Časopis Umělec 1999/5-6 >> Rodilý perfomer ještě žije Přehled všech čísel
Rodilý perfomer ještě žije
Časopis Umělec
Ročník 1999, 5-6
2,50 EUR
3 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Rodilý perfomer ještě žije

Časopis Umělec 1999/5-6

01.05.1999

Miloš Vojtěchovský | performance | en cs

Kdosi ze skrovné skupinky jedinců věnující se u nás dosud občasnému praktikování činnosti zvané obyčejně performance, mne nedávno zaskočil a dojal svým novým špílcem. Představení mu umožnilo před trpělivými zraky diváků vypít plechovku jakéhosi hnusného energetického nápoje, vykouřit tucet cigaret najednou, být dvacet minut pohodlně opřený o klín poddajné asistentky a ještě si od srdce - i když klopotně - postěžovat na trudný úděl mladého nonkonformního umělce. Musím přiznat, že performance měla přece jen jistou eleganci a ironický nadhled ve srovnání třeba s hrozným divadlem jakéhosi nahého maďarského skřeta mučícího svého syna a nebohou rybu, kterého jsem náhodou sledoval loni na festivalu Transcommunication v Nových Zámkách. Divácká traumata, která jsou nutným důsledkem konzumace provozu současného umění, se naštěstí ukládají vedle silných zážitků. Nechť čtenář přijme těchto několik poznámek jako příspěvek k osvětlení stavu disciplíny performance, jako inspirace pro možné adepty tohoto dobrodružného koníčka a jako revizi některých zažitých omylů kroužících kolem tohoto fenoménu. Postuluji, že performance není ani divadlo, film, videoart, instalace, happening, action art, ale něco jiného, nevím přesně co.
1. K performanci nepotřebujete nutně diváky. Dobrý performer, narozdíl od herce, může nakonec svoji profesi praktikovat (případně) téměř nepovšimnut a o samotě. Praví profesionálové, tedy ti, kteří se živí na ulici, nevyhledávají publikum, to se samo tlačí kolem, hází mince do klobouku a nedá se nijak podfouknout. Stejně tak ve společnostech, které ještě úplně nezdegenerovaly, je koncentrovaná performance nemyslitelná, protože je prostě součástí každodenních rituálů a vůbec všedního života. Dnes je možné použít i videokameru, která zachytí pro případné zájemce performanční akt. Někteří zajímaví umělci jsou schopni vydržet při plném performančním vědomí nepřetržitě třeba 12 nebo 24 hodin a pohodlní diváci si pak jen tak odskočí mezi jídlem podívat, jak se děj odvíjí a jestli je performer ještě naživu.
2. Pravý peformer nepotřebuje nebo se obejde bez hromady propriet i bez technologie za půl miliónu. Pokud to skutečně požaduje, jde spíš o zbloudilého fetišistu, exhibicionistu, herce, případně neúspěšného výtvarníka, hudebníka, teoretika, technologa, snažícího se urvat pod rouškou umění svoji skývu chleba.
3. Performerem se člověk rodí, tato profese se nedá naučit, nastudovat, nacvičit. Pokud tu není cit pro prostor, ovládání vlastního těla, řeči, situace, vrozená senzitivita pro komunikaci a interakci s celým okolím a celková a nehmatatelná aura osobnosti, může to performer nebo případně divák zabalit. Jde o specifickou schopnost kombinující živelnost a sebekontrolu, zcela jinou, než je tomu u herců, hudebníků, politiků, obchodníků, sportovců. Snad nejblíže to má k činnostem šamanů, eskamotérů, ceremoniářů, psychologů. Je potřeba notný kus kouzla osobnosti, ale narcismus obvyklý u herců, hudebníků, a politiků a vůbec popstars je u oboru performance nesnesitelný a rušivý, protože zde nemá jít o předstírání a předvádění se, ale předkládání něčeho.
4. Správný performer nejezdí s jedním štykem po štaci několik let. Protože jde vždycky o jedinečnou příhodu v jedinečném prostředí před jedinečnými lidmi, správný performer (dále jen SP) má smysl (na rozdíl od podobných profesí) pro improvizaci. Tak jako třeba Houdini nebo Duchamp nedůvěřuje také regulím a fíglům své profese a neustále hledá nové možnosti a oblasti ukryté za obzorem. SP je pokud možno nomád, protože žije a čerpá z poznávání a zkoumání jiných, cizích, neznámých a nevšedních příběhů, kultur, míst, životů.
5. SP se může uchýlit do muzea nebo galerie, ale jen pokud není zbytí. Kontext ulice, přírody, města, pustiny je pro performance mnohem životadárnější než aseptické prostory pro umění.
6. Umění performance je kontroverzní a senzibilní, těžko se v něm švindluje, vyžaduje zpětnou vazbu a komunitu, která funguje. Komunita, která se stará, aby se diskutovalo, psalo, hádalo a přelo, hlavně to, co teoretikové označují jako diskurs, a jinak se tomu říká zdravý rozum. Možná to je jeden z hlavních důvodů, proč je na tom dobrá performance u nás tak mizerně. (Kupodivu, protože oba dva vůdci české vlády jsou neuvěřitelně talentovaní potencionální performeři, bohužel jim však chybí většina vlastností, které jsem přisoudil pro SP.)




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

MIKROB MIKROB
"Sto třicet kilo tuku, svalů, mozku a čisté síly na současné srbské umělecké scéně soustředěných do 175 cm vysokého, 44 let starého těla. Jeho majitel je známý pod množstvím jmen, včetně pojmenování Bambus, Mexikán, Ženich, Sráč, ale nejčastěji je známý jako hrdina všech ztroskotanců, bojovník za práva bezdomovců, lidový umělec, bavič maloměšťáků, domácí anarchista, sběratel desek, milovník…
V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
Afričtí upíři ve věku globalizace Afričtí upíři ve věku globalizace
"V Kamerunu se hojně šíří fámy o zombie-dělnících, kteří se lopotí na neviditelných plantážích podivné noční ekonomiky. Podobné příběhy, plné posedlé pracovní síly, pocházejí z Jihoafrické republiky a Tanzanie. V některých z nich se nemrtví na částečný úvazek po celonoční lopotě namísto spánku budí ráno vyčerpaní."
Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…