Časopis Umělec 2002/4 >> Tajemství květináče (Markéta Othová, Dům umění, Brno) Přehled všech čísel
Tajemství květináče (Markéta Othová, Dům umění, Brno)
Časopis Umělec
Ročník 2002, 4
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Tajemství květináče (Markéta Othová, Dům umění, Brno)

Časopis Umělec 2002/4

01.04.2002

Jiří Ptáček | reviews | en cs

Markéta Othová, Jiné hlasy,
Dům umění, České Budějovice,
17. 10. – 30. 11. 2002


Markéta Othová je ve své generaci ojedinělým zjevem. Důsledně cizeluje své fotografické pojetí věcnosti a protože má na zřeteli na vnitřní vazby svého programu, je svou tvorbou neobvykle transparentní. Pointy reality, o níž lze tvrdit, že je civilizační a všední, vytrvale odhaluje na platformě velkoformátových černobílých snímků. Zaměřuje se na člověka, ovšem nikoli jako na pohon civilizace, ale jako nástroj její reflexe a korekce. A to i v případě, že se člověk na jejích snímcích přímo neobjevuje. Tak je tomu i v novém cyklu Jiné hlasy vystaveném v Českých Budějovicích.
Ani u něj Othová nezměnila své způsoby. Oproti všem očekáváním se však zdá, že přesměrovala dosavadní významové vektory. V Jiných hlasech se totiž poprvé naplno rozeznívá dikce, která zpětně ovlivňuje i názory na to, čemu se věnovala v posledních dvou, třech letech.
Jde o snímky zařízených interiérů. S jejich obyvateli se skutečně v žádném nesetkáme, zato stop po jejich pobytu vidíme nespočet. Obývák s masivní sedací soupravou, vysvobozený ze šera světlem velkého zahradního okna, totiž kdosi poklidil. Někdo jiný zase odložil na plochu omšelé kuchyňské linky květináč s rostlinou. Na prostřený stůl připravil hostům podnos s lahvovými pivy. Ale samotný pokoj je základní stopou: vždyť skromně zařízenou místnost identifikujeme s majitelem skrze malou pracovní plochu v koutě. Jistě, nejedná se o místa, s nimiž nás váže vlastní zkušenost, ale máme tendenci o nich uvažovat modelově. Zdají se nám důvěrně známá a vyfotografovaná pouze kvůli tomu, aby byla autorkou vyzdvižena a pojmenována.
U Othové jsme na to připravení. Jenže se zdá, že se tentokrát jedná o vrstevnatější materiál. Podivnosti některých snímků si od nás vynucují reakci na vtip a záhadu, ale i zatrnutí. Interiér po interiéru totiž rozkrývá svou odtažitost. Nejenže nejsme schopni rozluštit příčiny některých událostí, z nichž se člověk vypařil, aby mohly být nasnímány, nejenže si nejsme jisti, co je dílem pozorování a co autorskou aranží. Hlavně začínáme pociťovat nejistotu z neznáma konkrétních věcí. Dostáváme se do pozice archeologa, který se ocitne nad nálezem postrádajícím souvislosti. Přestože je v pokušení uplatnit svoji zkušenost, nezbaví se pochyb, že popře ojedinělost nálezu. Dospěje k neodbytnému slovu “asi”. A může dál marně pátrat po důkazu, který by jeho domněnku opodstatnil. Nebo se smíří s trvalým odcizením a popřípadě právě z něj čerpá vzrušení. Je voyerem a ani neví proč. Zkoumá, ale nezískává materiál, jenž by mohl využít.
Také Othová nám předkládá nálezy. Víme, že ona ví, ale také víme, že nám to nechce prozradit. Když využívá formálních daností fotografického média, přenáší reálný prostor do konvenčních estetických forem, jak to fotografické médium dovoluje a jak zručný a iteligentní výtvarník zdatně ovládá. Předměty i světelné atmosféry jakoby navléká na geometrické řádování ploch. Hloubky a ostrosti snímků zase jakoby nechala vzejít pouze z optiky aparátu. Ale kdo ví, co se dá s negativem podniknout při jeho převodu na zvětšeninu, pochybuje. Jestliže Othovou drze nazveme mistryní manipulace, pak kvůli tomu, jak nejasně své manipulace provádí.
Její fotografie tím ovšem netrpí, právě naopak. Othová vytvořila mimořádný cyklus, který její dosavadní zkoumání věcí a situací dekonstruuje až k odhalení metafyzické jednoty její práce. Metafyzické v obecném smyslu tohoto pojmu: kdy celek sice je dělitelný na části, ale ve výsledku jsou tyto části zase shodné s celkem. Tímto způsobem může divák vykročit po nabízené cestě skrze důvěrné interiéry, ale začas se ocitne na tom místě, z něhož vyšel. Jiné hlasy zasahují komunikaci v tom nejcitlivějším bodě, když přímo vybízí k vyprávění, ale současně zpochybňují jeho legitimitu. Jenže díky tomu zůstávají silnými, pravověrnými obrazy.





Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce
Amerického básnika pozvali do Bílého domu, aby jim přečetl svou kontroverzní vykradačskou poezii. Vyfintěn a připraven dělat si věci po svém dospívá ke „skandálnímu“ zjištění, že již nikomu nic nevadí a že místo narážení hlavou do obecných zdí, je lepší stavět vlastní zdi či alespoň zíďky.
Kulturní tunel II Kulturní tunel II
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.
No Future For Censorship No Future For Censorship
Author dreaming of a future without censorship we have never got rid of. It seems, that people don‘t care while it grows stronger again.
MIKROB MIKROB
"Sto třicet kilo tuku, svalů, mozku a čisté síly na současné srbské umělecké scéně soustředěných do 175 cm vysokého, 44 let starého těla. Jeho majitel je známý pod množstvím jmen, včetně pojmenování Bambus, Mexikán, Ženich, Sráč, ale nejčastěji je známý jako hrdina všech ztroskotanců, bojovník za práva bezdomovců, lidový umělec, bavič maloměšťáků, domácí anarchista, sběratel desek, milovník…