DIVUS PRAHA: SIMON BARKER (SIX): PUNK'S DEAD | výstava a kniha | |||||||||||||
|
|||||||||||||
SIMON BARKER (SIX): PUNK'S DEAD | výstava a kniha14.11.2011 18:00 - 14.12.2011DIVUS PRAGERKABARETT | en cs |
|||||||||||||
Pondělí 14.11.2011 18:00Výstava doposud nepublikovaných fotografií z prvních dnů punku.V roce 1976, když jsem se přestěhoval do hotelu St.James v Londýně, koupil jsem si jeden z nejlevnějších kapesních fotoaparátů na trhu. Byl plně automatický, bez kontrolek či možnosti nastavení, stačilo jen vsunout film. Foťák pro idiota – takže i pro mě. Věděl jsem, že nebudu běžným fotografem, a tak jsem se rozhodl, že nebudu dělat černobílé fotografie nebo zaostřovat foťák. Podvědomě jsem se soustředil na ženy a umělce – uprostřed dění pozdějšího londýnského punku. Fotil jsem ženy jako JORDAN, SIOUXSIE, DEBBIE JUVENILE, TRACIE O’KEEFE, ARI UP, POLY STYRENE a NICO. Umělce a spisovatele, mezi nimiž byl například MALCOLM MCLAREN, HELEN WELLINGTON-LLOYD alias HELEN OF TROY/ HELENA TROJSKÁ, BERTIE MARSHALL alias BERLIN a DEREK JARMAN. Kniha PUNK’S DEAD je výsledkem práce s tímto foťákem a výsledkem té doby - je to vlastně moje rodinné album z let 1976 až 1978. Na fotkách je vidět, že jsou neplánované, vyfocené z náhlého popudu jen pro mou potřebu; až dosud jsem nikdy neuvažoval, že bych je publikoval. V průběhu třiceti let od té doby je viděla jen hrstka blízkých přátel. Vždycky jsem si myslel, že nejsou dost dobré na to, abych je ukazoval jiným lidem. Dnes si říkám, že jsou skoro až moc dobré. SIX alias SIMON BARKER
NECHCI BÝT JAKO VŠICHNI OSTATNÍ NA FOTKÁCH SIMONA BARKERA (AKA SIX Kulturní fenomén mladistvých známý jako punk, jehož trvání ve Spojeném království datují skuteční puristé na pouhých 14 měsíců mezi lety 1976 a 1977, může být ve zpětném pohledu vnímán jako nastavení zrcadla očekáváním a ambicím všech tehdy zainteresovaných. Pro některé byl punk třídní válkou a bojem levice proti pravici – opakováním španělské občanské války v tyranské a rozpouštějící se Británii předthatcherovských 70. let; pro jiné to byla avantgardní módní přehlídka: natvrdlá britská revitalizace curyšského Dada či Ballets russes. A pro další to bylo škodolibé a zarputilé znesvěcení jediného pravého náboženství rockové hudby, v níž byla uctívána posvátnost blues. Malcolm McLaren řekl krátce před svou smrtí v roce 2010, že kdyby punk mohl získat nějaký historický či historiografický status, jeho nejlepší definice by byla “tančit twist v troskách.” Všechny tyto definice mají ve svém základu obrazoborectví a konfrontaci, ale také mladistvý náboj a novost. A z nich punk získává svou další definici: v jeho hrách se zrychlením a zpomalením, svým zvráceným spojením s tradicí, anglickou starobylostí a vědecko-fantastickou cizostí, došlo na vyrovnání se s ustrnutím kulturního konzumerizmu – tím, že popisuje komiksovým sebeironickým jazykem pojem modernosti, která dosahuje své kritické míry a – celkem očekávaně – imploduje. Odtud pak může pocházet slogan nade dveřmi butiku “SEX” na adrese 430 Kings Rd. Chelsea: “Modernost zabíjena každou noc”. Pro Howarda Devoto – spoluzakladatele pionýrů manchesterského punku, kapely Buzzcocks - byla tato otázka emocionálnější a filozofičtější: hnutí bylo prostředkem, jak nalézt “řešení moderních forem nespokojenosti.” Pro umělce a filmaře Dereka Jarmana v jeho nesnadné punkové fantasii “Jubilee” (nepunkový film, v němž vystupovali představitelé punku) bylo násilí punku filmově blízko rodokmenu levicového kina (politické alegorie Lindsay Andersona) a neoromantické “anglickosti”, podobně jako ve filmech Michaela Powella a Emerica Pressburgera. Jsou to silná a emotivní témata; a je jasné, že i přes veškeré utvrzování o nihilismu, negativitě a typickou pantomimickou anarchii byl punk také velmi kreativní, pro-intelektuální, politicky uvědomělý a inklinoval k elitářskému a exkluzivnímu romantismu spíše než k socialistickému snu kulturně ortodoxních mladých. A v této laické vitalitě působil punk jako katalyzátor – umožňoval přeměnu ztráty důvěry na víceznačný individualismus, který už ze své definice měl mít jen krátkou životnost. Simon Barker byl klíčovým svědkem a účastníkem bezprostředního dění a prvotní energie punku. Jeho fotografie mají – podobně jako Nan Goldinové rané studie subkultur New Yorku a Bostonu v 70. letech – hluboký a přesto vesele neohrožený smysl pro vnímání mladých lidí, jak vyráží sami za hledáním nové svobody a nových možností. Barkerovy fotografie z tohoto období zachycují okamžik převratu, kdy musí být překonán bod přechodu od nevinnosti ke zkušenosti. Například modelka a celebrita subkultury tehdejší doby, Jordan, je fotografována jako jí samou vytvořené umělecké dílo – její rysy jsou jako načernalý Picasso, její oblečení připomíná venkovskou knihovnici z poválečné Anglie. Její vzhled je sžíravou provokací, zůstává nezkrocen a neintegrován i nyní, téměř o 40 let později; a jeji surrealistická póza je triumfem umění v prostředí subkulturního životního stylu. Místa, kde probíhala punková válka s celým světem, jsou dnes dobře prochozená, a historie se šíří dál – především v ústní a anekdotické podobě. Vzniká dojem, že punk byl okamžikem povzneseného uvědomění pro ty, které zachytil jeho cyklon, a jako takové se hnutí stalo jednak symbolem celé generace a jednak předmětem historické fascinace. Jak je možné, že pozdně postmoderní, obrazy přesycená kultura může objevit neosobně nápaditou střídmost, devastaci a úpadek, jež spojily inspiraci a nepřátelské prostředí agresivní modernosti punku? Fotografie Simona Barkera z tohoto období jsou vzácným a intimním výčtem schopnosti punku vytvářet novost. A ve svém vlastním smyslu jsou také portréty mládí – dobrodružství blízko domova a chladný klid zdánlivého života po skončení dějin. Michael Bracewell
PROGRAM
zahájení / pondělí 14.11.2011 18:00
14.11.2011 18:00
- 14.12.2011
Doporučené články
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář