Časopis Umělec 2003/2 >> Jakub Staněk Přehled všech čísel
Jakub Staněk
Časopis Umělec
Ročník 2003, 2
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Jakub Staněk

Časopis Umělec 2003/2

01.02.2003

Jiří Ptáček | nové tváře | en cs

Nar. 1972, autodidakt. V roce 2000 se stal zakládajícím členem třebíčské Skupiny 0000.

Jakuba Staňka bychom patrně znali jako zkušeného konceptuálního umělce, nebýt jeho trvalé snahy stát na okraji výtvarného dění, doplňovat je o nečekané a nenápadné vstupy z periferie a na periferii také pokud možno setrvat.
Už v první polovině devadesátých let atakoval třebíčské obyvatelstvo svými rukodělnými plakáty, v nichž poukazoval na nesourodost tehdejších společenských změn a paměti města. Právě soustředění na lokální účinek umělecké tvorby jej sblížil s vrstevníky z budoucí Skupiny 0000 (Daniela Loucká, Lubomír Konrat, Pavel Ryška).
V závěru devadesátých let a na začátku nového století však zostřil pozornost vůči objevování sociálních souvislostí výtvarného umění. S nadhledem se pustil do řady persifláží postmoderních citací, aby objevil v postříkaném pracovním kabátu pollockovský dripping a v nádobce na svěcenou vodu tvář figury z obrazu Výkřik Edvarda Muncha. Nalezené předměty každopádně neměly rozšiřovat představu o tom, co ještě lze považovat za umění, ale spíš nenásilně zmanimupovat představy o průnicích moderního umění do nejběžnějších reálií.
Jestli se Staněk později uchýlil k především k trojrozměrné formě, vedla ho k tomu zejména touha zkoušet modernistické tvarosloví jako peoplemeter dnešních estetických priorit. Malé, patinované, “zadkinovské” figurální reliéfy jako by vracely na scénu upadlou komunální tvorbu obchodního řetězce Dílo v 70. a 80. letech. Přidanou hodnotou Jakuba Staňka je očividná ledabylost provedení. V principu však nešlo o podobu děl samotných, ale o roztáčení centrifugy diváckých reakcí, které navzdory zjevné autorské impotenci zůstávaly nadšené. Tuto sérii prozatím uzavírá a současně nově orientuje mýdlový objekt Dvě stařeny na balkóně, jehož minimalistickou podobu plexisklové poličky rozrušuje odpudivé kvazitělesné vzezření podle vzoru Martina Gobera. Ve Staňkově hledáčku se tentokrát ocitá teoretická obec, jež se masově podvolila modelu decentralizované umělecké tvorby a nekritickému dohledávání sebepodivnějších odpovědí na vysoké umění.
Munchův Výkřik se Staňkovi stal podnětem k jeho nedávným performancím. Ikona všech expresivních tendencí 20. století má otestovat, jestli se podepsala na soustavách představ o znacích silně či slabě a jestli může způsobit déja vu. Intelektuálně uchopené projevy Jakuba Staňka začínají překračovat krajský rozměr, jak se stále více zaobírají charakterem západních dějin umění, jejich konstruktem a dopadem.

Jiří Ptáček

Výkřik po sto devíti letech
13. a 14. červen 2002
Studoval jsem ústřední postavu Munchova obrazu Výkřik. Nejvíce mne zajímal elipsovitý tvar úst. Odvodil jsem, že se původní výkřik sestával z nahlas opakované samohlásky O. V poledne jsem si hodně ostříhal vlasy, navlékl černý overal a odešel do města.
Zašel jsem do samoobsluhy a zaujal postoj odkoukaný z Munchova obrazu. Zopakoval jsem výkřik u nabitého regálu s cukrovinkami. Doufal jsem, že můj výkřik vyzní jako hlasitý údiv nad širokým sortimentem.
Podruhé jsem vykřikl v čekárně zubní ordinace.
Druhý den jsem vykřikl na vlakovém nádraží ve chvíli, kdy se souprava rozjížděla a lidé ve vlaku mě mohli zahlédnout ze svých kupé. Snad jsem vypadal jako člověk, který si ve vlaku zapomněl zavazadla, ale snad jsem pouze vyvolal dohady, co se mi mohlo stát, když tak vyvádím.
Jako obvykle jsem nepořizoval dokumentaci. Odhalené umělecké gesto by mohlo devalvovat můj skutečný záměr sledovat různé ohlasy lidí na děs vyjádřený v různých podmínkách.

Výkřik jako viskózní pole
1. leden 2003
Skupina se sešla první den nového roku k improvizované výstavě “OŠP” (Opět Špatná Předsevzetí – pozn. red.). Předem jsem voskem na desku stolu provedl osm očí a čtvero úst. Před kolegy jsem na stůl nalil krabicové mléko. Z navoskovaných míst steklo a na desce se objevilo čtvero výkřiků.

Zásah Výkřik jako zemní produkt (spolu s Danielou Louckou)
20. duben – červenec 2003
S Danielou Louckou jsme ve všední den přelezli ploty tří zahrad v zahradních koloniích. Na záhonech jsme nalezli dorůstající mrkve. Z každého záhonu jsme vytáhli několik malých mrkví a nožem do nich vydlabali oči a ústa podle vzoru Munchova obrazu Výkřik. Potom jsme mrkve opět zasadili.
Daniela poté každý den sledovala regionální tisk, zda se v něm neobjeví zmínka o zvláštní úrodě zahrádkářů. Protože se neobjevila, usoudili jsme, že zvláštní mrkve zahrádkáři přehlédli, nebo si jejich děsnou tvář nechali pro sebe.

Pochybnost o Výkřiku
Při promýšlení dalších aplikací Munchova Výkřiku jsem začal pochybovat o tom, zda obraz lze vnímat akusticky. Němá křeč mi přijde adekvátnější.

Noc z 25. srpna 2003

(Jakub Staněk: Úvahy nad rozlitým mlékem, záznamy z let 2000–2003)




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

No Future For Censorship No Future For Censorship
Author dreaming of a future without censorship we have never got rid of. It seems, that people don‘t care while it grows stronger again.
V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
Afričtí upíři ve věku globalizace Afričtí upíři ve věku globalizace
"V Kamerunu se hojně šíří fámy o zombie-dělnících, kteří se lopotí na neviditelných plantážích podivné noční ekonomiky. Podobné příběhy, plné posedlé pracovní síly, pocházejí z Jihoafrické republiky a Tanzanie. V některých z nich se nemrtví na částečný úvazek po celonoční lopotě namísto spánku budí ráno vyčerpaní."
MIKROB MIKROB
"Sto třicet kilo tuku, svalů, mozku a čisté síly na současné srbské umělecké scéně soustředěných do 175 cm vysokého, 44 let starého těla. Jeho majitel je známý pod množstvím jmen, včetně pojmenování Bambus, Mexikán, Ženich, Sráč, ale nejčastěji je známý jako hrdina všech ztroskotanců, bojovník za práva bezdomovců, lidový umělec, bavič maloměšťáků, domácí anarchista, sběratel desek, milovník…