Časopis Umělec 2001/1 >> Minimalismus a prostor Přehled všech čísel
Minimalismus a prostor
Časopis Umělec
Ročník 2001, 1
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Minimalismus a prostor

Časopis Umělec 2001/1

01.01.2001

Lenka Lindaurová | review | en cs

Jan Stolín, 5.2m za s. Kurátorka Monika Mitášová,
Pecka Gallery, Prague 2, 7. 2. – 16. 3. 2001
Jan Stolín, přestože v metropoli není tolik známý, se vloni dostal do napjatého boje o výtvarnou Cenu Jindřicha Chalupeckého. Jen v těsném poměru mu laureáta sebral jeho mnohem populárnější kolega David Černý, s kterým shodou okolností Stolín také absolvoval sochařský ateliér Kurta Gebauera na Vysoké škole uměleckoprůmyslové.
Už během studia na sebe upozornil velmi dobrými minimalistickými objekty z překližky, které se formálně nepodobaly ničemu, co u nás v oblasti těchto experimentů od šedesátých let vznikalo. Stolínovy sochy jsou charakteristické tím, že u nich převládají hladké plochy s téměř neviditelnou hloubkou, navíc položených na zemi tak, že vytvářejí dojem jakýchsi skokanských můstků. Ještě podstatnější pro Stolínovu tvorbu je práce s prostorem, který je pro rozmístění i podobu objektů vždy určující. V prostorovém uvažování pokračoval až do minimalistického vyprázdnění galerie, v níž staví nové zdi, které jen nepatrně mění prostor světelně a zvukově. Děje se tak prostřednictvím nepatrných škvír ve stěnách, z kterých vychází zvuk či světlo, nebo představují obraz jako camera obscura. Tuto instalaci realizoval poprvé v galerii Die Aktualität des Schönen, kterou sám provozoval v Liberci, než místní radní rozhodli, že tam raději budou mít své kanceláře. Téma stěn provází i Stolínovu další tvorbu, která reaguje interaktivně: zaznamenaný pohyb spouští větráky, jež jsou ovšem za stěnou v prostoru fyzicky přiznané. Prostor je členěn tedy jednak minimalistickými objekty, jednak zvukem a vlněním, později také stříbrnými trubkami
vzduchotechniky, krásnými objekty připomínajícími prostorové linie. K realizacím z těchto trubek patří většinou řešení externích prostor; kombinací posledních témat byla instalace na výstavě finalistů Ceny
J. Chalupeckého ve Veletržním paláci, kde se Stolín projevil jako zkušený manipulátor výstavního místa. K raritám jeho tvorby pak patří Památník bojovníkům a obětem za svobodu vlasti realizovaný v Liberci v podobě drátěné konstrukce obsahující roury, digitální displaye se jmény, a kombinující opět interaktivní zvuk, vizuální složky a proudící vzduch.
Poslední pražská výstava v Galerii Pecka představuje Stolína jako cílevědomého multimediálního umělce, který přesně ví, jak zkombinovat minimalistické prostředky k vytvoření univerzální vizuální i zvukové kreace, hodné jména klasika Johna Cage. Pochopení prostoru galerie vyústilo ve ztemnění její první části, kde do mikrofonů “zpívají” velké pokojové větráky a instalování videa, v němž ruka skládá za sebe čtvercové útvary, po krátkém časovém intervale (uvedeném v názvu expozice) náhle mizející. Ambivalence tohoto úkonu je vytvářena i umístěním do krátké chodby, kde se v těsné vzdálenosti stává obraz nesrozumitelným. Demonstrace nenápadného vztahu kauzality mezi dvěma složkami výstavy má spíš okrajový charakter: víření větráku může a nemusí být příčinou padajících předmětů na videu.
Popisovat ovšem slovně podobný druh minimalistických instalací je velmi ošidné, jelikož se tím podporuje zhušťování nevyslovitelného duchovna — jehož přítomnost se považuje za samozřejmou — a estetičnost patřící k věcem vypreparovaným na samou podstatu. Autor působí víc racionálně a nesofistikovaně. Stolínovy projekty ale nemají ani nic společného s kolíbalovsky vyčištěnými artefakty; je nutné zdůraznit, že jeho práce jsou nevirtuální multimediální sochy, které přesahují až tam, kam je divák ochoten je vnímat: od konkrétního předmětu až po pohled z okna galerie na horizont s mnoha záhadnými nepochopitelnými objekty.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce
Amerického básnika pozvali do Bílého domu, aby jim přečetl svou kontroverzní vykradačskou poezii. Vyfintěn a připraven dělat si věci po svém dospívá ke „skandálnímu“ zjištění, že již nikomu nic nevadí a že místo narážení hlavou do obecných zdí, je lepší stavět vlastní zdi či alespoň zíďky.
Nick Land — experiment s nehumanismem Nick Land — experiment s nehumanismem
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.
Obsah 2016/1 Obsah 2016/1
Obsah nového čísla.
Le Dernier Cri  a černý penis v Marseille Le Dernier Cri a černý penis v Marseille
To člověk neustále poslouchá, že by s ním chtěl někdo něco společně udělat, uspořádat, zorganizovat ale, že… sakra, co vlastně... nám se to, co děláte, tak líbí, ale u nás by to mohlo někoho naštvat. Je sice pravda, že občas z nějaké té instituce nebo institutu někoho vyhodí, protože uspořádal něco s Divusem, ale když oni byli vlastně hrozně sebedestruktivní… Vlastně potřebovali trpět a jen si…