Rozhovor s Rašou Todosijevičem / (Sním o tom, že budu konzervativní)

Jaká je situace mladých umělců?

Mnoho mladých umělců ze země odešlo. Já jsem v pořádku, můžu cestovat, mám kontakty s lidmi v zahraničí, i když jsem úplně na mizině. Ale nejhorší to je pro ty nejmladší, kteří vycházejí z Akademie. Nemají peníze, je pro ně těžké cestovat, nejsou informace, časopisy, kontakt se zahra-ničními umělci a tak dále. Dá se očekávat, že dopad této izolace bude ještě dlouho trvat. Žijeme v době ja-kési latentní infekce izolace. Skutečný dopad se v nadcházejících letech te-prve projeví. Jinak ale mladí dělají umění, které vypadá jako umění kde-koliv jinde, v Německu, ve Francii. Jsou ale chudí a chybí jim reakce, kulturní reakce. Po čase nemají mož-nost se dále rozvíjet. Další věc je, že v současnosti neexistují kulturní tabu. Většina z nich zmizela. Mladí umělci mají sklony k odporu, boji proti starší generaci. Já bych byl rád de-kadentním umělcem se spoustou peněz, doutníky a sklenicí whisky v ruce. Rád bych už se vzdal toho statutu avantgardního umělce. Mám už po krk toho pomalého výtahu. Výtahy tady jezdí zatraceně pomalu. Pro mladé umělce je tedy nejlepší odjet do zahraničí. Tady neexistují sympatie k někomu, kdo sní o politických změnách. Umění bude dominovat moderna a Hotel Kunst (umění kupované hotely a umísťované v jejich pokojích). Takové umění bude prioritou pro novou generaci liberálních politiků, kteří se nezajímají o avantgardu nebo to, čemu nerozumějí. V celé východní Evropě bude mainstreamem Hotel Kunst, video, počítače, technomédia, trošku tance, trošku malby.

Proč ve svých dílech používáte vlastní jméno a věty jako Díky Rašovi Todosijevićovi?

Je to taková pozdní reflexe boje za individualismus, proto. Existuje tu fiktivní systém kolektivismu jako Srbsko, Česko, jako Evropa. Co je jeho protikladem? Je to jednotlivec - moje jméno. Die Serbische Kunst ist tot, es leben Raša Todosijević. Samozřejmě je to remake Tatlinova díla Kunst ist tot, es lebe neue maschinen Kunst Tatlin. Raša Todosijević je jednotlivec. Proto zdůrazňuji své jméno, užívám jej jako médium individualismu. Když se podíváte do slovníku a přečtete si interpretaci termínu "individualismus", budete překvapeni, jak je negativní. Říkám o sobě, že jsem Über Serbe. Vím, proč v tomto kontextu používám němčinu. Bojuji za svou vlastní identitu, za svou vlastní definici mé existence v tom zatraceně špinavém Bělehradě a Srbsku. Nejsem tu dobře přijímán, myslí si o mně, že zničím všechno, na co sáhnu. Samozřejmě, ničím to prohnilé. Srbsko je v současnosti ve velice prohnilé pozici. Ten můj boj ale začal už v 70. letech. Byli jsme proti svým profesorům, protože to byli extrémně hloupí lidé. Jako mladý student jsem si myslel, proč jsou moji profesoři tak hloupí. Na druhou stranu jsem se musel podřizovat příkazům a úsudkům těchto hloupých lidí.

Za třicet let se toho moc nezměnilo?

Ne, ani o milimetr. Pokaždé, když mám přednášku, nejdřív se snažím vysvětlit ten rozpor: když mi chce někdo věřit, musí uvěřit v moji autoritu. Ale jak mohu já jako někdo, kdo je proti veškeré autoritě, být důvěryhodnou osobou? Je to všechno jen hra.

Jak se vám tedy žije?

Jsem trochu takový rabín. Mluvím a dělám umění. To je všechno. Už jsem říkal, že vývoj tady jde zatraceně pomalu. Sním o tom, že jednou budu velmi konzervativní, tlustý a bohatý umělec.

A budete?

Ne, v tom je ta tragédie.

01.04.2000