Časopis Umělec 2004/2 >> Portrét v době kinematografie - Andy Warhol: Motion Pictures. Kunst-Werke Berlin, 8. 5.–8.8. 2004. Přehled všech čísel
Portrét v době kinematografie - Andy Warhol: Motion Pictures. Kunst-Werke Berlin, 8. 5.–8.8. 2004.
Časopis Umělec
Ročník 2004, 2
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Portrét v době kinematografie - Andy Warhol: Motion Pictures. Kunst-Werke Berlin, 8. 5.–8.8. 2004.

Časopis Umělec 2004/2

01.02.2004

Tomáš Pospiszyl | en cs

V souvislosti s obří přehlídkou moderního umění Das MoMA v berlínské Nové Národní galerii by návštěvníkům německé metropole neměla ujít rozsahem menší přidružená výstava, která však na rozdíl od notoricky známých děl nabízí na evropském kontinentě nepříliš známý materiál. Jde o výstavu němých filmů Andyho Warhola v Kunst-Werke Berlin. Již samotný vstup do ztemnělého výstavního prostoru je monumentálně uhrančivý. Ve velkém sále jsou vedle sebe současně promítány jednotlivé filmy ze série Screen Tests. Před sebou vidíme tucet filmových portrétů, obrovských pohyblivých obličejů v nadživotní velikosti. Organizátoři výstavy orámovali jednotlivé různě veliké projekce černým rámem, takže se ocitáme v jakési oživlé obrazárně, filmové variantě obrazové galerie evropského paláce.
Andy Warhol si svou první šestnáctimilimetrovou kameru koupil v roce 1963 a do roku 1968, než byl postřelen a natáčení filmů přenechal svým spolupracovníkům, s ní natočil několik stovek filmů, jejichž délka se pohybuje od několikaminutových miniatur až po šestihodinové eposy Empire State Building nebo Sleep (oba časově neshlédnutelné filmy jsou na výstavě přítomny na televizních monitorech v předsálí hlavního prostoru). Warholovo užití kamery je jasnou polemikou s tradičním „nečasovým“ způsobem zobrazování ve výtvarném umění. Kameru používal jako univerzální záznamový aparát, který má postižením časové roviny zachyceného objektu schopnost zachovat a zpětně vyvolat útržky jinak neopakovatelné minulosti. Snad právě proto si za své náměty Warhol vybíral naprosto banální okamžiky, které nás neruší v kontemplaci ubíhajícího a zázračně znovuoživeného okamžiku. Nafilmované postavy se stávají navždy nemrtvými upíry, které k životu paradoxně uvádí světlo projektoru.
Screen test neboli kamerová zkouška je termín užívaný ve světě filmu. Herci, herečky, nebo jiné osoby, které chce režisér obsadit do filmu, jsou pozváni do studia a nafilmováni, aby se zjistilo, jaké vlastnosti z nich dokáže filmová kamera vydestilovat. Teprve mechanické oko kamery dokáže odhalit fotogeničnost, tedy něco, co v běžném životě nemusí být vůbec zřetelné. Andy Warhol své objekty před natáčením instruoval podobně jako na běžných kamerových zkouškách – model měl nehybně sedět a dívat se do kamery, která na neutrálním pozadí nezabírala nic jiného než jeho hlavu. Standardní roli filmového materiálu trvalo asi tři minuty, než se kamerou prohnala, a to je i obvyklá délka filmů této série. I když Screet Tests vznikaly v podmínkách Warholovy Factory, uprostřed ovzduší pracovní hysterie a permanentního mejdanu, je pozoruhodné sledovat, jakou pečlivost Warhol věnoval nasvícení natáčených osob. Po svých několik málo minut vypadají opravdu jako mediální hvězdy, z některých se mediální hvězdy opravdu staly.
Chlapácký Dennis Hopper si po chvíli zírání do objektivu začne prozpěvovat neslyšitelnou písničku. Kurátor a kritik Henry Geldzahler v širokém křesle marně přemáhá spánek. Gary Indiana velice pomalu jí houbu, na rameno mu vyskočí kočka, po chvíli zase seskočí. Neznámá dvojice se nekonečně dlouho líbá. Ultra Violet a Helen Chadwick předvádějí drobné herecké etudy, v prvním případě křečovité, v druhém jemně okouzlující. „Baby“ Jane Holzer s fantasticky bohatým účesem blond vlasů si před kamerou čistí zuby nebo neméně lascivně pomocí rtů vybaluje žvýkačku z celofánu a pomalu ji žvýká. Salvador Dalí je s jeho démonickým knírem nafilmován vzhůru nohama. Popartový malíř James Rosenquist rotuje na neviditelném otáčivém pódiu. Hlavní akci nevidíme ani na proslulém filmu Blow Job. Pouze výraz tváře mladíka zprostředkovává skutečnost, že na něm někdo mimo záběr kamery vykonává orální sex. Chlapec se snaží tvářit neutrálně, způsobovaná slast ale zapříčiňuje, že co chvíli vypadne z role tvrdého chlapíka a podá se rozkoši, statečně a současně marně se snaží oddálit přicházející vyvrcholení. Další filmované osoby nedělají vůbec nic, přesto jsou jejich na objektiv fixované obličeje neobyčejně expresivní. Jestli někdo uměl předvídat fotogeničnost, tak člověk-stroj a současně voyeur Warhol určitě.
Promítání prvních filmů bratří Lumičrů prý bylo natolik přesvědčivé, že u diváků vyvolávalo strach. Návštěvníci se báli, že je nafilmovaná lokomotiva blížící se ke kameře v promítacím sále zajede. Andy Warhol se pokoušel podobný prehistorický efekt znejistění reality a jejího záznamu vyvolat také. V prvních letech své filmové kariéry důsledně pracoval s němým černobílým filmem, který atmosféru prvních filmů navozuje. Každopádně jeho němé filmy vyvolávají otázky po charakteru zachycené reality a jejího vztahu k divákovi. Vědomé navazování na raný film naznačuje i to, že ačkoliv byly tyto filmy natočeny běžnou rychlostí zvukových filmů, to je 24 filmových políček za vteřinu, Warhol požadoval, aby byly promítány pomaleji, rychlostí 16 políček za vteřinu, což je rychlost užívaná ve filmu němém. (Pro účely vystavování byly filmy převedeny na DVD formát, ovšem se zachováním jejich nepatrně opožděného tempa). Zpomalený film se většinou používá tehdy, jestliže chceme lépe vidět a pochopit to, co je v běžné rychlosti obtížně postřehnutelné. Ve filmech Andyho Warhola neprobíhá nic důležitého, pouze tu je před námi prezentovaná magická kinematografická skutečnost. Před čtyřiceti lety se několik neznámých lidí dívalo do objektivu a dnes můžeme jejich pohled opětovat.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Obsah 2016/1 Obsah 2016/1
Obsah nového čísla.
Magda Tóthová Magda Tóthová
Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“)…
Terminátor vs Avatar: Poznámky k akceleracionismu Terminátor vs Avatar: Poznámky k akceleracionismu
Proč političtí intelektuálové, proč máte sklon k proletariátu? V soucitu k čemu? Chápu, že by vás proletář nenáviděl, vy nenávist neznáte, protože jste buržoa, privilegovaný, uhlazený druh, ale taky proto, že si netroufáte tvrdit, že jedinou podstatnou věcí, co jde říci, je, že si člověk může užít polykání sraček kapitálu, jeho materiálu, jeho kovových mříží, jeho polystyrenu, jeho knih, jeho…
Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…