Interview: Hans Ulricht Obrist a Chen Zhen

Hans Ulrich Obrist: Mohl bys něco říci o tvém velkém projektu - stát se lékařem? Jak jsi řekl, je to cesta na níž se nezastavíme potom, co uděláme výstavu, nebo několik výstav…?

Chen Zhen: Už dvacet let se považuji za pacienta. V Číně se říká, že starý pacient se může stát dobrým doktorem, beztoho, že by studoval medicínu. Ve vztahu k mé vlastní nemoci, jsem už dost dobrý, abych se pokusil stát se lékařem. Tenhle projekt, nás vede k otázce, jak v umění co nejvíce těžit ze všech aspektů života, z mých vlastních zkušeností. To znamená, že dále nemohu vědomě oddělovat život od umění. Každé ráno beru léky, uvědomuji si tento akt, který mi dovoluje udržovat si chladnou hlavu, být méně pyšný. Před dvaceti lety by mě nenapadlo, že být nemocný je pro mě něco důležitého, ať už v praxi nebo pro myšlení. Dneska rozvíjím projekt stát se lékařem, protože jsem pacientem a ptám se, proč bych neudělal z procesu léčení se proces kreativní. Využiji jako uměleckého procesu všech cest za lékaři, pseudolékaři, léčiteli, čarodějnicemi, atd., k nimž jsem jel, abych byl léčen. Takový projekt je syntézou mojí cesty, mým způsobem, jak dělat umění, jak žít.

A teď jednu otázku, kterou opakuji při všech rozhovorech. Týká se nerealizovaných projektů, můžeš nám něco říci o tvých nerealizovaných, utopických nebo utopicky konkrétních projektech…?

Nerealizovaný projekt je sen realizace v budoucnosti. Je to jistě být lékařem, když v Paříži na domě před mým ateliérem bude cedulka s nápisem: Dokteur Chen Zhen.

Hodně se mluví o transkultuře, transkulturalismu, „in between“, prostoru, času mezi kulturami, ale mluví se také o otázce mezioborovosti (interdisciplinarity), na kterou bych tě chtěl navézt. Svět umění se stal celkem izolovaným prostředím, stejně jako svět architektury, svět medicíny. Je zajímavé pozorovat, že svět medicíny je největší obětí této izolovanosti. Lékař se diagnostikuje jednotlivý symptom a kašle na všechno ostatní. Lékař už nemluví o synergiích, ale umění už také zapomnělo na synergie. Tady vidím opravdu akutní problém ? Co si o o tom myslíš ty, jakým způsobem tvoje praktická činnost spočívá na mezioborovosti nebo spíš na transdisciplinaritě, poněvadž mezioborovost hranici mezi obory přijímá, kdežto transdisciplinarita je nad ní.?

Věřím, že to je důležitý bod, ve vztahu k různorodému a nejistému životu v současnoti. Není to jen otázka změn a pohybu. Nejistota se stává věčným otazníkem pro všechny.

Jaká byla tvoje první výstava??

Byla organizovaná takovou společností - Hangár 028, která chtěla vytvořit vazby mezi umělcem a továrnou. Pronajímala si prostory v rue de la Roquette, ale bohužel zanikla. Od této chvíle pracuji na velkých instalacích, ale zároveň přemýšlím o urbanismu a architektuře v rámci reflexe vztahů mezi lidmi, přírodou a konzumní společností. Před chvilkou jsem mluvil o lékařské projektu a na Benátském bienále jsme vystavoval práci, která byla příkladem synergie, aniž bych jich ji předpokládal.

Spoluúčast návštěvníků na díle.?

Ano, pro mě to bylo velké překvapení. Je to příklad synergie, kterou jsme nečekal. Publikum hrálo důležitou roli. A najednou jsem věděl, že ta práce není ukončena bez spoluúčasti publika.

Nejméně polovina práce bylo publikum??

Absolutně. Objevem smyslu práce pro mne bylo publikum. Práce mi potvrdila myšlenku, že transdisciplinarita se stala uměleckým dílem. Aby se instalace ponořila do prostoru proto, aby se objekt stal instrumentem je potřeba, aby se publikum účastnilo. Nezjevuje nám představení s účastí publika nový potenciál? Můžeme udělat na výstavě nezávislý videofilm zachycující reakce publika. To je nová série otázek zabývající se problematikou mezioborovosti.

Můžeme tedy říci mezioborovost ve vztahu k umělci, ale také ve vztahu k publiku.?

Ano. Je to ve vztahu k potencialitě publika, které interpretuje to, co vidí, co se ho dotýká. Na instalaci v Tel Avivu lidé rozbili všechny dřevěné tyče, a to byly z dubového dřeva. Důvodem bylo, že některé z nich byly policejní obušky. Publikum si interpetuje věci podle sebe. Interdisciplinarita, to nejsou různé kategorie pospojované pohromadě. Je to nalezení synergie, které vyzařuje určitou působivost.

Na jakých instalacích teď pracuješ po té z Tel Avivu a benátského bienále??

Pro mě je důležité ukázat každý rok jednu nebo dvě velké instalace, ať už přenosné nebo ne. Připravuji další projekt v Albi, kde je jedno málo známé centrum Cimaise & Portique, ale je to úžasné místo, protože prostor centra je zaplavován vodou. Když jsem tam byl, prostor byl pod vodou, instalace Michela Francoise plavala a voda ji přimáčkla proti dveřím. Obdivoval jsem to násilí, sílu přírody, spolu s myšlenkou očištění umění.
Udělám tam velkou instalaci s názvem “Bateau-Lavoir”. Bude to jedenáct lůžek, podle počtu tělesných orgánů, lůžka budou transformovaná na velké kovové bazény. Do každého z lůžek stéká voda, celek je jako systém čištění s vodními oponami. Využiji toho místa, že tenhle prostor býval pravidelně zaplavován vodou, dokonce i po renovaci. Voda filtrovaná podložím vycházející z každého bazénu bude čistit celý prostor.
Další výstava bude v Turínské Gallerie Civica d´Art Moderna e Contemporanea a je nazvaná “Pocta černé magii”. Chápu černou magii jako neoficiální, neracionální, “podzemní sílu” a “energii“ nade vše, která je vždycky znovu porážena bílou magií. Je to jako statut umělce. Zkoumám statut umění, umělce jako někoho neoficiálního, vždycky trochu mimo zákon. Další výstava stejné logiky bude v Záhřebu a bude se jmenovat “Six Roots”. Zpočátku odrážel název myšlenku prozkoumat šest etap lidského života, chování ve vztahu k Záhřebu, k Balkánu, kolébce konfliktů, aniž bych se vracel ke své instalaci v Tel Avivu.

To nás přivádí k jinému médiu, které také používáš – Webové stránky. Po tvém návratu do Shanghaje si vytvořil stránku, jež je součástí práce na urbanismu Shanghaje. Můžeš nám říci něco o tomto výzkumu a tvém návratu do Shanghaje, považuji to za velice zajímavé.?

Vrátil jsme se do Shanghaje poprvé v roce 1993, po osmi letech.

Narodil ses tam??

Ano. Pro mě je to výjimečné místo. Je to velká laboratoř, protože je to město emigrantů. Nemá dlouhou historii vývoje, myslím, že jen šest nebo sedm století. Moji rodiče například nepocházejí ze Shanghaje, ani rodiče mojí ženy, Xu Min.
Takže všichni obyvatelé Shanghaje jsou emigranti z různých koutů Číny a žijí tam jako na jiném kontinentu odděleném od ostatní Číny.

Jako diaspora.?

Ano. Disapora je místo, kde se lidé setkávají. Proto myslím, že Shanghaj má blízko k metropolím, jako je Paříž, Londýn. Můj projekt v Shanghaj je velký projekt, pokaždé, když se tam vrátím, tak bych chtěl pokračovat ve svém sociálním průzkumu a pátrání, až do konce svého života, stejně jako u projektu, v němž se chci stát lékařem.

Takže to by znamenalo stát se urbanistou. Můžeme mluvit o multiplikaci rolí.?

Ano, to ano. Možná, že až dodneška lidé neznali tento druh práce, projekty dost ambiciózní, ale v dlouhém časovém horizontu. Můžeme také mluvit o pomalosti, protože ta má dvě interpretace. Buďto jeden moment protáhneš a zpomalíš a nebo nashromáždíš spoustu krátkých momentů, které mají společný jmenovatel. Zpomalení, to je otázka intenzity, hloubky, není to otázka zastavit všechno proto, abychom dělali jen jednu věc. Pomalost je pro mě hloubkový proces, akt prohlubování v čase. Urbanistický projekt vychází ze studie, kterou jsme udělal pro Paříž, pro Levý břeh a která měla dobrý ohlas. Zabývala se otázkou, jak dnes dělat architekturu ve vztahu k současnému umění, ptala se na vztahy mezi uměním a architekturou.
V Shanghaji se všechno každý týden hýbe a mění, tohle město vůbec neví kam se vyvíjí. Neexistuje tam urbanismus nebo nějaká dlouhodobá strategie rozvoje. To je výjimečnost všech asijských metropolí. Totální chaos. Velkou otázkou tam je dohonit čas, no a když chceme něco dohonit, jak se dívat potom z odstupu na samotný proces dohánění? To je možná výchozí bod energie. Zajímá mě pozorovat mutace, rozvoj, proměny města jako je Shanghaj, jako kontinuální sociální průzkum.

Takže se tam pravidelně vracíš a obrazově to dokumentuješ??

To je část výzkumu, píšu poznámky, dělám fotografie všemi možnými způsoby, a teď jsme našel dalších deset médií, jimiž zaznamenávám sociální průzkum (kresby, videokamera, setkání s lidmi…). Způsob, jak dokumentovat město jako je Shanghaj musí být multidisciplinární, aby byl úspěšný. Někteří moji přátelé mají důležité sociální postavení, jsou ředitelé apod. A je to skvělé moci s nimi mluvit o těchto věcech. Vždycky, když se do Shanghaje vrátím, budu v tom pokračovat, ale momentálně nevím, co se z toho vyvine. Proces je důležitý sám o sobě.

To je velice buddhistické, ne?

Buddha řekl: Nevíme jestli dnešní den bude více nebo méně důležitý, než zítřek, ale co víme je to, že zítřek bude jiný. Jádro buddhismu je myšlenka etapy po etapě, okamžiku po okamžiku, akumulace všech kroků, všech energií, každodenní práce.

Přepsal Alexandro Pollazon, přeložil Vít Havránek

01.04.2000