Americké glamoráma

Dlouhý, studený stín dragounského starosty Rudolpha Giulianiho se plížil New Yorkem a navždy změnil nepřátelské ulice města. Zdá se, že za pět let, během nichž se kroutilo pod jeho ráznou pěstí, kriminalita téměř vymizela a s ní i všichni zločinci. I bezdomovectví a s ním bezdomovci. Nezávislé kavárničky a bufáče, jež byly kořením rušných ulic, na každém bloku vytlačují řetězce Wendy’s, McDonald’s, Starbucks a všechna další plemena korporativních zvířat na Giulianiho vodítku začínají lemovat každý kout. Každého pobudu na nárožích nahradili dva policisté - dobře živená monstra ze steroidů, o nichž je známo, že do vašeho černého těla vystřílí 44 kulek, když si dovolíte něco takového jako třeba zamávat na ně novinami.
Přiznávám, že je příjemné chodit bezpečně po ulicích, ale přeci jen se bývalá barevnost města zdá být - přímo úměrně kultivaci své disneyovské image, zvoucí do ulic turisty, trochu vybledlá. Novým zářivým drahokamem ve starostově temné koruně je nedávno znovu otevřená, vymydlená Grand Central Station. Temné přístěnky, kde kdysi mnozí bezdomovci uléhali na lepenkových krabicích, jsou jako znovuzrozené: veřejné umělecké prostory, ozářené světlem lustrů a obalené nevinným mramorem od čisťounké podlahy až po klenuté stropy.
Na první výstavu byla příhodně vybrána Liza Lou, která pracuje s miniaturním v monumentálním měřítku a aplikuje české skleněné korálky a další třpytivé cetky na základní emblémy amerického vědomí. Středobodem její výstavy, nazvané „Americké glamoráma!“ je „Dvorek“, rozsáhlé dioráma pikniku u rožně na zeleném trávníku, ztuhlé uprostřed děje, ale prosté všech lidských účastníků. Sekačka trávy se zastavila jen několik centimetrů za začátkem trávníku, a zanechala tak nedlouhou stopu nakrátko střižené trávy. Milióny vzpurných a neposekaných stébel trávy navždy unikly destruktivnímu úklidu. Každé stéblo je dokonale pestrou šňůrkou korálků a muselo zabrat hodně času vyrobit každé z nich. Všechny objekty, sekačka trávy, gril, stůl s červenobílým kostkovaným ubrusem, na něm zmačkané plechovky Budweiseru a šňůra s prádlem vlajícím ve větru se třpytí duhovými barvami.
„Komora“ zasazená do nedaleké stěny odhaluje police se zpřeházeným nářadím a stolními hrami, které najdete v každé průměrné americké rodině. Lou je vytahuje do popředí, z neviditelného dělá neopomenutelné, pozorností zahrnuje věci, o nichž snad ani nevíte, že je máte doma. Žádný z objektů, jež obdivuje, není pokladem, ale když dodá pozlátko jejich povědomému povrchu, získávají jas drahocennosti. Tohle pozlátko funguje jako kouzlo Hollywoodu, který z lidí a míst dělá atraktivní sny.
Renovované lustry na Grand Central visí jako obézní bratranci nad korálkovými verzemi od Lou, osvětlujícími galerii portrétů všech prezidentů Spojených států. Všech 42 smějících se tváří, od Washingtona po Clintona, jsou vyrobeny z tisíců bílých korálků a kvůli andělské podobnosti jejich anglosaských rysů je těžké rozeznat jednoho od druhého. Ctnostní američtí otcové národa visí hned vedle téměř dva metry vysokých „barbín“. Černošská nevěsta, blonďatá obchodnice a stereotypní černá „soul mama“ ze 60. let bezděčně naznačují sňatek americké politiky, pop kultury a komerce.
Černá nevěsta září v přehnaně zářivých šatech - postavička procházející typicky americkou transformací rituálu v extravagantní exces, její blažená tvář očekává transcendentální efekt události zbavené historického významu. Klidně by také mohla být dítětem, stojícím na Štědrý večer před hromadou dárků. Její „soul sister“, další černá „barbína, s metrovým afro účesem a šortkami z ustřižených jeansů je protikladem idealizované minulosti černé síly, kdy země stála na pokraji revoluce, která nikdy nepřišla. 42 bílých prezidentů stojí vedle jako znovupotvrzení této skutečnosti. Hrdá, blonďatá dívka žije v době hnutí za osvobození žen také z nějakého euforického snu, který jí slíbil rovnocenné postavení vůči mužům. Možná má moc vysoké naděje, ale pořád je to přeci Barbína a má hodně krátkou sukni.
Výstava je zdánlivou oslavou subjektů, které pozdvihuje pomocí vykonstruovaného klamného povrchu. Korálky a další cetky usilovně odívají, zahalují a „vylepšují“ to, co je pod nimi. Korálky ale mají v Americe velmi plebejské dějiny, a i když na to výstava nenaráží, byly měnou při koupi půdy od rodilých Američanů. Jsou materiální ingrediencí jedné velké iluze a Liza Lou je architektkou města Las Vegas. Tady jde o dokonale zavádějící umění ve veřejném prostoru, díky svému třpytu naplňuje diváky bázní a maluje jim na tváři úsměvy, ale přitom jemně nařezává nitky společnosti, která ji s takovým nadšením dává svou podporu.

Objekty a instalace Lizy Lou
Fotografie Tim Gilman-Ševčík

01.05.1999