Časopis Umělec 2005/1 >> Barevná dobrodružství Přehled všech čísel
Barevná dobrodružství
Časopis Umělec
Ročník 2005, 1
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Barevná dobrodružství

Časopis Umělec 2005/1

01.01.2005

Jaroslav Žila | reportáž | en cs

Vyučování umění není jednoduchá záležitost. Umět učit umění vyžaduje ještě jiný talent než umění tvořit.
Chceme přiblížit projekt letmého střetu několika umělců s dětmi z ostravské zvláštní školy. Zaujala nás výrazná díla, která z této spolupráce vznikla, často tvořena umělcem i dětmi zároveň. V dílech je poznat rukopis umělce, do kterého ale zasáhl dětský živel. (redakce)

Někdy na jaře 1997 se mi při „kulturní“ akci v hospodě Černý pavouk svěřil Petr Pastrňák, že by si rád zkusil pár dní pracovat s dětmi u nás, na zvláštní škole v Ostravě-Mariánských Horách. Připadalo mi to jako zajímavý nápad, ale musel jsem napřed přesvědčit vedení školy a vyřešit další problém – peníze na materiál. Peníze se nám nakonec povedlo zajistit díky grantu městského obvodu Moravská Ostrava (pozoruhodné na tom je, že naše domovská obec Mariánské Hory nám za ta léta ničím nepřispěla).
První společná dílna pod sugestivním názvem Dobrodružství barev se setkala s pozitivním přijetím. Po ní následovaly další workshopy – Dobrodružství barev II (1998), a Dobrodružství barev III (2004). Obě tyto akce byly opět garantovány Moravskou Ostravou.
Tvůrčích dílen s našimi dětmi ze zvláštní školy se zúčastnili výtvarníci Jakub Špaňhel, Petr Pastrňák, Pavel Šmíd, Aleš Hudeček a fotograf Martin Popelář, který prováděl dokumentaci, v letošním roce přispěchal na pomoc bezesporu nejmohutnější zjev ostravské výtvarné scény – Jiří Surůvka. Ještě je třeba zmínit plastiky, které žáci vytvářeli pod laskavým vedením Jaroslava Koléška. Řekl bych, že se u nás v práci s dětmi vystřídala skoro celá „ostravská výtvarnická galérka“.
Výsledky prvních dvou ročníků dílen byly předvedeny v Klubu Atlantik a Galerii 761 v Ostravě.
Později jsme soubor doplnili o žákovské kopie děl českých mistrů první poloviny XX. století ze sbírek Ostravské galerie výtvarného umění, které byly vytvořeny pod vedením Aleše Hudečka a Kataríny Szányiové-Hudečkové. Celou kolekci jsme vystavili na velké průřezové výstavě, která se konala jako společná akce naší školy a Galerie výtvarného umění v Domě umění v Ostravě (2001, kurátorka A. Weglarzynová).
Bylo pro mně zajímavé sledovat, jak každá z těchto nesporných uměleckých osobností volila svůj vlastní, zcela odlišný způsob práce. Petr Pastrňák používal při práci s dětmi molitanové válečky, airbrush a šablony. Jakub Špaňhel pracoval airbrushem a kombinovanou technikou. Pro Aleše Hudečka byla typická disciplinovaná malba kladoucí důraz na přesnou barevnost. Katka Szanyiová-Hudečková přišla s neobvyklým nápadem – kopie Čapka a Špály suchým pastelem, které dopadly velmi pěkně. Pavel Šmíd děti zaujal velmi promyšlenou koncepcí linorytových potisků triček, šál a bojového praporu a Jiří Surůvka svým fotoseriálem, kdy děti fotily podle vlastního výběru v okolí školy. Všechny tyto přístupy vytvořily jakýsi vyšší, podle mého soudu zcela ojedinělý celek.
A jestli mě něco mrzí? Nedostatek peněz, který nám neumožnil letos pozvat více lidí žijících v současnosti v Praze.
A jestli bych si něco přál? Realizovat výborný nápad Pavla Šmída – „romskou“ pouť se vším, co k takovému procesí patří.

Pavel Šmíd o projektu:
Podle mě šlo hlavně o to vymyslet nějaký projekt vyloženě pro cikány. Měl jsem velké oči a chtěl jsem původně buď karneval, nebo divadlo. Líbila se mi představa, že by v maskách, které vyrobíme během workshopu, šli do města a v průvodu demonstrovali sami sebe. Uvažovali jsme o tom, že cikáni jsou katolíci, víceméně, a tak např. Honza Balabán navrhl, aby se jim vyrobila speciální Madona. Brzy mě z toho vyvedli soudnější lidé. Říkali mi: „Ty jsi naivní. Jsi gadžo, který vnucuje lidem něco, co by je v životě nenapadlo. To je přesně vidění bílého gadža.“
Nakonec se to smrsklo na to, co umím a co se dalo prakticky zvládnout během jednoho týdne, tedy na grafiku, která se dá třeba tisknout na tričko. Aby mi to ve škole usnadnili, vybrali talentované děti. Dostal jsem děti, které byly nejen šikovné, ale taky ukázněné. Já vím, že to mysleli dobře, ale považoval jsem to změkčení za zbytečné. Grafika tě ukázní sama už tím, že ji musíš vyrobit. Je to jako když děláš poličku: něco chceš mít, a tak kvůli tomu nemáš čas na blbosti. Snažil jsem se pak, aby na tu grafiku mohl přijít kdokoliv.
Byl tam jeden chlapeček, který vyryl biskupa…, takového pána s mitrou. Já jsem se ho ptal proč. Ten kluk měl dojem, že musí vyjít vstříc nějakým našim představám. Přitom se řeklo: můžete si vyrýpat, co chcete, a já jsem se jim snažil vysvětlit, že „co chcete“ znamená skutečně „co chcete“. Takže když se tam objevili ti kluci a jeden z nich chtěl Jágra, tak ano, prostě nejsou žádný mantinely. Pravda, měl potíže s tím tučňákem, to jsem mu předkreslil. Pak úplně zaujatě rejpal ten svůj sen, i přes upozornění, že to zrcadlově nějak nezvládl a změnil Jágr Team na Lágr Team. Chechtali se tomu pak jako blázni a on z toho měl jakoby dvojnásobnou radost.


Jiří Surůvka o projektu:
Já už jsem s nimi pracoval dříve, ještě když byla Helena Balabánová ředitelkou církevní školy v Ostravě-Přívoze. Malovali jsme s dětmi týden po stěně. To zrovna všechno teprve začalo a škola dostávala peníze ze všech stran. Dostali ze Sorosovy nadace asi sto tisíc a koupili si za to hrnčířský kruh a pec. Něco málo jim zbylo a tak pozvali pět umělců, ať malují s cikáňaty po stěnách klubu, co tam měli. Měl jsem takových pět holek, něco jsme vymysleli na papír a pak že to budou malovat na zeď.
Ze začátku to bylo fajn, protože každá nová činnost je zaujme. To mají ty děti rády, pořád nové věci. Jsou trochu jako pražské publikum v galeriích. Prvních dvacet minut je to hrozně baví a pak už toho mají dost a chtějí nějaké nové vzruchy. Nikdo z nich nebyl schopen tu malbu dodělat. Chodili a říkali: „Že to mám blbé? Mám to smazat? Já to smažu. Já to přeškrtám.“ Já jsem říkal: „Ne, ne máš to dobré, je to pěkné.“ Oni strašně chtějí pochválit. Pak se zkracují ty intervaly, kdy si chodí pro pochvalu, a pak začínají jen tak skákat na místě. Ztratí zájem o malbu, mrskne s tím štětcem a teď tam jenom nějak tancuje. A ty je musíš nějak přinutit, aby to dodělali. To byl největší problém.
Vymyslel jsem dobrý trik: jezdil jsem tam Cortinou z roku 1966 a nakukal jsem jim, že je to auto od Batmana. Takže vždycky když jsem odpoledne od té školy odjížděl, naskákaly na auto mraky těch malých cikánů, já jsem se pomaličku rozjížděl a oni postupně padali. A už jsem byl autorita. To je zajímavý. Oni by možná poslechli někoho, koho znají z akčních filmů. Kdybych byl Arnold Schwarzeneger, tak myslím, že bych neměl problém s nimi pracovat.
Takže v těch Mariánských Horách jsem si říkal: žádné malování, to bych se zbláznil, ještě jednou něco takového. Koupil jsem digitální foťák, takový levný, za tři tisíce. Šli jsem na vycházku, já, učitel Žila a asi deset dvanáct dětí. A oni nám ukazovali, kde kdo bydlí a tak, a vždycky, když někde stál nějaký mercedes, tak se postavili a fotili se u něj.
Já jsem jim jenom vysvětlil, jak se ten foťák používá. Je to jednoduché, normální foťák by byl asi horší. U toho digitálního rovnou viděli na obrazovce, co fotí, takže nakonec dělali třeba zajímavé detaily svých obličejů. Je tam zajímavá série, holky kolem těch čtrnácti, ještě takové ty pěkné cikánky.
Takže výsledky jsou až nečekaně dobré. Vyfotili třeba figurínu před pracovními oděvy, na které jsou vystavené nějaké hadry, ale oni jí vyfotili obličej. Měla uražený nos. Vznikly fotky, které by udělal třeba i profesionální fotograf.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona
V oblasti kultury již není nic, co by nebylo použito, vyždímáno, obráceno naruby a v prach. Klasickou kulturu dnes dělá „nižší vrstva“. Ve výtvarném umění jsou někdy umělci pro odlišení nazýváni výtvarníky. Ostatní umělci musí hledat v jiných vodách a bažinách, aby předvedli něco nového, jiného, ne-li dokonce ohromujícího. Musí být přízemní, všední, političtí, manažerští, krutí, hnusní nebo mimo…
Nevydařená koprodukce Nevydařená koprodukce
Když se dobře zorientujete, zjistíte, že každý měsíc a možná každý týden máte šanci získat na svůj kulturní projekt peníze. Úspěšní žadatelé mají peněz dost, průměrní tolik, aby dali pokoj a neúspěšné drží v šachu ta šance. Naprosto přirozeně tedy vznikly agentury jen za účelem žádání a chytré přerozdělování těchto fondů a také aktivity, které by bez možnosti finanční odměny neměly dostatek…
Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…