Dva výrazné projekty přichystala na podzim pražská galerie Display. V první řadě plnohodnotnou výstavu Nizozemce Michaela Kluiterse Výloha (11.- 30. 11. 2003) a následně týdenní sub:label Milana Saláka (1.-7.12. 2003).
Kluiterse uchvacují imaginární místnosti a tajuplné koridory. Display proto přepůlil a jednu místnost užil pouze pro projekci na sklo uliční výlohy. V podvečerních hodinách mohlo kolemjdoucí zmást, že v přízemí holešovického domu skutečně je vybydlený prostor s dramatickým nasvětlením. Kluiters má už na kontě podobných intervencí víc. U Displaye pouze nebylo jasné, zda autorovi či kurátorovi Radku Váňovi připsat skutečnost, že druhá půlka Displaye zůstala “zase jen” galerií s rozměrným snímkem na stěně a s dokumentárním videem o další, obdobně matoucí Kluitersově projekci. Jako by neměl chybět výchovný záměr, jímž se výstavy v Displayi – pozitivně vzato – obvykle vyznačují. Oproti tomu v případě Dvou horizontů Milana Saláka nechyběl poprávu. Klauzura, již na sebe jeden z nejaktivnějších “mladých a neklidných” Čechů přelomu devadesátých let uvrhl, se už zdála podezřelá. Zjištění, že více než dva roky maloval velké krajiny, vyvedlo z míry. Salák znovu obhájil své regionální koncepce, když disciplinovaně přenesl mapy do rámce iluzivní krajinomalby a zdůraznil, že důležité je v nich hledat a nacházet místa, která známe a takzvaně jsme si je “prošlápli”. Namaloval obrazy s neobvyklým prostorovým zaklenutím a nimravou obsesí v detailech a přesnosti. Působivost odstupňoval od sdílení se “zasvěcenci turismu” až k případné chladné reakci na schematický přenos mapy mezi těmi, kdo původní mapu neznají. Obojí pojal jako kvalitu i oběť, k níž se musel odhodlat, aby se nemusel podílet na neosobních globálních sděleních.
Doporučené články
|
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006
Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
|
|
„Musíš člověku třikrát potřást rukou a přitom mu upřeně hledět do očí. To je způsob, jak si s jistotou zapamatovat jméno. Takhle jsem si postupně pamatoval jménem pět tisíc lidí, kteří kdy přišli do Horse Hospital radil mi naposledy Jim Hollands, autor experimentálních filmů, hudebník a kurátor. Dětství prožil v těžké sociální situaci a často žil na ulici. Živil se také jako dětský prostitut a…
|
|
Když se dobře zorientujete, zjistíte, že každý měsíc a možná každý týden máte šanci získat na svůj kulturní projekt peníze. Úspěšní žadatelé mají peněz dost, průměrní tolik, aby dali pokoj a neúspěšné drží v šachu ta šance. Naprosto přirozeně tedy vznikly agentury jen za účelem žádání a chytré přerozdělování těchto fondů a také aktivity, které by bez možnosti finanční odměny neměly dostatek…
|
|
Proč političtí intelektuálové, proč máte sklon k proletariátu? V soucitu k čemu? Chápu, že by vás proletář nenáviděl, vy nenávist neznáte, protože jste buržoa, privilegovaný, uhlazený druh, ale taky proto, že si netroufáte tvrdit, že jedinou podstatnou věcí, co jde říci, je, že si člověk může užít polykání sraček kapitálu, jeho materiálu, jeho kovových mříží, jeho polystyrenu, jeho knih, jeho…
|
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář