nar. 1977, od roku 1999 studuje v prvním ročníku v ateliéru grafiky Vladimíra Kokolii na Akademii výtvarných umění v Praze
Kateřina Šedá se hned po brněnské střední Škole uměleckých řemesel dostala na tři prestižní vysoké umělecké školy. Samozřejmě to znamená, že je mezi svými vrstevníky zajímavá a okamžitě viditelná. Svoji uměleckou činnost, která vlastně nejvíc souvisí s performancemi, bere naprosto vážně a na rozdíl od svých kolegů ji demonstruje jaksi osamoceně v souladu s přírodním rytmem času. Umění pro ni není pojem pro klasické ruční práce, ale spíš pro určité konání v každodenním životě, pro vnímání jednotlivostí, chápání nečekaných souvislostí. Tuto schopnost, k níž je Kateřina vybavena neuvěřitelnou citlivostí, lze uplatňovat v nejrůznějších realizacích, ale také jen pouhým pozorováním. K projektům Kateřiny Šedé (i když v jejím případě opravdu víc sedí slovo činnost) patřily například boží muka pro mravence stavěná v místech křížení jejich cest nebo pohřbívání věcí, kterých se bez emocí denně zbavujeme. Pohřbila beze svědků staré džíny, punčocháče, boty, jídlo… Ve svém konání se snaží být naprosto upřímná a charakterní, proto její obřady nejsou určeny obecenstvu, ale věcem, na které zapomínáme. Po svém realizuje obrazy z Bible, čte staré pojmy dnešním způsobem, ve kterém Ježíš funguje jako symbolická loutka, s níž můžeme manipulovat. Autorka ráda pozoruje lidské rituály, například pohřby, způsoby uctívání, vytváření pomníčků a kolumbárií, ale i turistických center v nezapomenutelných koncentrácích. Sama si zkusila kontakt s cizími hroby, na kterých vždy jednu noc spala. Letošní svátek mrtvých pojednala Kateřina tak, že příchozím na hřbitov dávala vstupenky. Mimo jiné také šije ze šlupek od salámu sado-masochistické oblečky. Její činnost není morbidní, jenom se bezprostředně týká přítomného života.
Doporučené články
|
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006
Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
|
|
„Musíš člověku třikrát potřást rukou a přitom mu upřeně hledět do očí. To je způsob, jak si s jistotou zapamatovat jméno. Takhle jsem si postupně pamatoval jménem pět tisíc lidí, kteří kdy přišli do Horse Hospital radil mi naposledy Jim Hollands, autor experimentálních filmů, hudebník a kurátor. Dětství prožil v těžké sociální situaci a často žil na ulici. Živil se také jako dětský prostitut a…
|
|
Author dreaming of a future without censorship we have never got rid of. It seems, that people don‘t care while it grows stronger again.
|
|
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.
|
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář