Časopis Umělec 2002/4 >> Umění graffity – v pražském stylu (rozhovor s Janem Kalábem) Přehled všech čísel
Umění graffity – v pražském stylu (rozhovor s Janem Kalábem)
Časopis Umělec
Ročník 2002, 4
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Umění graffity – v pražském stylu (rozhovor s Janem Kalábem)

Časopis Umělec 2002/4

01.04.2002

Tony Ozuna | graffity | en cs

Umělec Claes Oldenburg to řekl hezky: „Stojíte na stanici, všechno je šedivé a ponuré a najednou vyjede jeden z těch pomalovaných vlaků a rozjasní prostor jako obrovská kytice z Latinské Ameriky.“ Oldenburg samozřejmě hovořil o New York City.
V našem případě je tím městem Praha: v okouzlujícím, zapomenutém koutu pražského Nového Města, v ulici Na Zbořenci za Karlovým Náměstím jsem byl mnohokrát zaskočen. Většinou byl pochmurný den, pršelo a najednou BUM. Vždycky mě to zasáhlo a překvapilo. Ale v každém případě mi to zlepšilo náladu na zbytek odpoledne. Mám na mysli nástěnnou malbu na třech zdech Jazzstyle Compilation, která už dnes neexistuje a jejímž autorem je Jan Kaláb. (Viz Umělec 2/2002.)


Jak jsi přišel na možnost udělat na zdi na Novém Městě v Praze obraz?
Jeden kamarád má tátu, ten táta podniká s uměním, má galerii a taky má dva domy a ty domy měly prázdný stěny. (Kamarád) Michal ukázal tátovi pár mých graffiti… Minulej rok jsem to místo maloval poprvé s podmínkou, že to příští rok přemaluju novým obrazem. V Praze je totiž málo krásných zdí. A tahle je krásná. Není jednoduchá — jsou to hned tři zdi, vlastně jich je šest, osm by byla taky pravda. Je v centru a přitom tak schovaná.

Kde a u koho studuješ, jestli ještě studuješ?
Nejdřív jsem „studoval“ architekturu u profesorky Jiřičné na UMPRUM. Odtud jsem ale po půl roce zdrhnul. Pak jsem „studoval“ sochu u profesora Beránka taky na UMPRUM, ale teď jsem přestoupil na AVU do ateliéru kresby k profesorce Svobodové.

Je zajímavé, že jsi nejdříve studoval architekturu. Zdi i struktury jsou pro tvou práci určitě důležité. Proč jsi přestoupil a nezkusil studovat obě školy?
Graffiti je na architektuře zavislý a hodně mi záleží, abych svůj piece dobře do okolí usadil. Ale upřímně: Abys něco dělal opravdu, jde špatně stíhat víc věcí najednou. Hlavně když musíš chodit na tolik přednášek jako architekti. Respekt, ale já to vzdal. Nebudu sice tak vzdělanej, ale zároveň ani tak svázanej. Když něco udělám, tak to nemusí mít sociální zařízení a záchod odpovídající nějakejm normám. Vždycky se dá s někým spolupracovat, kdo to umí, když bude potřeba.

Myslíš, že děláš „hip-hop graffiti“ nebo „nástěnné malby“?
Maluju nástěnné malby, ale maluju taky klasický hip-hop graffiti. To záleží. Graffiti taky vyrábím jako velký stavebnice.

Jsi graffiti umělec nebo taky „tagger“?
Tagger jsem v podstatě nikdy nebyl. Samozřejmě jsem udělal pár tagů, ale nemám to v krvi. Nejvíc mě lákají velký zdi. Baví mě jít s kámošema v sobotu odpoledne malovat graffiti. Vlaky už nemaluju, ale svýho času jsem tím byl posedlej.

Kolik vlaků metra jsi asi udělal? Pamatuji si na dobu, kdy jsem viděl KAŽDÉ RÁNO něco jiného. To bylo báječné, ale určitě už to není možné, že? Bylo to tehdy „nebezpečné“?
Dohromady jsem pomaloval něco mezi 200–250 vlaky a soupravami metra. Doma nebo v cizině. Je jasné, že jsem měl pořád problémy s policií. Stejně to ale bylo super. Teď už jsem línej a nestojí mi to za to. Je to na mě moc velkej stres a schíza. Malovat vlaky je ale pravý graffiti se vším všudy. Kdo jich nikdy pár neudělal, tak to nemůže pochopit.

Jaký je tvůj nejoblíbenější materiál?
Na zdi používám hodně latexový barvy, váleček, někdy štětec a samozřejmě spreje. Ale poslední dobou se snažím dělat i s materiálem. Dřevo, kov, plast.

Jak se cítíš, když musíš přemalovat svoji práci — především něco tak vynikající jako Jazz Style. S graffiti na vlacích metra je to určitě něco jiného, protože víš jistě, že tvoje umění bude „žít“ jenom pár hodin. Jaký je rozdíl, když přemaluješ svoje umění sám nebo nějaký dělník z Dopravního podniku?
Je pravda, když maluješ vlak, děláš tak s tím, že to v lepším případě párkrát vyjede, ty si to vyfotíš a pak to smažou. Tím pádem je to dané už předem. Když maluješ na zeď, taky si nemůžeš bejt jistej, že tam tvůj piece vydrží dlouho. Jak už jsem říkal, není nekonečno zdí, a proto si writeři musí přemalovávat piecy navzájem. A tam začíná problém. V graffiti komunitě se používá slovo RESPEKT. To znamená, že máš jakoby právo přejet jen horší nebo starou věc. Graffiti je pomíjivý a to se mi zatím hrozně líbí. Nejdůležitější je proces vzniku, s výsledkem stejně nebudeš nikdy spokojenej. Pro mě je to taková mandala, vyrovnávání se s pomíjivostí světa. Je příjemný přemalovat svoji věc, určitě lepší, než když ti to udělá někdo jinej. Baví mě to napětí, že bych se měl překonat. Když nad tím přemejšlím, je mi jedno, kdo to přemaluje. Jediný, na čem mi záleží, je si to dobře zdokumentovat. Tím pádem tam vlastně lpění na materiálních hodnotách zůstává. A já taky nejsem žádnej mnich z Tibetu.

Jaký je rozdíl mezi trvalým a netrvalým uměním?
Přijde mi, že když děláš „netrvalý umění“, automaticky tě to žene dělat dál. A nemusíš řešit, kam svoje umění uložit, když o něj pak nikdo stejně nemá zájem. Pravdou asi bude, že když něco vytváříš s úmyslem, aby to přetrvalo věky, jsi víc precizní a hraješ si víc s detailama. Já zatím nemám moc pocit, že by něco z toho co dělám bylo tak dobrý, aby se to muselo uchovávat pro další věky. Přijde mi fajn na něčem dělat pár měsíců, pak to vystavit, pak vyhodit nebo jen tak postavit a pozorovat jak to neodolává času... Až mi někdo bude nabízet miliony, je jasný, že mu to nechám klidně na věčnost. Neříkám, ale že nezměním názor. Je mi dvacet čtyři a doufám, že to hlavní mám teprve před sebou.

Co říkají lidé na ulici, když tě vidí pracovat na tvých nástěnných malbách. Jsou v šoku nebo naopak?
Lidé mají potřebu se vyjádřit. Je to pořád stejný. Když si natíráš podklad přes starý graffiti, na který jsou zvyklí, nadávají ti, proč to děláš. Když maluješ, říkají ti: „Tak tam namaluj něco pěknýho!“ No a když to máš skoro hotový, ptají se tě: „Co to je?“ To, že by přišla nádherná holka a říkala, že jsi super a cpala ti svoje telefonní číslo, se moc nestává, takže nejraději poslouchám walkmana.

Hodně lidí, když vidí na ulici graffiti, je ještě naštvaných. A je to tak všude i v East Los Angeles , kde jsem vyrůstal. Proč myslíš, že to tak je?
No, lidi jsou naštvaní hlavně na tagy a stříbra [většinou tři písmena v ulicích, říká se jim stříbra, protože se malují stříbrnou. Nejlépe kryje.], na bombing. A myslím, že na to mají plný právo. Nevědí, kdo to maluje. Nevědí, proč se to objevuje. Neumějí to rozluštit, nikdo se jich nezeptal. Nelíbí se jim to a objevuje se to tam, kde je dřív nic nerušilo. Největší zlo je, když se jim graffiti objeví na jejich VLASTNÍ zdi.

Je v Praze nějaký „král“ graffiti? Nějaký člověk, kterého všichni sledují nebo respektují, co se stylu týče, nebo protože byl první?
Myslím, že ani ne. Jsme taková jedna parta, známe se navzájem, každej malujeme trochu jinak a trochu něco jinýho, respektujeme se a tak. Vždycky je někdo lepší a někdo horší. Ale na krále a toye [začátečník, neumětel] jsme si hráli, když nám bylo sedmnáct. Teď už to nebereme tak vážně, prostě nás baví to nastříkat na zeď. Já v Praze nejvíc uznávám POISe. Maluje klasický graffiti, ale na sto procent stylově a dělá z nás nejdýl.

Jestli při práci na ulici posloucháš walkmana, poslouchal jsi jazz, když jsi dělal Jazz Style Compilation?
Už si moc nevzpomínám, určitě víc hip hop. Jazz Style jsem tam hlavně napsal proto, že je to takový pojmenování pro nový experimentování s graffiti. Kámoši v Berlíně to uváděj jako Jazz Style Corner. Nic oficiálního, jenom hláška. Jazz je o improvizaci. To jak malujem taky…

Děláš grafitti/nástěnné malby jenom v Praze nebo také v jiných městech v Čechách a v cizině, například právě v Berlíně?
Takové nástěnné malby, jako je třeba ta Na Zbořenci, zatím dělám v Praze. Potřebuješ přece jen nějaký zázemí. Normální piecy všude, kam přijedu… Graffiti traveling.

Myslíš, že na graffiti ve střední/východní Evropě je ve srovnání se západními státy nebo USA něco odlišného?
Určitě se liší, tak jako se liší naše mentality a životní podmínky. Poslední roky to začíná být hodně zajímavý, protože se začíná víc experimentovat, tím pádem se začínají objevovat větší rozdíly, spíš záleží na individualitách. Jsou časopisy, internet, takže se styly ovlivňují velmi rychle. Je to relativní, nerad srovnávám. Myslím ale, že už nehraje takovou roli to, že žijeme v bývalém východním bloku.

Jak to myslíš, že nehraje roli, když žijeme v bývalém východním bloku?
Už se prostě nehodlám cítit jako chudej příbuznej. Pamatuju se, že když mi bylo tak dvacet, cítil jsem se na „západě“ trochu trapně, když jsem měl říct, že jsem z Čech. Měl jsem pocit, jako bych byl tím pádem out. Měl jsem takovej pocit méněcennosti. A zdá se mi, že tak přemejšlí celkem dost mladejch lidí. Možná se mýlím.
Každej chce bejt světovej a tak. Ale jak by znělo v třeba v Brazílii vysvětlování, že musíš makat daleko víc než Němec, aby sis mohl koupit letenku a přiletět do Sao Paula? Jakej by mělo význam vysvětlovat něco o Východní Evropě někomu, kdo se tam nikdy nepodívá, protože by musel makat sedmkrát tolik a ještě k tomu si myslí, že Evropa je jeden stát? Světovej neznamená, hrát si na Amíka, ale přiznat barvu a hrát s tím, co mám. A tady se máme sakra dobře. Takže jsem dospěl k tomu, že jsem hrdej na to, že pocházím z Čech, a to, že si matně vzpomínám na komunismus, je jenom moje velký +.

Co jako graffiti umělec říkáš televizní reklamně Národní galerie? (Ve spotu se objevuje sprejer, který na zeď napodobuje obraz Františka Kupky.)
Tu malbu a la Kupka jsem dělal shodou okolností já. A ty dva sprejeři, co tam utíkají, jsou kámoši. Kupka je jeden z mejch nejoblíbenějších českejch malířů a už před pár lety jsem tak stál ve Veletržáku u jednoho jeho obrazu (Energické 2) a říkal jsem si: Ty vole, to je normální graffiti. No a za pár let zvoní telefon a chtěj po mě, abych jim namaloval graffiti-Kupku. Prožil jsem si teda takovej den s Frantou Kupkou. Maloval jsem podle fotokopie jednoho jeho obrazu. Prostě jsem na zeď napsal POINT. Zachovával jsem ale jeho formu a barevnost, ale kompozice a obsah je můj. Nebylo to vůbec jednoduchý se v jeho malbě orientovat… V tý reklamě to samozřejmě nepostřehneš a oni ani nevědí, že vlastně natočili reklamu na POINTa... A ještě mi zaplatili. Děkuju!
Komický jsou ještě dvě věci. Ty lidi z galerie si ten obraz nechali vyfotit na stojanu, ale nikdo — ani ty lidi z reklamky — nepoznal, že je vzhůru nohama… (v reklamě už je to dobře).
Ta druhá věc je, že se ve státě, kde je graffiti trestný čin, točí reklama na graffiti a ještě k tomu dá souhlas ředitel galerie, kterej o sprejerech tvrdil, že by jim usekal ruce.
A třetí věc mi vadí ze všeho nejvíc. V Národní galerii žádný graffiti nemaj!!!




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce
Amerického básnika pozvali do Bílého domu, aby jim přečetl svou kontroverzní vykradačskou poezii. Vyfintěn a připraven dělat si věci po svém dospívá ke „skandálnímu“ zjištění, že již nikomu nic nevadí a že místo narážení hlavou do obecných zdí, je lepší stavět vlastní zdi či alespoň zíďky.
Obsah 2016/1 Obsah 2016/1
Obsah nového čísla.
Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem
„Musíš člověku třikrát potřást rukou a přitom mu upřeně hledět do očí. To je způsob, jak si s jistotou zapamatovat jméno. Takhle jsem si postupně pamatoval jménem pět tisíc lidí, kteří kdy přišli do Horse Hospital radil mi naposledy Jim Hollands, autor experimentálních filmů, hudebník a kurátor. Dětství prožil v těžké sociální situaci a často žil na ulici. Živil se také jako dětský prostitut a…
Kulturní tunel II Kulturní tunel II
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.