Časopis Umělec 2003/1 >> Dorka Přehled všech čísel
Dorka
Časopis Umělec
Ročník 2003, 1
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Dorka

Časopis Umělec 2003/1

01.01.2003

Vít Soukup | theory | en cs

"Dorka
Časopis Dorka prezentoval svého času dobrý vkus. Chtěl být opozicí kýče. Byl vodítkem pro ženy, jak si vybudovat útulný, vkusný domov, obléci moderně a vkusně sebe a rodinu, vkusnými hračkami zabavit své ratolesti a háčkováním, pletením a všelikou činností s hadříky, bavlnkami a odstřižky i samu sebe. Jakákoli polemika o povaze či definici vkusu se na stránkách Dorky samozřejmě neodehrává vkus či kvalita užitého umění je zde chápána zcela intuitivně, diktována dobovými parametry a proto jaksi samozřejmá. Přesto, anebo právě proto, vyznívá dnes estetický postulát Dorky velmi bizarně. Teprve s odstupem času vynikne nechtěná komičnost a absurdita dobově chápaného krásna. Nástěnné dekorace a vzory jsou ovlivněny ocáskem přežvýkané, zmrtvělé moderny, krajky a vyšívání zaznívají topornými ozvuky lidového umění, přesunutého do městského prostředí sedmdesátých a osmdesátých let že by jakási svérázná mutace národního slohu? Lidé jsou navlečeni do nemožných pletených oděvů. Ženy poněkud trapné svou touhou zalíbit se, muži poníženi, děti nevinně vláčeny vkusem rodičů.
A přece je to všechno určitým způsobem dojemné a pěkné život by přece měl být hezký a mile zdobný! Již přeci Ruskin a jeho následovníci věřili, že zkrášlením prostředí, šatstva a předmětů nás obklopujících zkrásní jaksi i duše člověka.41
V případě Dorky jsme svědky až zoufalé snahy po jakémkoli záblesku pozitivna
logické, uvědomíme li si dobový kontext. A zároveň je v této banální obyčejnosti splněna řada znaků romantismu: únik do úzce osobní, intimní sféry, únik k lidovým kořenům, únik do dalekých krajin (norské svetry, exotické motivy), únik do hájemství nedotknutelného světa dětí.42 Je to romantismus prostý patosu a rozmáchlých gest, prostý jakéhokoli politična kromě naprosté apolitičnosti společnosti, dovršující projekt socialismu, spějící ke komunismu a již vlastně jen dolaďující nuance zajištěného života. Ale nejsou přeci ony naondulované přemejkapované ženy zakletými princeznami a oknírovaní muži pohádkovými bohatýry? A jejích opletené děti bájnými elfy a skřítky? Nepřipomíná snad každý ten pečlivě oháčkovaný ubrus ten pohádkový ze “stolečku prostři se”, nemohl by si na jejich polštářích hovět nějaký orientální paša, podložen létajícím kobercem?
O co tísnivější historický kontext, o to se lidská touha po kráse a čistotě stává upjatější, komičtější a dojemnější. Neopomenutelná je také aplikace zmutované heroické moderny vizuální výboje Maleviče, Matisse či Kupky se stávají háčkovanou dečkou, textilní aplikací, kterou si dle návrhu profesorky umělecké školy v Bratislavě můžete doma spíchnout sami.
Prvním a posledním účelem celé Dorky je zpříjemnit prostředí. Žena je onou polovinou lidstva, jejímž hlavním úkolem je udržování kontinuity, hodnot, zabezpečení zázemí. A právě pro ni je Dorka určena formuje její bytost a tím i její okolí. Činí tak velmi jednoduše: praktickými návody, radami, instruktážními a lákajícími fotografiemi, proveditelnými střihy. Dává pocit krásy, harmonie a bezpečí, jedinou relativitu, kterou připouští, je drobná osobní invence ve volbě bavlnek. Vytváří velmi příjemný virtuální svět, uspořádaný
a funkčně praktický. Podle Benjamina Kurase 43 je hlavní vlastností české
povahy a hnacím motorem českých dějin touha po pohodlí. Jeli tomu skutečně tak, pak je Dorka dokonalou obrazovou metaforou velké české iluze.
Nechci tuto iluzi nikterak hýčkat či podporovat. Chci o ní ale vyprávět, neboť k mému život neodmyslitelně a zřejmě už navždy patří. Pokračuje dál, možná jen v trochu jiných formách jež naznačují v cyklu Krásy nesmírné obrazy na motivy reklamních letáků a časopisu Betynka (které ovšem nevystavím komplikovaly by jasnost konceptu). Od vrcholného světa Dorek však máme velmi cenný časový odstup, který umožňuje vidět celý problém jasněji a zřetelněji. Větší nadhled bývá i větším náhledem do problému.
Je pravda, že v době, kdy je s velkou slávou uváděno do kin Hřebejkovo Pupendo a kdy vrcholí nejrůznější nostalgické tendence, např. v designu či výtvarných podobách hospod nebo tanečních párty, může podobné téma působit trapně konjunkturálně. Ale retro nostalgie rozhodně není můj cíl. Ta sama o sobě není než trapná a banální a trapnost a banalita, i když s nimi pracuji, rozhodně není podstatou mého projektu.
Chci pochopit svět své matky, jejž si pečlivě uchovávala v čestné skřínce i s různými talismany, chci tím pochopit i svět svého dětství a zároveň i svět umění a estetiky a mojí úlohy v něm což jsou pro mě doposud všechno veliká tajemství. Dorka mi ve všech těchto bodech nabízí hluboké studny poznání.
Ve výsledné prezentaci chci pomocí Čípku exponovaně syntetizovat všechny uvedené aspekty a vytvořit tak model
obrazové výstavy, se všemi prvky, které na současných výstavách postrádám a jimiž bych chtěl v rámci doktorské práce umění obohatit. Je to samozřejmě jen jeden z možných modelů, malý koncentrovaný výsek z mé práce a není rozhodně postižením všech směrů mého hledání. Chci ale využít času a koncentrace, jež mi studium nabízí, abych vám tento model předvedl v co možná nejkrystaličtější podobě.
Původní koncept Krásy nesmírné více akcentoval současné tiskoviny. Doba jejich vzniku mi přišla ale najednou příliš blízká, motiv “žhavé současnosti” příliš zaváněl sociálním či dokonce sociálně kritickým konceptem. Na poli Dorky jsem se ovšem ocitl nebezpečně blízko “hřebejkovštině”. Jak uniknout z této pasti, nesklouznout ani k sarkastickému apelu, ani k nostalgické retro selance? Dovolil bych si na tomto místě aplikovat svůj univerzální recept, Metodu Čípek:(viz obrázek Čípek 2)
A první extrém
B druhý extrém
C exponovaná syntéza: ideální stav
D kompromis: mrtvý bod
E rozmělněná syntéza: propad

Na bodu A se nachází “hřebejkovština”. Tedy v podstatě nekonfliktní hra s nostalgií, bezzubý kriticismus, česká idyla typu “co sme si to sme si” či “to chce klid”. Důležitá je velká dávka svým způsobem bezzubého humoru (typ “laskavý Svěrák”) a české kutilské hravosti. Drobné sprosťačiny jsou odměřeny na lékárnických vážkách a v podstatě nikoho neurážejí. Lyrika hálkovského selankovitého typu přebíjí smutek, ovšem hašlerovský sentiment, byť v parodické čapce, nesmí chybět. Hrdinové jsou k politování, leč úsměvní. Ani moc dobří, ani moc zlí. Vyprávění je tradiční, přijatelné a pochopitelné.44
Na bodu B: sarkasmus, krutost, syrová bezprostřední realita bez pozlátka, ještě krutější, než by se mohlo zdát. Naturalistický atak. Nihilismus a skepse nepřipouštějí záblesk řešení, a když, tak Nietschovské řešení krutým řezem, zásadní změnou. Papež zasažený meteorem, žralok ve formaldehydu. Lyrika a sentiment zde nemají místo. Výkřik, sprostý neonový nápis za práva černých homosexuálních žen. Bez možnosti kompromisu, když humor, tak sarkastický a ostře sprostý krutý punk. Hrdinové kontrastní, revoltující,
zklamaní. Konflikt a hořkost. Vyprávění naprosto netradiční, až chtěně novátorské, nepochopitelné, nepřijatelné.45
V bodě E spatřuji fenomén, jemuž pracovně říkám “Splývavé umění”. Má znaky obou těchto poloh, tedy bodů A i B, ale v jakési odvozené, záměrně pobledlé formě. Sociálno je tu trochu hravé, jakékoli gesto je předem defétistické. Je to umění lehké hry před úplným rozpuštěním umění do života. Může si i lehce zabouřit a zaprovokovat, ale nikdy to neudělá příliš zaujatě ani angažovaně, vždy s jakousi záměrně ležérní nenuceností.
Slovy Ivana Voseckého: “ Umění je smetí v oku Stvořitele. Iluze v iluzi bez podstaty. Pravé umění je nic nechtít. Smrt je nutná. Žádná ekologie neexistuje. Kromě toho nic nevím. Ivan.”46
Pro Splývavé umění je typické, že jakékoli své postoje zároveň jedním dechem ironizuje a relativizuje. Hravá parodie na třetí, která mi s prominutím přijde dost alibistická.
Jeli zde humor, pak nemůže být příliš vtipný, nebo musí být aspoň maskován. Jeli zde apel, musí být zparodován minimálně vizuální formou. Je li zde příběh, nesmí být příliš čitelný, nesmí mít rozhodně pointu a nejlépe jeli mystifikací. Forma je nenásilně násilná a splývá i nesplývá se skutečností.
Aby bylo jasno považuji tento postoj za naprosto legitimní a v něčem nejpřesněji odrážející dnešní realitu. Můj ideál je ale jiný chtěl bych se pokusit vztyčit pomocí Čípku jakousi vertikálu do bodu C, získat tak exponovanou syntézu, jakýsi extrakt všeho, co považuji v bodech A a B za použitelné. Milan Knížák47 hovoří o definici umění jako sražené mlhy a dále prezentuje svou úctu
k nejasnosti, nepřesnosti a chvějivosti. Na jiném místě píše: “Nevím ani, co statečnost umění, či v umění, znamená”. Nu, domnívám se, že onou statečností by mohl být pokus o určité projasnění či zpevnění oné mlhoviny, vyjasnění nejasnost, upřesnění nepřesnosti a zpevnění chvějivosti, a to alespoň ve vlastní tvorbě. Opakuji, že nechci stanovovat žádné modernistické dogma. Ale cítím se již být životem v mlhovině poněkud nasycen.
Je to v podstatě prosté. Statečnost umění je zkrátka schopnost při všech pochybách, vnějších intervencích a zklamáních stát za svým nejvlastnějším a nejvnitřnějším pocitem, či lépe neustále se po něm tázat, dohledávat a upřesňovat jej, modlit se za to a za střípky dosaženého a nalezeného být schopen popřípadě i umřít. Nic jiného ani nemá smysl.
Takováto statečnost nestojí ani nepadá s koncepcemi modernistického hrdiny
a postmoderního hráče. Domnívám se, že je trvalou podmínkou smysluplnosti umělecké výpovědi.


Aplikace Čípku v Dorce
Pokusím se tedy s vědomím všech rizik naznačit použití Čípku na konkrétních příkladech.
Na obrázku č. 1 (viz příloha) vidíme ženu
v pletených kamaších, svetříku a papučkách, vedle ní je s kompoziční nenuceností pohozena pletená taštička (či pletený krab?!). Vše je elegantně sladěno v červenooranžovočerné barevnosti německé vlajky. Výrazné černé linie a kombinace černých a oranžových křížků do dávají dekoru snad až přílišnou důraznost.
Dorka obrázek komentuje v úvodníku takto omluvte obsáhlost citátu, ale je neredukovatelný a dost přesně ilustruje myšlenkový svět Dorky: 48
“Milé priaťelky!
skôr jako začnete listovat v tomto čísle DORKY, rada by som vám povedala, že čas, každá doba má svoju múdrosť, z ktorej čerpá ďalšie pokolenie. naša doba, odmeriavaná elektrónkovými počítačmi, doba, ktorá nám približuje vzdialene svety, doba, ktorej symbolom je veda a technika, táto doba stráži jako v hlave bohatý odkaz minulosti ľudové umenie. Táto symfónia farieb a vzoriek, nežný obrazok zašlých čias a života ľudu, ktorý do nej uložil svoje rojčenie, lásky, šťastie i žal, je dedičstvom a tradiciou.
(…)
Ak sa dnes vraciame cez zaslúžené víkendy do štýlových drevenic, ktorým
s láskou kúštyk po kúštyku vtláčame ich pôvodnú podobu, ak opúšťame svoje moderné byty a zaháňame do do starej sedliackej izby kolovrátky, želičky na drevené uhlie a mosazné mažiare, ak namiesto oddychu natierame plot a v zahrádke sadíme margarétky, kúrime polenami v kozube a oddychujeme pod vyrezavanými hodinami s kukučkou, nie je to proto, že bysme chceli opstiť svoj súčasný svet, vybudovaný svetovým pokrokovým vývojom. Je to kratučký sen, rozprávočka starej mamy, tužba vidieť premeny prírody a načerpať v nej pokoj pre seba; a pritom všetkom môcť obdivovať bohactvo ľudskej fantázie stelesnenej do výraznej obraznosti alegórií a metafor, ktoré vedia vnašať radosť do života a spestriť jeho všednosť.
Móda je verným obrazom svojej doby. Nečudujme sa preto, že sa výtvarníci obracajú po inšpiráciu k umeniu minulosti, k ľudovému umeniu a obohacujú ním odevnú kultúru našich dní. Ľudové výšivky: snehobiele, pestré, nežné, temperamantné, tiché i pokojné, alebo naopak plné, dynamické a veľkolepé boli už neraz hlavným ozdobným motivom moderných odevov.
Pletená môda má svoju tradíciu, ktorej intenzita sa mení so štýlom a naládou doby. Napríklad Nóri zachovávajú pre svoje odevy stále tie isté a preto už celkom klasické vzory sobov, snehových vločiek a ihličnatých vetvičiek, ktoré rád preberá a uplatňuje čelý športový svet. Aj naša móda nimi obohacuje detské, damské a dievčenské športové pulóvre v tradičnej i menej tradičnej podobe. (…) Súčasná móda priniesla veĺa sobov a hviezdičiek, veĺa vypletaných motívov zo světa prírody, rozprávok i vedy. Ozdobila pletené odevy kvetinovými, figurálnymi i geometrickými motívmi a zladila ich do harmonického, nežného a živého celku, ktorý, pravda, s klasickou formou nórskych úpletov nemá nič spoločné. Skôr sa prihovára modernej súčasnosti a požiadavkám “džezovej mladosti”.
Obdobie tejto samopašnej módy sa však končí. jej štýl sa upokojuje, jej formy dozreli, dospeli. Všetko je kvalitné, solídne. Všetky štýlotvorné pramienky môdy, tvar, typ , farby, vzorky sa zjednotili do mohutného prameňa skutočnej elegancie: zaujímavej, náročnej, dokonalej.
Vzdať hold umeniu, tradiciám, ktoré sú schopné žiť a rozdávať krásu súčasnému svetu, prozpôsobiť ich starobylý pôvab modernej době, to vyžaduje dobu, ako je naša…”
Libuša Mináčová, Dorka, dobré rady každému, č.6/73

Vezměme tedy obrázek i s příslušným komentářem jako impuls k malovanému obrazu a hledejme postoje, které malířské gesto odůvodní. Abychom dosáhli optimálního výsledku, použijme metodu Čípek.
V bodě A je prvotním impulsem stupidita celé věci. Text jen podtrhuje zoufalost situace, potřebu úniku “do štýlových dreveníc” a tím i zvrhlost nastoleného estetického modelu. Obrázek je v podstatě velmi banální až smutný: vidíme na něm křečovitě naaranžovanou mladou ženu, jíž vzhledem k roku vzniku fotografie 1973 nečeká nic závratného. Ač poměrně mladá, to nejlepší si prožila před pěti lety. Úsměv je křečovitý. Je to prostě nemožně oblečená nešťastnice a jako takovou je třeba ji namalovat. Bez sentimentu a jakýchkoli cirátů. Banální ženská a banální dekor potřebují jen zdůraznit, čím syrovější a mrazivější obraz bude, tím lépe.
V bodě B se nachází směs zcela protichůdných pocitů. Obrázek je v první řadě krásný. Barevná harmonie sice trochu drsná, ale na obraze by mohla působit krásně vždyť je to skoro delacroixovská barevnost i motiv! Zahledíme li se na strukturu látek i prázdnotu pomyslného interiéru, nemůžeme nevzpomenou vermeerovskou intimitu a chvějivost jeho malířské textury. Hrdinka je odvážná usmívá se navzdory době, je to sebevědomá a zřejmě i praktická mladá žena která sobě i eventuelní rodině zajistí ostrov pohody a harmonie. Malba by mohla být hrdou výpovědí o ženě a jejím vztahu ke krásnu. Oslavme tedy nebojácným štětcem ženu, barvu, intimitu a domov! Nostalgická vzpomínka na svět dětství a vědomí, že použitý časopis patřil k maminčiným talismanům nám v tom jen napomůže. I celý text přitakává pozitivnu, “džezovej mladosti”, vzdává hold umění a lidovým tradicím a posouvá je blíže současnosti i modernímu člověku. Podporuje tvořivost a vkus jedince co chtít víc?
Bod A i B samozřejmě lžou a zjednodušují. Jejich negací či dokonce ignorancí bychom ale nic nezískali. Vyberme z každého z bodů to nejradikálnější a klidně to přežeňme. Vybrané ingredience sarkasmus, zoufalství lidského údělu, krásu intimity, tíživou banalitu všednosti, závrať barev, zločin a dobrý skutek ornamentu to vše přimíchejme do malířského procesu. Ten by samozřejmě měl být absolutně uvolněný a zároveň maximálně přesný, jakákoli myšlenková konstrukce by nás vůbec neměla svazovat a zároveň bychom měli uhlídat hodinářsky přesné mantinely našeho sdělení.
Zároveň musíme být akurátně uvolnění v podmalbě, přesní ale neupjatí v promalbě a lazury by nám neměly stéci ani obraz utáhnout, ale naopak rozsvítit.
Pokud se nám toto vše povede, stáli při nás všichni svatí, Čípek zafungoval a obraz se nachází v bodě C.
Pokud ne, nepodarek neničíme, ale
naopak pietně odložíme pro případné poučení a přejdeme statečně k dalšímu obrazu zde se již musí vše vydařit!


Obrázek č. 2
Při práci v cyklu je velmi dobré, když se jednotlivé obrazy doplňují, někdy lehce dublují, ale zároveň stojí ve vzájemných kontrastech a opozicích. Máme za sebou ženu v kamaších a ať už čípek zafungoval, či ne, poučme se a pojďme dál.
Chtělo by to změnu a zároveň odlišnou variaci na stejné téma. Podživotní formát ženy a zároveň její realismus si říkají o něco rozměrného a zároveň lehce abstrahovaného. Také červená barva by mohla dostat větší prostor, vzor by mohl být pro změnu bílý a po trošce Norska by to chtělo nějakou, v textu již zmiňovanou, lidovou variaci. Horizontální formát by měla nahradit vertikála. Prolistujeme Dorky a zastavíme se u obrázku k článku “S láskou a porozuměním”.
Na obrázku je červený ubrus s dvěma hrnky a bílým vzorkem.
A větší banalita asi ani neexistuje. Z obrázku ženy v kamaších se dal vytěžit aspoň vtip a sarkasmus, ale tohle? To si přímo říká o štětec nějakého vyznavače “bad painting”. Čím stečenější a ledabylejší to bude malba, tím jasnější sociální zpráva. Nihilistický a vzdorný pocit z prudy domova a otravných matek a jejich péče. Nejlepší by byl spray nebo fixka. A možná špetka sloního trusu. Někde opodál ve výstavní síni navršíme hromádku zubních protéz z čokolády a bude vykydáno.
B konečně krásná červená plocha! Ta se bude ve velké ploše úžasně vyjímat! Dekor trochu odlehčíme štětcovým gestem a tím jen vynikne. A ty dva hrnky kolik intimní symboliky v sobě mají dva hrnky v ploše. Nejen již Vermeer, ale i Matisse, Morandi či Boštík. Velká plocha, pečlivě posvěcená lazurou, by mohla mít až rothkovský rozměr. Moderní ikona určená k meditaci, zenové plátno maximálně koncentrující mysl a zároveň vyzařující životní energii!
Po obou mylných extrémech opět přichází Čípek. Uhlídá vyexponovanou banalitu námětu, charakter barevné abstrakce, zvrhlost celého aranžmá a hloubku intimity. Malířský postup stejný jako u Ženy v kamaších, ztížený velikostí plochy a odlehčený uvolněnějším a abstrahovanějším podáním. Musíme uchránit uvolněnost hrnků a dekoru, ale uvarovat se od přílišné neoexpresivní stylizace. Problém může být i brutální práce s perspektivou. která sice posouvá věc k abstrakci, ale může být i velmi násilná. Do bodu C se prostě pokusíme vehnat tento obraz po trochu jiné překážkové dráze a zdar práce je opěr věcí nevyzpytatelné konstelace vnějších jevů, jako řvoucí dítě, hysterická či naopak ochraňující žena, tlak, teplota či právě probíhající pořad v rádiu.
Mohl bych takhle pokračovat dál u všech třiatřiceti dorkových obrazů,. ale obávám se,. že by to začalo být po chvíli trochu únavné a není to ani úkolem disertačního textu. Dovolím se ještě dva obrazy, abych naznačil charakter cyklického použití čípku.

Obrázek č.3
A naprostá tragedie. Větší ponížení muže si ani nelze představit a tenhle chlápek si svou zoufalou situaci zřejmě ani neuvědomuje. Milovník starožitností ve vkusném svetříku. Naprostá černá groteska pěkně po punkovu se do toho kreténa obujme. Čím deformovanější a stylizovanější bude, tím líp. Chtělo by se asfaltem přes celé plátno pěkně po basquiatovsku načmárat “fuck off!”
B trochu nešťastný pán hodný soucitu. Ale jistě má dobré srdce a je vzorný otec a manžel. A našel si čas i na koníčky má rád starožitnosti, staré zbraně a tedy jistě i historii ušlechtilé! Muž se šavlí to je koneckonců velmi krásné, symbolické téma. A jako by symboliky nebylo dost, nechybí ani zrcadlo! To by bylo něco pro Panofského./49 Škoda, že chybí spící lev jako symbol klidné, zralé a přesto odhodlané mužnosti a nebo hořící krb symbol mužem chráněného domova. Svetr symbol manželčiny péče a pozornosti. A ty
materiály! Vhodná záminka pro přímo rembrandtovskou kreaci. Měkkost svetru, hebkost pleti, chlad kovu šavle, lesklá zdobnost neobarokního rámu zrcadla, samotný mlhavý odraz…nebo ty ruce! Na nich se malíř teprve ukáže! (sic)
Bod C exponuje groteskní deformaci, krásu a zajímavost materiálů, obludnou stupiditu a radostný humor námětu.

Obr. č. 4
Po uvyprávěné neobarokní figurálce čirá postmoderní abstrakce. “Dekoratívna
textilná aplikácia” podle návrhu Boženy Mancové, profesorky Strednej školy
umeleckého priemyslu. “Tvorba dekoratívnych textilných bytových doplňkov poskytuje viacej vol´nosti jako čokolvek iné pre tvorivú invenciu, predstavivosť ženy vo chviľách oddychu. Možno v nich uplatniť osobný prístup, vlastný vkus, prejaviť tvarovým riešením, farebnými akordami
a celkovým ladením kompozicie textilného doplnku osobný rytmus a životný štýl.”50
A úplná zrůdnost. Takhle zbanálnělou a zkýčovatělou modernu abys pohledal. Matisse a celý Bauhaus se obracejí v urnách. Diky, pí Mancová! Odporný zápach komunistických zasedaček, školek a starobinců. A navíc proč to vůbec malovat, po celé té vlně Martinem Dostálem ražené nové “abstrahce”? Jedině jako parodii na ni. Čím zhůvěřileji to bude provedeno, tím líp. Naprostý nihil, obraz totálně dokazující nesmyslnost obrazů, celé moderny, postmoderny, všeho užitého umění i umění vůbec. Konec umění, budiž toto plátno konečně oním posledním gestem!
B Ale to by byla milá hra s malbou, modernou a užitým uměním, přemalovat tenhle obrázek! Vždyť by mohl být vlastně krásný, to černé stylizované listoví s rudým pozadím… je to vlastně takový aplikovaný Matisse, naplnění snů o vstupu umění do domácností a individuální tvořivosti prostých lidí! A proč si vlastně nevyzkoušet pod záminkou konceptu Dorka takovýhle čistý a v podstatě hezký abstraktní obraz? Bude se vedle těch realistických věcí na zdi v jedničce jistě pěkně vyjímat! Ať žije nekonečné dobrodružství malby.
Následuje opět syntéza typu C, přičemž si v tomto případě musíme dát zvýšený pozor před rozbředlou prohrou typu E.
Na tomto posledním příkladu bych rád dokumentoval i problematiku dublování na obdobném principu jako předchozí obraz je postaven obrázek č. 5, připomínající pro změnu nějakého podivného, zmutovaného Kupku. Strategie obou obrazů se tak vzájemně podporuje a tvoří v rámci rozrůzněného cyklu jasnou linii. Oba obrazy dokumentujeme ve fázi podmalby, abychom tak více ozřejmili metodologický a technologický aspekt projektu. Podmalba obr. 5 tak zároveň dokládá vychýlení Čípku směrem k duté dekoraci, tedy jeho chybnou aplikaci. Moment odstupu se v podmalbě nepodařilo udržet.
Celý cyklus bychom pak mohli rozdělit do dvou hlavních linií trochu podživotní figurální obrazy a přezvětšená zátiší. Člověk je tu pak jen jakýmsi komentátorem či spíše obětí svých výtvorů. Ornament a materiál jakoby jej drtil a pohlcoval, estetické peklíčko je doprovodem k jeho osamělosti. Figury v obrazech jsou pak záměrně osamocené více osob by už problém trochu mlžilo. Neříkám ovšem, že bych kompozicím s dvěma (většinou aranžované páry) či více figurami (např. děti a babička) nechtěl v dalších etapách zpracování Dorky věnovat.
Rozměrná zátiší jsou většinou stoly s ukázkami vyšívání ubrusu a většinou záměrně dvěma kousky nádobí symbol družnosti a sdílení? Dále pak polštáře, textilní aplikace, detaily svetrů a názorně zvětšeniny k pletacím návodům. Ty už mají spíš
abstraktní charakter. Dětský svět zastupuje beránek z odstřižků látek a perníkový průvod chtěl jsem se co nejvíc vystříhat již zpracovaných témat jídla
a hraček, ale tyto aspekty ke světu Dorky prostě neodmyslitelně patří.
Druhou a neoddělitelnou polovinou projektu a tím i výstavy Krása nesmírná je kolekce čtyř videofilmů. Jí bych se chtěl, opět s nezbytnou pomocí Čípku, zabývat v následující kapitole.
"




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem
„Musíš člověku třikrát potřást rukou a přitom mu upřeně hledět do očí. To je způsob, jak si s jistotou zapamatovat jméno. Takhle jsem si postupně pamatoval jménem pět tisíc lidí, kteří kdy přišli do Horse Hospital radil mi naposledy Jim Hollands, autor experimentálních filmů, hudebník a kurátor. Dětství prožil v těžké sociální situaci a často žil na ulici. Živil se také jako dětský prostitut a…
V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona
V oblasti kultury již není nic, co by nebylo použito, vyždímáno, obráceno naruby a v prach. Klasickou kulturu dnes dělá „nižší vrstva“. Ve výtvarném umění jsou někdy umělci pro odlišení nazýváni výtvarníky. Ostatní umělci musí hledat v jiných vodách a bažinách, aby předvedli něco nového, jiného, ne-li dokonce ohromujícího. Musí být přízemní, všední, političtí, manažerští, krutí, hnusní nebo mimo…
Kulturní tunel II Kulturní tunel II
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.