Časopis Umělec 2003/2 >> Slova nejsou jenom kecy (práce s textem u Lenky Klodové) Přehled všech čísel
Slova nejsou jenom kecy (práce s textem u Lenky Klodové)
Časopis Umělec
Ročník 2003, 2
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Slova nejsou jenom kecy (práce s textem u Lenky Klodové)

Časopis Umělec 2003/2

01.02.2003

Radek Wohlmuth | umělec | en cs

Zhruba před dvěma lety (1. 12. 2001) byla v Neratovicích, na křižovatce ulic Mánesovy a Benešovy, na šestimetrové hliněné navážce mezi silnicí, tratí a hřištěm, odhalena socha. Tvoří ji několik masivních třímetrových, ručně opracovaných pískovcových bloků zasazených do betonového základu, které dohromady vytvářejí jednoslovný nápis. To slovo, které váží víc než padesát tun, je celkem běžné: MILUJI. Ta socha, naopak, zřejmě nemá v novodobé historii našeho moderního umění obdoby.
Fenomén písma má u jedné z nejzajímavějších mladých umělkyň české výtvarné scény posledních let Lenky Klodové (1969) dlouhodobě nezastupitelné místo. S písmem jako nástrojem prostorového vyjádření začala pracovat ještě jako studentka ateliéru všeobecného sochařství Kurta Gebauera na pražské VŠUP. Její zřejmě první zralou prací, která ho využívala, byla cca dvoumetrová instalace Seno. Tu Klodová vytvořila ve 3. ročníku a právě Gebauer ji později do katalogu, provázejícího ateliérovou výstavu v pražské Richterově vile, charakterizoval slovy: “Ze sena vyčnívají siluetky (stébel) vrhající při osvětlení stín, který se dá číst. Text však není reklamní, spíš jde o vyznání lásky.” K písmu se Klodová vrátila o tři roky později ve své diplomové práci BOŽENA, kterou označila jako alegoricko-votivní instalaci. Také v této poctě Němcové, kterou tvoří šest stosedmdesáticentimetrových písmen křestního jména spisovatelky, vyrobených z plexiskla a překližky, hraje klíčovou roli světlo. Uvnitř písmen jsou žárovky, jejichž rozsvícením či zhasnutím je možné klást významový akcent na jednotlivá slova ve jméně latentně přítomná (žena, božena). Taková instalace dokonce jako by mimoděk fyzicky dokumentovala Borgesovo pojetí písma (textu) jako “bludiště znaků”. Její symbolicky děkovné vymezení opět přirozeně zahrnuje pozitivní emotivní obraz.
Realizace poutního místa MILUJI, vytvořená v rámci neratovického projektu Oživené město, je dosavadním vyvrcholením této části autorčina díla. Jestliže obě předchozí “písemné práce” měly charakter interiérové světelné instalace, v tomto případě jde z technického hlediska o “tradiční” kamennou skulpturu určenou do exteriéru, a tím podřízenou pouze přirozenému přírodnímu světelnému režimu. Nicméně, podobně jako u Sena se i zde zevní skutečnost v rámci díla uplatňuje jen jako látka (materiál) a označením “poutní místo” je tu možné deklarovat jakýsi civilně-sakrální rozměr tak, jako u instalace Božena. Všechny tři práce pak mají společné poměrně monumentální provedení, výrazný citový akcent a především formální koncept, jehož naplněním jsou negace imitativního zobrazovaní a písmo jako základní výrazový znak.
Důvod? Žijeme přece v době, která považuje obrazy a písmo za skutečnější než věci a pravdivé je pro nás většinou jenom to, co je zveřejněno. Nicméně je zřejmé, že písmo je pouze zprostředkováním. Slovo je substitutem, který samozřejmě není tím, co značí. Ale i když není schopno nahradit skutečnost, kterou symbolicky představuje, je schopné vyvolat její představu a dokonce dát z ní ještě silně pocítit právě nedostatek reálné skutečnosti. Má schopnost vytvořit jakýsi abstinenční efekt. Většinou při pocitu drásavé rozdílnosti mezi tím, něco si nezaujatě představovat a něco opravdu prožívat, jde člověk do sebe. Právě toho někdy dosahuje symbolický svět jazyka. Také olbřímí slovo MILUJI, které se tyčí za neratovickým sídlištěm, samovolně spouští kolotoč otázek. Samo o sobě je něčím absolutním, na druhou stranu, jeho vyslovení v této formě toho daleko víc zamlčí než sdělí. Ten, kdo ho čte, sice rozumí, ale skutečně vědět nemůže nic.
Sama autorka se při charakterizaci své práce ideově vymezila spojením slov: intimita + veřejnost; tobě + všem; křehké + mohutné, hmotné; láska + agitace; archetypy citů + archetypy architektonické; pomíjivost + trvanlivost. To jsou výrazy, které zhusta ztělesňují své přímé protiklady. Slovo MILUJI je ve své podstatě protikladů také plné až po okraj, je pro nás stejně tajuplné jako pravěké monolity, jejichž podobu pro svou sochu autorka zvolila. Skrývá v sobě nejen tisíc a jeden příběh, ale také neskutečné množství podob lásky, o níž třeba spisovatelka Květa Legátová stejně pragmaticky jako jasnozřivě prohlásila: “Láska je nejzneváženější slovo v lidském slovníku. Dá se tak nazvat skoro vše. Všechny chtíče, sobecké návyky, závisti, dokonce i nenávist a arogance.”
Protiklady, jakkoli si protiřečící, tedy nejen že jsou beze zbytku v této práci Lenky Klodové obsaženy, ale dokonce tam mají své přirozené nespekulativní místo a dávají smysl. To, a ono vyřčení/nedopovězení spolu s monumentální abstrahující mýtickou formou povyšuje tuto sochu nad běžný rámec české dobové produkce. Toto dílo má přitom, bráno do důsledků, dokonce tu nevídanou schopnost oslovit bez uměleckých kompromisů kohokoli a narušuje tak, alespoň dílčím způsobem, i zažitý mýtus o elitářství moderního umění.
Jestliže ještě hledat nějaký obecný vztah mezi textem a sochou, pak možná stačí parafrázovat Flusserova slova o tom, že ten, kdo píše, se musí zajímat o strukturu svého textu: o písmena, pravidla, která je uspořádávají atd., a větší část jeho tvůrčího, informativního výkonu spočívá právě v modelování struktur. A nakonec, už v polovině 80. let 20. století naznačil třeba W. J. T. Mitchell, že umění samo je jakýmsi druhem jazyka.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

No Future For Censorship No Future For Censorship
Author dreaming of a future without censorship we have never got rid of. It seems, that people don‘t care while it grows stronger again.
Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem
„Musíš člověku třikrát potřást rukou a přitom mu upřeně hledět do očí. To je způsob, jak si s jistotou zapamatovat jméno. Takhle jsem si postupně pamatoval jménem pět tisíc lidí, kteří kdy přišli do Horse Hospital radil mi naposledy Jim Hollands, autor experimentálních filmů, hudebník a kurátor. Dětství prožil v těžké sociální situaci a často žil na ulici. Živil se také jako dětský prostitut a…
Obsah 2016/1 Obsah 2016/1
Obsah nového čísla.
Kulturní tunel II Kulturní tunel II
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.