DIVUS PRAHA: VÍT SOUKUP - VŠECHNO, CO ZBYLO | výstava
[b]VÍT SOUKUP - VŠECHNO, CO ZBYLO[/b] | výstava

VÍT SOUKUP - VŠECHNO, CO ZBYLO | výstava

15.02.2013 18:00 - 16.03.2013

DIVUS PRAGERKABARETT | en cs

Pátek 15.2.2013 - Sobota 16.3.2013

Přes pět let od autorovy náhlé smrti čeká univerzální dílo Víta Soukupa na svoji retrospektivu. Za tu dobu se podstatná část rozkradla, ztratila a zničila. Nakonec je to zas ukázkový příběh z kulturní historie malé země. Snaží se zapomenout, že v ní po nějakou dobu pobyl génius, který ji přesahoval svou sebedestruktivní ironií a fabulací. Humorné malby Víta Soukupa, které vrcholí v absurdní abstrakci, nemají v českém umění mnoho srovnání především proto, že jsou přes svoji grotesknost až příliš závažné. Nejedná se o vtip ale hrozbu v malbě skrytou. Tušíme, že se za těmi přitrouble se tvářícími výjevy skrývá tajná cesta do laboratoře. To  proto, že jsou záludně namalované. Proniknout do nich vyžaduje čas a odvahu se nechat nachytat.

Artyčok video documentTuhle výstavu jsme neplánovali dlouho. Začali jsme poté co padly oficiální sliby a selhaly institucionální pokusy.  Tahle výstava snad bude prvním krokem ke skutečné retrospektivě, do doby kdy se podaří všechno najít, opravit a získat zpět. Máme teď jen to co zbylo ale je toho dost pro výstavu jako výzvu k znovuobjevení celého Soukupova alchymického díla, ve kterém se sám rozpustil. 

Ivan Mečl

 

Beruškova malá definitiva

Vít Soukup alias Beruška (*1971 +2007) byl ojedinělý zjev české umělecké scény. Do jeho díla se šlo zamilovat na první dobrou, stejně jako ho občas šlo v sebezáchovné strategii zlořečit. S heroickou statečností, krutě i bezelstně zároveň, naředil „klasickou“ malbu a videoart popovým kýčem a lehkotonážním patosem a diváka tak donutil k nemalým kotrmelcům mezi pocity hrdinství a ubožáctví. S ironií i virtuozitou sobě vlastní propojil recept na dokonalou tvorbu s ožraleckým blábolem, čímž nastavil kritické zrcadlo nejedné rádobyhvězdě  místního uměleckého ghetta, ale i nám samotným.

A tak se výstava Všechno, co zbylo, odehrává v malém a příznačně kabaretním formátu a bez toho nejlepšího a nejcharakterističtějšího z Vítova umění. Z obrazových cyklů, které vznikly po Soukupově absolutoriu na VŠUP (1997), a kterými se Vítek zapsal do dějin českého „sofistikovaného popsurrealismu“*, zbylo jen poskrovnu. Například série Jídlo není v pozůstalosti zastoupena ani jedním plátnem a k podobnému paběrkování došlo i v rámci cyklu Hračky. Z toho „mála“ důležitého, co bylo k mání, je tedy vystaveno opravdu skoro vše. S lehkou nejapností a trochou ironie jsou ale také nainstalovány skoro všechny práce oficiálně nevystavovatelné, od dětských malůvek Indiánů a trampů (z let 83-84) počínaje, pokračujíc přes školní studie a spolupráce (velkoformátový les, historické studie), až po nedokončené či možná nepovedené obrazy (ze série Dobrodružné prázdniny). První výstavní místnost tak nakonec i přebíjí svojí autenticitou monumentálně prezentovanou část Soukupovy práce v hlavním sále Divusu. Podíváme-li se ale na věc skrz Vítkovu metodu Čípku,**  dodávají teprve tyto jeho banálnější a perifernější tvůrčí období ty správné grády jeho „zlatému věku“.

Výstava Všechno, co zbylo, je tedy trochu teatrální posmrtnou retrospektivou naruby, je spontánním gestem, které bylo vyprovokované institucionální lhostejností vůči Soukupově pozůstalosti. Všechno, co zbylo, v lepším případě podtrhuje Soukupův mýtus a koresponduje s jeho mytologií a v ještě lepším ho tíživé heroické aury jen přátelsky zbavuje. Ale stejně jako suma toho, co chybí, tahle výstava především odráží, že Vítek Soukup dokázal nelítostně i tajemně zapříst pod povrchy svých „písů“ obecně platné velké pravdy, po kterých se v umění buď rychle zapráší, nebo které se díky naší zbabělosti nechají hnít v koutě. Když budeme ale citovat z jedné Soukupovy pohádky, vše se nakonec vždy v dobré obrátí…

„…ALE JEHO PAMÁTKA DÁL ŽILA V MALÍŘOVĚ DÍLE, KTERÉ ANI PO JEHO SMRTI NEPODLÉHALO MÓDÁM, ZMĚNÁM VKUSU ANI ZUBU ČASU, A JESTLI NEZEMŘELO, ŽIJE DODNES A BUDE ŽÍT VEČNĚ AŽ DO SKONÁNÍ SVĚTA.“

*(V.S. maloval především podle fotografických stylizovaných předloh. Jeho zdánlivě realistická malba, není tedy malbou podle reálného modelu, ale spíš promyšlenou performancí, intuitivně  zformovaným gestem, které mu napomohlo zviditelnit univerzální či absolutní matrice a témata…)

**

Zjednodušeně řečeno jde o „exponovanou syntézu dvou protikladů“. V.S. ji popsal v rámci koncepce své doktorandské práce.

Helena Blašková

 





15.02.2013 18:00 - 16.03.2013

Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce
Amerického básnika pozvali do Bílého domu, aby jim přečetl svou kontroverzní vykradačskou poezii. Vyfintěn a připraven dělat si věci po svém dospívá ke „skandálnímu“ zjištění, že již nikomu nic nevadí a že místo narážení hlavou do obecných zdí, je lepší stavět vlastní zdi či alespoň zíďky.
Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem
„Musíš člověku třikrát potřást rukou a přitom mu upřeně hledět do očí. To je způsob, jak si s jistotou zapamatovat jméno. Takhle jsem si postupně pamatoval jménem pět tisíc lidí, kteří kdy přišli do Horse Hospital radil mi naposledy Jim Hollands, autor experimentálních filmů, hudebník a kurátor. Dětství prožil v těžké sociální situaci a často žil na ulici. Živil se také jako dětský prostitut a…
Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…
Afričtí upíři ve věku globalizace Afričtí upíři ve věku globalizace
"V Kamerunu se hojně šíří fámy o zombie-dělnících, kteří se lopotí na neviditelných plantážích podivné noční ekonomiky. Podobné příběhy, plné posedlé pracovní síly, pocházejí z Jihoafrické republiky a Tanzanie. V některých z nich se nemrtví na částečný úvazek po celonoční lopotě namísto spánku budí ráno vyčerpaní."