Časopis Umělec 1999/5-6 >> Americké glamoráma Přehled všech čísel
Americké glamoráma
Časopis Umělec
Ročník 1999, 5-6
2,50 EUR
3 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Americké glamoráma

Časopis Umělec 1999/5-6

01.05.1999

Františka a Tim Gilman-Ševčík | new york | en cs

Dlouhý, studený stín dragounského starosty Rudolpha Giulianiho se plížil New Yorkem a navždy změnil nepřátelské ulice města. Zdá se, že za pět let, během nichž se kroutilo pod jeho ráznou pěstí, kriminalita téměř vymizela a s ní i všichni zločinci. I bezdomovectví a s ním bezdomovci. Nezávislé kavárničky a bufáče, jež byly kořením rušných ulic, na každém bloku vytlačují řetězce Wendy’s, McDonald’s, Starbucks a všechna další plemena korporativních zvířat na Giulianiho vodítku začínají lemovat každý kout. Každého pobudu na nárožích nahradili dva policisté - dobře živená monstra ze steroidů, o nichž je známo, že do vašeho černého těla vystřílí 44 kulek, když si dovolíte něco takového jako třeba zamávat na ně novinami.
Přiznávám, že je příjemné chodit bezpečně po ulicích, ale přeci jen se bývalá barevnost města zdá být - přímo úměrně kultivaci své disneyovské image, zvoucí do ulic turisty, trochu vybledlá. Novým zářivým drahokamem ve starostově temné koruně je nedávno znovu otevřená, vymydlená Grand Central Station. Temné přístěnky, kde kdysi mnozí bezdomovci uléhali na lepenkových krabicích, jsou jako znovuzrozené: veřejné umělecké prostory, ozářené světlem lustrů a obalené nevinným mramorem od čisťounké podlahy až po klenuté stropy.
Na první výstavu byla příhodně vybrána Liza Lou, která pracuje s miniaturním v monumentálním měřítku a aplikuje české skleněné korálky a další třpytivé cetky na základní emblémy amerického vědomí. Středobodem její výstavy, nazvané „Americké glamoráma!“ je „Dvorek“, rozsáhlé dioráma pikniku u rožně na zeleném trávníku, ztuhlé uprostřed děje, ale prosté všech lidských účastníků. Sekačka trávy se zastavila jen několik centimetrů za začátkem trávníku, a zanechala tak nedlouhou stopu nakrátko střižené trávy. Milióny vzpurných a neposekaných stébel trávy navždy unikly destruktivnímu úklidu. Každé stéblo je dokonale pestrou šňůrkou korálků a muselo zabrat hodně času vyrobit každé z nich. Všechny objekty, sekačka trávy, gril, stůl s červenobílým kostkovaným ubrusem, na něm zmačkané plechovky Budweiseru a šňůra s prádlem vlajícím ve větru se třpytí duhovými barvami.
„Komora“ zasazená do nedaleké stěny odhaluje police se zpřeházeným nářadím a stolními hrami, které najdete v každé průměrné americké rodině. Lou je vytahuje do popředí, z neviditelného dělá neopomenutelné, pozorností zahrnuje věci, o nichž snad ani nevíte, že je máte doma. Žádný z objektů, jež obdivuje, není pokladem, ale když dodá pozlátko jejich povědomému povrchu, získávají jas drahocennosti. Tohle pozlátko funguje jako kouzlo Hollywoodu, který z lidí a míst dělá atraktivní sny.
Renovované lustry na Grand Central visí jako obézní bratranci nad korálkovými verzemi od Lou, osvětlujícími galerii portrétů všech prezidentů Spojených států. Všech 42 smějících se tváří, od Washingtona po Clintona, jsou vyrobeny z tisíců bílých korálků a kvůli andělské podobnosti jejich anglosaských rysů je těžké rozeznat jednoho od druhého. Ctnostní američtí otcové národa visí hned vedle téměř dva metry vysokých „barbín“. Černošská nevěsta, blonďatá obchodnice a stereotypní černá „soul mama“ ze 60. let bezděčně naznačují sňatek americké politiky, pop kultury a komerce.
Černá nevěsta září v přehnaně zářivých šatech - postavička procházející typicky americkou transformací rituálu v extravagantní exces, její blažená tvář očekává transcendentální efekt události zbavené historického významu. Klidně by také mohla být dítětem, stojícím na Štědrý večer před hromadou dárků. Její „soul sister“, další černá „barbína, s metrovým afro účesem a šortkami z ustřižených jeansů je protikladem idealizované minulosti černé síly, kdy země stála na pokraji revoluce, která nikdy nepřišla. 42 bílých prezidentů stojí vedle jako znovupotvrzení této skutečnosti. Hrdá, blonďatá dívka žije v době hnutí za osvobození žen také z nějakého euforického snu, který jí slíbil rovnocenné postavení vůči mužům. Možná má moc vysoké naděje, ale pořád je to přeci Barbína a má hodně krátkou sukni.
Výstava je zdánlivou oslavou subjektů, které pozdvihuje pomocí vykonstruovaného klamného povrchu. Korálky a další cetky usilovně odívají, zahalují a „vylepšují“ to, co je pod nimi. Korálky ale mají v Americe velmi plebejské dějiny, a i když na to výstava nenaráží, byly měnou při koupi půdy od rodilých Američanů. Jsou materiální ingrediencí jedné velké iluze a Liza Lou je architektkou města Las Vegas. Tady jde o dokonale zavádějící umění ve veřejném prostoru, díky svému třpytu naplňuje diváky bázní a maluje jim na tváři úsměvy, ale přitom jemně nařezává nitky společnosti, která ji s takovým nadšením dává svou podporu.

Objekty a instalace Lizy Lou
Fotografie Tim Gilman-Ševčík





Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

No Future For Censorship No Future For Censorship
Author dreaming of a future without censorship we have never got rid of. It seems, that people don‘t care while it grows stronger again.
MIKROB MIKROB
"Sto třicet kilo tuku, svalů, mozku a čisté síly na současné srbské umělecké scéně soustředěných do 175 cm vysokého, 44 let starého těla. Jeho majitel je známý pod množstvím jmen, včetně pojmenování Bambus, Mexikán, Ženich, Sráč, ale nejčastěji je známý jako hrdina všech ztroskotanců, bojovník za práva bezdomovců, lidový umělec, bavič maloměšťáků, domácí anarchista, sběratel desek, milovník…
V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
Kulturní tunel II Kulturní tunel II
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.