Časopis Umělec 2008/2 >> Druhá kultura v USA Přehled všech čísel
Druhá kultura v USA
Časopis Umělec
Ročník 2008, 2
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Druhá kultura v USA

Časopis Umělec 2008/2

01.02.2008

Ivan Mečl | aktivismus | en cs de es

Jeho první performance se odehrály v socialistickém* Československu na počátku osmdesátých let. Mnoho dokumentace raných akcí zabavila StB,** a proto k nim existují jen autorovy kresby. Jako například z performance Buď prase, kde si nahý lehl do kóje k prasnici mezi selátka a pil prasečí mléko. Tajná policie nalezla fotografie a i přes křesťanskou metaforu této akce byl označen za devianta. Socialistická policie byla naprosto nekulturní. Jako signatář Charty 77*** a odpůrce socialistické vlády po častých perzekucích odešel za hranice a v roce 1986 do USA. S performancemi nepřestal ani při svém přechodném pobytu v rakouském utečeneckém táboře, kde čekal na americké vízum.
V USA postupně zjistil, že na světě už není režim, který by nebylo nutné neustále kritizovat. Principem každého vládnutí je vždy menší či větší míra útlaku. Vždy se najde dost příkladů zneužívání moci a prostředků. A často je nutné postavit se i na obranu těch, které diskriminuje či zneužívá vaše vlastní země mimo její území.
Milan Kohout se v USA pustil do kritiky zneužívání moci, finančního drancování, ignorance chudoby, vykonstruovaných válečných konfliktů a nezničitelnému rasismu. Jeho oblíbeným cílem jsou mediální lži a reklamní kampaně. Je militantním kritikem amerického arogantního patriotismu, přestože této zemi vděčí za mnohé. Je nesentimentální a uměleckou tvorbu od aktivismu neodděluje. Z pohledu evropské umělecké kritiky jsou mnohé jeho akce jen politickým aktem. Východoevropský aktivismus osmdesátých let minulého století je přitom tolerován jako umění. Tehdejší underground a druhá kultura, do které Milan Kohout patří, jsou toho důkazem. Snad i proto, aby výsledky těchto převážně anarchistických proudů mohly ležet ve vitrínách státních institucí, sbírek bank a korporací.
V USA se Milan Kohout stal se členem skupiny performerů Mobius, která byla v roce 1985 navržena na Nobelovu cenu. Po revoluci v roce 1989 se několikrát vrátil zpět do České republiky, aby zde předvedl své nové akce. Například stavbu zdi v Matiční ulici, která měla rozdělit tmavé a bílé obyvatele ústecké čtvrti, napadl akcí s rozřezáním české vlajky. V Chorvatsku byl ohrožován nacionalisty poté, co pozměnil bilboardy tak, že zesměšňovaly válečné hrdiny – ve skutečnosti válečné zločince. Jednou z posledních akcí, kterou si přivodil mediální pozornost i několik soudních stání, byl prodej oprátek. K této akci zde uvádíme výňatek z jeho vyprávění v naší pražské redakci.

Snažím se věci co nejvíc zjednodušovat, převádět do života a dávat do nich co nejvíc etického náboje. Jeden z mých nejoblíbenějších performerů je Diogenes ze Sinópé. Před čtyřiadvaceti stoletími nosil v pytli kosti na ulici, rozhazoval je a ptal se lidí, jestli rozeznají kosti chudáka od kostí boháče. To je jasná performance, nabitá etickým obsahem.
Důraz na etiku je u mě daný mojí aktivní účastí v českém undergroundu. V takzvané druhé kultuře. Ivan Martin Jirous definoval druhou kulturu ve svém eseji o třetím národním obrození. Zmiňuje základní principy. Raději nedělat žádné umění než udělat umělecký kompromis. Nesnažit se být součástí jakékoli umělecké historie. Dělat všechno autenticky. Opravdu tam došlo k oddělení hlavní kultury od druhé kultury. V politické dimenzi to byla Charta 77.
Performance s oprátkami vznikla k virtuálnímu festivalu Tremor. Zrovna v té době, v listopadu minulého roku, probíhal ve Spojených státech krach hypoték. Banky po léta vydělávaly na cynických pyramidových hrách. Prodávaly hypotéční úvěry lidem, kteří si to nemohli dovolit. V bankách dobře věděli, že mnozí nebudou schopni je splatit. Věděli také, že do doby, než zadlužení lidé zbankrotují a přijdou o dům, stihnou prodat jejich hypotéky na burze.**** Vytvářeli dojem, že ceny domů budou neustále stoupat. Ty ale nemohou růst do nebe, a tak celá hypoteční hra musela jednoho dne zkrachovat. Když tahle bublina praskla, milióny chudáků začaly přicházet o domy. Na počátku jim bylo řečeno, že po dvou letech si můžou půjčky přefinancovat. Budou prý odrážet novou hodnotu jejich domu a jejich úroky budou tím pádem stále stejné. K tomu ale nedošlo. Jejich úroky se po dvou letech třeba ztrojnásobily. Mnozí z nich potom spáchali sebevraždu.
Chtěl jsem tenhle cynický přístup bank uchopit co nejjednodušším způsobem. Rozhodl jsem se, že budu prodávat oprátky přímo před hlavním ředitelstvím Bank of America v Bostonu. Šlo o metaforu cynismu bankovního průmyslu. Mohli přece k těm půjčkám už rovnou přikládat krásně zabalenou oprátku. A ještě ji naúčtovat.
Upletl jsem asi dvacet oprátek, vyrobil jsem si nápis „OPRÁTKY NA PRODEJ“ a postavil jsem se před banku. Fotografce jsem řekl, aby mne fotila každou vteřinu, protože to nebude dlouho trvat, než přijede policie. V Americe jsou všude kamery a když performuji, přijede policie většinou během pár minut. Stál jsem tam asi čtyři minuty. Pak dorazili. Řekli mi, že nemůžu nic prodávat, když nemám povolení k prodeji. Zakryl jsem tedy nápis NA PRODEJ a začal jsem vykřikovat „Oprátky zdarma!“. To je dohnalo k nepříčetnosti. Zatkli mě a oprátky i s cedulí mi zabavili jako doličné předměty.
V Americe se začínáme blížit dokonalé společnosti Velkého bratra, během několika sekund si o vás policie najde přes satelit všechny údaje.
Naproti té bance je stará bostonská radnice, z jejíhož balkonu se četlo Vyhlášení nezávislosti Spojených států v roce 1776. Principy osobní svobody a demokracie teď konceptuálně čelí bankovnímu domu. Ten je zosobněním demokratických svobod současných Spojených států. Zatkli mě pod balkonem, odkud byla vyhlášena svoboda slova.

Milan Kohout

Po několika soudních rozhodnutích, která ho shledala vinným, následných odvoláních, reakci tisku na obranu svobody slova, podpoře kulturní veřejnosti a výměně soudců byl Milan Kohout osvobozen. Kauza trvala přes půl roku.

Poznámky:
* Původní a autentický socialismus. Dnes mylně nazýván komunismem, aby si levicové strany mohly ponechat své názvy. Skutečný komunismus si Marx a později Lenin představovali úplně jinak.
** Tajná policie socialistického Československa.
*** Jediná skupina odpůrců a kritiků socialismu vystupující pod vlastními jmény uvnitř socialismu po násilném ukončení reforem v roce 1968. Základní dokument byl vydán v roce 1977.
**** Ideální pro takovýhle byznys jsou různé spořicí fondy. Tam opět přijdou o své vklady jen drobní střádalové. Ti totiž věří, že portfolia fondů jim zajistí důchod. Skladbu těchto portfolií ale řídí mnohdy opět prodejci hypoték, neboť majitelem fondů jsou stejné banky.







Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

MIKROB MIKROB
"Sto třicet kilo tuku, svalů, mozku a čisté síly na současné srbské umělecké scéně soustředěných do 175 cm vysokého, 44 let starého těla. Jeho majitel je známý pod množstvím jmen, včetně pojmenování Bambus, Mexikán, Ženich, Sráč, ale nejčastěji je známý jako hrdina všech ztroskotanců, bojovník za práva bezdomovců, lidový umělec, bavič maloměšťáků, domácí anarchista, sběratel desek, milovník…
Afričtí upíři ve věku globalizace Afričtí upíři ve věku globalizace
"V Kamerunu se hojně šíří fámy o zombie-dělnících, kteří se lopotí na neviditelných plantážích podivné noční ekonomiky. Podobné příběhy, plné posedlé pracovní síly, pocházejí z Jihoafrické republiky a Tanzanie. V některých z nich se nemrtví na částečný úvazek po celonoční lopotě namísto spánku budí ráno vyčerpaní."
Nick Land — experiment s nehumanismem Nick Land — experiment s nehumanismem
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.
Kulturní tunel II Kulturní tunel II
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.