakticky jenom já.

ZASTUPUJÍCÍ: Měli bychom mu pomoct!

VRÁTNÝ: Už jsem volal Kolaju, dovalí s chlapama ho vyšpérovat.

ZASTUPUJÍCÍ: Tak běžte za nimi a profesorovi Knížákovi tlumočte, že ho jménem vedení Moravské galerie zdravíme a soucítíme s ním. Je mi to žinantní, tam teď chodit.

MORÁVEK:   Počkejte, vezměte mu tam jeden Havlův portrét, jako výraz naší společné podpory.
(Dá Vrátnému jednu z fotografií.)    

PROFESOR MALÉR: A tady plaketu běloruského ministerstva osvěty.
(Dá Vrátnému plaketu a ten odejde.)

ZASTUPUJÍCÍ: Myslíte, pánové, že to profesor právě teď ocení?

MORÁVEK: Určitě. Já s těmito podobiznami dosahuji až terapeutických účinků.

ZASTUPUJÍCÍ: Dokonce?     

MORÁVEK: Ano.

PROFESOR MALÉR: Každé ocenění je kdykoliv vhodné! I když teď mne napadá, že by bývalo bylo vhodnější poslat panu profesorovi diplom za tvůrčí utrpení, který jsem obdržel od kulturního odboru modřanských čokoládoven.        

ZASTUPUJÍCÍ: Aha...

(Vejde herečka divadla Husa na provázku HEREČKA ANIČKA DUCHAŇOVÁ. Rozhlíží se po stěnách.)
ANIČKA DUCHAŇOVÁ: Jé, tady je teda negativní energie. Posílá mě Oslzlý.

MORÁVEK: To je naše herečka Anna Duchaňová.
(Podá jí papír.)

ANIČKA DUCHAŇOVÁ: Anička.

MORÁVEK: Havlovský certifikát sice nemá, je to Pražačka, ale tento text nám přečíst může.

ANIČKA DUCHAŇOVÁ: To je ňáký ublemcaný.

MORÁVEK: Je to materiál z úst profesora Knížáka.

ANIČKA DUCHAŇOVÁ: No tak to je humus!

SPRÁVKYNĚ: Ať jí to, chuděře, podrží třeba Váša, ten už má ruce od mrtvoly.

VÁŠA: Klidně.

MORÁVEK: Ne, ne! Kontakt s textem je nezastupitelný. Čtěte Anno!

(Herečka udělá pukrle a čte.)
ANIČKA DUCHAŇOVÁ: Vážený pane řediteli a kolego!
Tohle je poslední civilizovaná výzva! Buďto nám zapůjčíte do nové expozice tiše revolučního vaginálního ornamentu mobilní panely vyvinuté v německém Řezně, které nám zapůjčit nechcete, anebo dovezu do vaší země dílo mikulčického malíře Pavla Vavryse. Podivuhodná tvůrčí magie tohoto tvůrce a zvláště pak nehledané kouzlo jeho abstrahujících průmětů chrání před nepříznivými povětrnostními vlivy kompletní dílo Joži Uprky, které nechala Moravská galerie umístit na fasádách svých budov, aby lépe podtrhla svou moravskost. Pokud panely nebudou, zavleču toto dílo do vašeho krásného města a do vaší úctyhodné instituce jako nákazu bez mrknutí oka. Lublaň už nebude, co bývala, varuji vás!
Kurátor, který dostal toto neuvěřitelné dílo na starosti, utíkal před ním opakovaně přes celé Brno, ale v Kopanině byl vždy dostižen a nevybíravě donucen k jeho výkladu. Tento statečný muž nakonec zaplatil za setkání s tímto výtvarným nacismem nejvyšší cenu, kterou ovšem zdaleka není pouhá smrt. Abych Vás zastrašil co nejúčinněji, budu vám tlumočit jeho slova přesně tak, jak mi je v psychiatrickém ústavu do diktafonu řekl:
Tyhle sračky, rozumějte dílo Pavla Vavryse, řediteli, rozumějte mou osobu v kuřárně psychiatrie, ztělesňují nesnesitelnost oficiálního výtvarného umění vůbec, je to odporné, blbé jak poledne, nikdo to nechce ani vidět, ale nesmíte to odmítnout vystavit. Měsíc se pak staráte o samolibce z vinného sklípku, ontologický primitiv s urvaným akademickým titulem běhající po vlastním domě s koštýřem, proč nás bůh neuchrání takových věcí, nějaký perverzní idiot v Německu nebo Japonsku některou z jeho ohavností zakoupí a je zle, je tu mezinárodní renomé a vy máte náhle co do činění s godzilou, chodíte pak půl roku kolem pláten se vznášejícími se poloprůhlednými hlavami, které prý cosi symbolizují, jako kolem popraviště, na kterém se vám chce umřít, sestupujete po schodech ze své kanceláře a skleněnými dveřmi do expozice to vidíte, sestupujete tedy nejprve tak, že si zakrýváte oči dlaní, to vám však zakáže ředitel i písemně, tady kurátor míní asi nějakého jiného ředitele než mě, chodíte pak po schodech s odvrácenou nebo sklopenou hlavou, což vám přivodí bolestivé zatuhnutí šíje. Všichni tomu říkají vaše výstava. Nejraději byste se rozjel do malířova domu a podřízl mu hrdlo střepem z koštýře, který byste roztříštil o rám obrazu Rodná dědina IV., ale uvědomíte si, že byste tím dílo ještě více zhodnotil, což nepřenesete přes srdce, k tomu si uvědomíte, že už maluje i malířův syn, stejně jako otec, jen ještě blběji, už má i to ademické vzdělání, umí ovládat koštýř a z umění svého otce rozvíjí v rámci obdivuhodné živočišné životaschopnosti právě tu nejpervertnější tendenci, vyvraždit celý dům, jedete tedy za malířem vyjednat nákup některého jeho díla pro stálou expozici současného umění, tento úkol je pomstou ředitele za to, že je ředitelem druhořadého institucionálního subjektu na zástupném lidském subjektu, tady kurátor opět míní asi nějakého jiného ředitele než mě, nebo malinko blouzní, nicméně pokračuje, zvoníte u branky se dvěma akademickými tituly, které s vašimi dvěma činí celkem čtyři jako v agónii a jako na prahu grotesky zároveň, náhle máte oči plné pablesků z koštýře, přejete si být unesen mimozemšťany, vzápětí si ale uvědomíte, že s nimi pijete víno zadržované v kostýři prsty obou výtvarníků, kteří se o něj střídají vždy, když jeden odejde močit, napadne vás, že prst, který uzavírá koštýř nutně drží i penis a tak si ověříte, že si otec ani syn po použití toalety ruce nemyjí, rýnský ryzlink, kříčí otec a o vás se pokoušejí mdloby, přinutí vás zpívat, to už je to nejmenší, brumláte cosi o rožnovských hodinách, víno vás ukolébává a svět je na okamžik méně ukrutný, náhle si ale uvědomíte, že to nejhorší máte teprve před sebou, prohlídku ateliéru připomínajícího slováckou jizbu s falešnými trámy, pijete tedy o něco rychleji, zavíráte oči mučené nepřestajně pableskujícím koštýřem, ale prst omývaný ryzlinkem vidíte už i před vnitřním zrakem, potom chvíle, kterou si nepamatujete, pak zvracíte do výšivek a malíř říká, že jste vybral dobře, což znamená, že jste obraz pro stálou expozici vybral v bezvědomí, náhle vás syn zve do svého ateliéru, takovou zákeřnost jste nečekal a naskočí vám asociace na Dantovo peklo, protože máte intelektuální výbavu, ti kreténi mají na mazání těch svých sraček každý svou vlastní kolibu, pomyslíte si při vzpomínce na svoji garsoniéru na líšeňském sídlišti už mimo tuto výbavu, ale ukáže se, že si to nemyslíte, ale že to říkáte nahlas, pohoršení utopíte v okamžité návštěvě synovy umělecké svatyně, místnost nepřipomíná nic, co by s čímkoliv na světě či ve vesmíru souviselo, syn říká slova: moderní přístup, tradiční inspirace a rodová odpovědnost a tak požádáte o slivovici, zatím se vám daří ani jeden z obrazů v ateliéru neuvidět, sedl jste si šikovně naproti nějaké kredenci a ochotně pozorujete malířem popisovaný jev řetízkování slivovice, je to mýtus říká syn a hýbe dvířky kredence, u kredence není nebezpečný, říkáte si a ve vší bezelstnosti a naivitě na dvířka zaostříte, to už je pozdě, hlava z pravých dvířek políbí hlavu z levých dvířek při jejich dovření přímo před vašima očima, poznáte zločincův rukopis, poznáte rukopis obou zločinců, zatímco jeden držel koštýř, druhý zdobil dvířka a pak se vyměnili, jako při skupinovém znásilnění, značkují dědičnou machou svoje teritorium jako zvířata, galán a galánečka, ve spojení otce a syna je cosi strašlivého, obvzlášť, chybí-li duch, přirozený vztah nejbližších příbuzných je přeci antagonismus, to tady zde, v mentálně a sociálně konzervovaném raném klasicismu, nevědí.
Když se ocitnete za vrátky, necítíte žádnou úlevu, necítíte vlastně nic, jen víte, že jste trvale potřísněn něčím opravdu hnusným, někde hluboko uvnitř a máte neodbytný dojem, že jste nákup pro galerii přislíbil i synovi, pablesk koštýře nevymyje z vaší hlavy ani nákladná psychoanalýza, stejně jako pocit fyzického zneužití, v důsledku svého výjimečného uměleckého cítění a odreagování ředitelova pocitu méněcennosti trpíte v psychiatrickém zařízení, zde je míněn určitě jiný ředitel, jste schopni žít jen vidinou satisfakce a v nezlomném předsevzetí, že na stěnách umělecké instituce potřísněných tímto artificiálním terorismem, nesmí už nikdy viset ani to sebeblbější umění.
Tolik kurátor, který opustil svět výtvarného umění a umění vůbec, profesně i lidsky vyhasl a já doufám, že jste pochopil, že pokud mi nepůjčíte řezenské panely, vyhasne i celá ta vaše Lublaň. Podobných výhrůžek vám mohu dát dva milióny. Umělecký provoz je ohavný jako noc jistě i u vás v Jugoslávii, či co jste si to tam vyválčili, přesněji jako Noc na Karlštejně inscenovaná na Karlštejně po setmění. Ničeho jsme nebyli uchráněni a to je dobře. Vyrostli jsme na tom jako na výživném hnoji. Zvíkovský rarášek na Zvíkově v prázdninovém termínu v nastudování Jihočeského divadla, co tě nezabije, to tě posílí. Ničeho jsme nebyli uchráněni a to je dobře, alespoň je nám všem jasné, že výhrůžky jsou tu od toho, aby se naplňovaly.
S uctivým pozdravem...

ZASTUPUJÍCÍ: Jméno proboha nečtěte!       

ANIČKA DUCHAŇOVÁ: Dobře... ředitel Moravské galerie v Brně.
(Herečka se ukloní a vrátí papír Morávkovi.)

MORÁVEK: Mohla tam být víc ta emocička, Anno, ale jinak dobré.

KURÁTOR: Tak jestli tohle přišlo do Lublaně, tak už se nedivím, že je náš emeritní emeritní.

VÁŠA: To si nechal od někoho napsat a byl lenivý si to po něm přečíst, ne?

ANIČKA DUCHAŇOVÁ: Ale vod někoho pořádně nasranýho, to je pekelnej negáč.          

KURÁTOR: Taky bych řekl.

VÁŠA: Já myslel ty, nebo Pavlína.

KURÁTOR: Já ne, já mám to baroko a tak nejsem nasraný.

SPRÁVKYNĚ: Já taky ne, nasraná sice jsem, ale jdu do Prahy.

ZASTUPUJÍCÍ: Já tomu už nějakým způsobem nerozumím.

SPRÁVKYNĚ: Vždyť je to jasný.

ZASTUPUJÍCÍ: Vážně, Pavlíno?

SPRÁVKYNĚ: Už z povahy textu a záměrné absence ich formy. Napsal to sám Vavrysův kurátor a poslal do Lublaně jako pomstu emeritnímu. Ten je díky tomu emeritní. Navrch zabil dvě mouchy jednou ranou, protože dostal tenhle důležitý a tragický dokument do zahraničí a vypadá to, že svoje předsevzetí skrzeva tenhle výstavní prostor naplňuje taky velmi zodpovědně.

KURÁTOR: Počkej Pavlíno, Vavrysův kurátor se přeci v tom šaškecu oběsil!

SPRÁVKYNĚ: Právě proto. Po smrti získal nadpřirozený schopnosti, který mu to umožňujou.

PROFESOR MALÉR: Ale tohle už je za hranicí seriózního akademického diskurzu, že? Stejně jako ta předchozí nehorázná pamfletizace uměleckých akademiků, které říkáte důležitý a tragický dokument.

SPRÁVKYNĚ: Nepochybně, soudruhu doktore, a tak už do toho nestrkejte rypák!

ZASTUPUJÍCÍ: Vy jste ho znali?

KURÁTOR: Já nastoupil místo něho.

SPRÁVKYNĚ: Naprostý introvert a machr.

ZASTUPUJÍCÍ: Ale proč přemisťuje ta díla na toalety?          

VÁŠA: No tak je po smrti a už si nebere servítky, ne?

PROFESOR MALÉR: Promiňte, že se znovu vměšuji, ale jsme na úrovni nějaké duchařské historky.

ZASTUPUJÍCÍ: Já vím, pane profesore, ale mně osobně se tím vlastně ulevilo.

(Vejde MINISTR KULTURY.)
MINISTR: Jedu kolem, nedá mi to, říkám si, zůstalo to tam Milanovi, nebo nezůstalo?
(Rozhlíží se po sále.)
A vidím, že zůstalo. No sláva a je po fantómovi. Marná sláva, je to borec.
(Rozhlíží se.)
Tak kde ho máme?

ZASTUPUJÍCÍ: Na tohle si odpovím sama, Pavlíno!

SPRÁVKYNĚ: Samozřejmě, já se ve vulgarismech nevyžívám.

ZASTUPUJÍCÍ: Pan profesor si odskočil, pane ministře.

MINISTR: I génius musí.

(PROFESOR MALÉR se přitočí k ministrovi a ukazuje mu řád.)

PROFESOR MALÉR: Řád Artis Bohemiae Amicis. Ten jsem dostal od vašeho předchůdce, pane ministře.
(Nechává ministrovi houpat řád před očima.)

MINISTR: Pěkné, pěkné, pane profesore, ale tenhle už máte a já mám v kompetenci už jen Řád zlaté vařečky pro televizní kuchaře.          

PROFESOR MALÉR: Každé ocenění potěšení.

(Přichází VEDOUCÍ INSTALACE KOLAJA.)

KOLAJA: Dobrý den. Tak tentokrát je v míse sám emeritní ředitel Národní galerie v Praze, pan profesor Milan Knížák a já si jdu pro povolení tu mísu rozbít.

ZASTUPUJÍCÍ: No, ale to musí přes magistrát, pane Kolajo!

KOLAJA: V tom případě mu doneste svačinu.

MINISTR: Cože? To musí být nějaká Milanova perforace, ne?

(Chvíle ticha.)

KOLAJA: To nevím, ani perforaci samozřejmě vyloučit nemůžu, ale to se ukáže až po vyproštění.

MINISTR: Musím okamžitě za ním!

KOLAJA: Tak pojďte se mnou!

(VEDOUCÍ INSTALACE KOLAJA a MINISTR KULTURY odejdou.)

ZASTUPUJÍCÍ: Já už jsem nejen zmatená, ale i bezradná a nešťastná.

KURÁTOR: Máme jenom dvě možnosti, buďto budeme dál tahat umění z mísy, protože s duchem si asi sotva poradíme, anebo tu zřídíme tu metropolitní šatnu.

SPRÁVKYNĚ: Anebo třetí možnost, že tenhle bordel prohlásíme za stálou expozici.

KURÁTOR: Což by...

SPRÁVKYNĚ: vlastně...

KURÁTOR: nebyl...

SPRÁVKYNĚ: vůbec blbej nápad...

(Ozve se bolestný výkřik Milana Knížáka, pak HLAS MINISTRA KULTURY.)

HLAS MINISTRA KULTURY: Ježíšikriste! Co je to za kanibalskýho úchyla! Okamžitě to rozbijte! Na mou zodpovědnost!

(Ozve se třesk rozbíjeného sanitárního porcelánu mísený zvukem drobné šarvátky.)

MORÁVEK: Už jsem dlouho nic neřekl!

VÁŠA: To nevadí!

ANIČKA DUCHAŇOVÁ: Tady je fakticky dost negativní energie.

(Do sálu vrazí MINISTR KULTURY, který vleče za límec PŘEDSEDU KLUBU PŘÁTEL MORAVSKÉ GALERIE a VEDOUCÍ INSTALACE KOLAJA, kterému kolem krku visí zbídačený KNÍŽÁK.)

MINISTR: Tohle individuum okusovalo profesora Knížáka v míse! Vyvodím důsledky!

ZASTUPUJÍCÍ: Uklidněte se, pane ministře, nás spravuje magistrát.

PŘEDSEDA: Protestuji, šlo o jasně deklarované občerstvení!

(Přiběhne VRÁTNÝ.)
VRÁTNÝ: Tak jsem na ten hajzlík ani nedošel, poněvadž přivalili snědý borci z Lublaně s ňákéma panelama.

ZASTUPUJÍCÍ: Já jsem ten zástup neměla brát! A to jsem se, neš'tastná, kráva, přihlásila i do výběrového řízení.

KURÁTOR: Nevěšte hlavu, řízení vám určitě nedopadne a tohle vyřešíme.

ZASTUPUJÍCÍ: Myslíte?

SPRÁVKYNĚ: Máme tu ministra kultury, emeritního z Národní, kurátora, herečku, klub přátel, já odcházím do Prahy... to si přímo říká o vernisáž nové stálé expozice!

KURÁTOR: Já bych řekl, že už dokonce probíhá. A téměř v barokovém duchu.

VÁŠA: Navíc má rysy betelný performance.

ZASTUPUJÍCÍ: To by s tím ale museli zúčastnění umělci souhlasit, ne?

KNÍŽÁK: Prosím vás, kam bych přišel se souhlasem umělců!

SPRÁVKYNĚ: Do hajzlu?

MORÁVEK: Co se mě týče, já vám ty provázkovské Václavy přenechám, ale co ta výstava našich herců?

KURÁTOR: Tu bysme domluvili v Antipražáku namísto těch smradlavých neherců.

VÁŠA: Které vám tu rád nechám, ale většina je zatím na chodníku.

ZASTUPUJÍCÍ: To je to nejmenší, pan Kolaja je potom s chlapci nanosí dovnitř.

SPRÁVKYNĚ: Aspoň budou mít nějakou změnu, jinak většinou nosej umělecký zombie.

PROFESOR MALÉR: Já, a to se málo ví, myslím, že by umělecká veřejnost měla mít přístup k mým, abych tak řekl, vavřínům, třebas v Brně, co nadělám, měla by mít příležitost uvidět, co se dá dokázat, to vím jenom já, mohl bych tu dlouze vyprávět o své badatelské práci a o svých cestách...

SPRÁVKYNĚ: Omyl, nemohl, právěže nemohl!

ZASTUPUJÍCÍ: Takže zbývá pan profesor Knížák a na něm předpokládám, celá věc ztroskotá...

KNÍŽÁK: Ale houby! Tohle všechno jsou zmenšený modely anebo kopie mých artefaktů. Myslíte, že bych riskoval takovou ztrátu? Bezevšeho si tu ty krámy nechte!

MINISTR: A já bych u té příležitosti mohl udělit profesoru Malérovi Řád zlaté vařečky, když už nemá tu profesůru.

PROFESOR MALÉR: A já bych toto ocenění, i přes jeho, řekl bych, mírně marasmické rysy, tady hned vystavil.      

MORÁVEK: Víte, co nás nikoho nenapadlo?

ANIČKA DUCHAŇOVÁ: Nevíme, Vladimíre.

MORÁVEK: Pan profesor Knížák nám přeci může celou záhadu objasnit! Vždyť on se stal přímou obětí fantoma! On přeci ví, kdo ho zasadil do mísy!

ANIČKA DUCHAŇOVÁ: No ano, Vladimíre!

KNÍŽÁK: Ano, to vím přesně, pane umělecký šéfe.
(Dotkne se dlaní čela.)
Neznámá síla!

SPRÁVKYNĚ: A to by, myslím, mohl být i název naší expozice.

VÁŠA: A máme jasno!

PROFESOR MALÉR: Navíc jsme zpátky na seriózní vědecké platformě!

ANIČKA DUCHAŇOVÁ: Trochu se to tady zpozitivnilo.

ZASTUPUJÍCÍ: Je to, doufám, všechno bez ironie, Pavlíno, Petře?    

SPRÁVKYNĚ: Máte v produkci toho fotbalového umělce, paní řídící.           

ZASTUPUJÍCÍ: No vidíte, málem bych zapomněla! Ještě se vrátím.
(Odběhne.)

KURÁTOR: Neznámá síla... To je přesně to, co mě tu ještě drží.

(Vejde KAVÁRNÍK ve fezu a s podnosem plastikových kelímků.)
KAVÁRNÍK: Pozornost podniku! Pytlíkové kapučíno na další dlouholetou spolupráci! Kdo si dá?

KNÍŽÁK: Všichni! Protože já to platím!

KAVÁRNÍK: To je pozornost podniku, pane Knížáku, jakože zadarmo!

KNÍŽÁK: Ale já to zaplatím!

MINISTR: Je to borec!

(Vchází ÚČASTNÍK VÝBĚROVÉHO ŘÍZENÍ PRESS v obleku a TEORETIK KRESBY CHROBÁK v manšestrovém obleku, z jehož kapsy čouhá obálka původního českého komixu na motivy Kafkova Zámku, kterého si všimne Správkyně, která ho Teoretikovi z kapsy vyndá.)

SPRÁVKYNĚ: Kafka! Prasata!

ÚČASTNÍK: Je to tady! Už máme výsledky výběrového řízení!

TEORETIK KRESBY: Dámy a pánové, dovolte mi, abych vám představil nového ředitele Moravské galerie v Brně!
(Ukáže ale ke dveřím, kterými vejde NONKONFORMNÍ AUTODIDAKT v obleku od Vuittona. Postaví se doprostřed sálu.)

ÚČASTNÍK: Se kterým jsme už stačili předjednat přibližné obrysy budoucího fungování naší instituce.

(NONKONFORMNÍ AUTODIDAKT se rozhlédne po stěnách, pak po přítomných a autoritativně pronese.)

NONKONFORMNÍ AUTODIDAKT: Pavel Vavrys! Znáte někdo?
(Chvíli nikdo neodpovídá, až tiše SPRÁVKYNĚ, s komixem na hrudi.)

SPRÁVKYNĚ: No... známe.

NONKONFORMNÍ AUTODIDAKT: Výborně!
(Zaboří prst do vzduchu v úrovni solárního plexu.)

Tak tím tady začnem!

 

šmitec (konec)






23.01.2014 00:58

Comments

There are currently no comments.

Add new comment

Recommended articles

An unsuccessful co-production An unsuccessful co-production
If you know your way around, you might discover that every month and maybe even every week you stand the chance to receive money for your cultural project. Successful applicants have enough money, average applicants have enough to keep their mouths shut, and the unsuccessful ones are kept in check by the chance that they might get lucky in the future. One natural result has been the emergence of…
African Vampires in the Age of Globalisation African Vampires in the Age of Globalisation
"In Cameroon, rumours abound of zombie-labourers toiling on invisible plantations in an obscure night-time economy."
Wicked / Interview with Jim Hollands Wicked / Interview with Jim Hollands
“A person must shake someone’s hand three times while gazing intently into their eyes. That’s the key to memorizing their name with certainty. It is in this way that I’ve remembered the names of 5,000 people who have been to the Horse Hospital,” Jim Hollands told me. Hollands is an experimental filmmaker, musician and curator. In his childhood, he suffered through tough social situations and…
My Career in Poetry or: How I Learned to Stop Worrying and Love the Institution My Career in Poetry or: How I Learned to Stop Worrying and Love the Institution
An American poet was invited to the White House in order to read his controversial plagiarized poetry. All tricked out and ready to do it his way, he comes to the “scandalous” realization that nothing bothers anyone anymore, and instead of banging your head against the wall it is better to build you own walls or at least little fences.