dojem, že slyšíme postřehy někoho, kdo už tu vlastně není, dojem setkání s duchem, svědkem naší nedávné minulosti, který reaguje na vidění těch, co tady ještě jsou, aniž by ještě mohl ovlivnit jejich názor.
Režisér Jordi Niubó se ve svém dvoudílném dokumentu, na základě série výpovědí tzv. pamětníků a reakcí Egona Bondyho na ně, pokusil vytvořit dojem, že slyšíme postřehy někoho, kdo už tu vlastně není, dojem setkání s duchem, svědkem naší nedávné minulosti, který reaguje na vidění těch, co tady ještě jsou, aniž by ještě mohl ovlivnit jejich názor. Osou celého dokumentu jsou témata, které prochází celým Bondyho dílem - smysl lidského bytí a vztah člověka k Bohu. Témata, která jistě osloví každého z nás a která Bondy ve svém díle zpracoval velice přístupnou a vstřícnou formou, což dává naději, že stejně srozumitelná budou i v tomto dvoudílném dokumentárním filmu
Рекомендуемые статьи
|
|
If you know your way around, you might discover that every month and maybe even every week you stand the chance to receive money for your cultural project. Successful applicants have enough money, average applicants have enough to keep their mouths shut, and the unsuccessful ones are kept in check by the chance that they might get lucky in the future. One natural result has been the emergence of…
|
|
|
There’s 130 kilos of fat, muscles, brain & raw power on the Serbian contemporary art scene, all molded together into a 175-cm tall, 44-year-old body. It’s owner is known by a countless number of different names, including Bamboo, Mexican, Groom, Big Pain in the Ass, but most of all he’s known as MICROBE!… Hero of the losers, fighter for the rights of the dispossessed, folk artist, entertainer…
|
|
|
We’re constantly hearing that someone would like to do some joint project, organize something together, some event, but… damn, how to put it... we really like what you’re doing but it might piss someone off back home. Sure, it’s true that every now and then someone gets kicked out of this institution or that institute for organizing something with Divus, but weren’t they actually terribly self…
|
|
|
Goff & Rosenthal gallery, Berlin, November 18 - December 30, 2006
Society permanently renegotiates the definition of drugs and our relationship towards them. In his forty-five minute found-footage film The Conquest of Happiness, produced in 2005, Oliver Pietsch, a Berlin-based video artist, demonstrates which drugs society can accommodate, which it cannot, and how the story of the drugs can be…
|
|
Комментарии
Статья не была прокомментированаДобавить новый комментарий