|
nar. 1967, od roku 1993 studuje na Akademii výtvarných umění v Praze, nejdříve u Milana Knížáka, nyní u Vladimíra Skrepla
Pro Andreu Cihlářovou není žádný výtvarný projev typický: vyjadřuje se fotografií, kresbou, grafikou, malbou i texty. Zanechává za sebou určité celky - řeči, myšlenky, pocity, komentující nějaké momenty nebo jen tak spontánně (s vědomím důležitosti každého nepovšimnutého detailu) vyřčené. Její záznamy se týkají nepatrných vizuálních zážitků (ornament, krajina, okno), ale i podvědomých myšlenek vyjadřovaných slovně. Texty, jež sice mají svou vizuální hodnotu, se snaží prezentovat nikoli jako minimalistické objekty, ale artefakty, které lze číst, nebo přinejmenším je nutné vědět, že je lze číst, že mají svůj obsah. Toto vrstvení významových rovin je pro Cihlářovou důležité: žádné sdělení není definitivní, trvale platné, pouze možné. Také forma je jen prostředkem: její podoby byly vyčerpány a dnes už se jen pomocí technologií nějak obměňují. Generační odstup od zásadních významů moderní doby je vlastní i Andree Cihlářové. Neznamená to však, že by svoji tvorbu nepovažovala za důležitou, relativizuje ale její jednoznačnost. Její práce má rytmus jejího života - odehrává se v reálném čase, rychlostí řeči, chůze, plyne stejně jako události okolo a není podmíněná nároky trvalosti. V časovosti je podstatný moment, pro který se vžil termín přítomnost - jako by se neustále obnovovala jistá zkušenost této chvíle. Zhmotnění či vizualizace této zkušenosti neznamenají pro Cihlářovou proces dokumentace, ale jen nejisté konstatování, zpochybnění smyslu věcí i lidského konání. Proto je její tvorba i jakkoli těžko popsatelná.
Doporučené články
|
|
"Sto třicet kilo tuku, svalů, mozku a čisté síly na současné srbské umělecké scéně soustředěných do 175 cm vysokého, 44 let starého těla. Jeho majitel je známý pod množstvím jmen, včetně pojmenování Bambus, Mexikán, Ženich, Sráč, ale nejčastěji je známý jako hrdina všech ztroskotanců, bojovník za práva bezdomovců, lidový umělec, bavič maloměšťáků, domácí anarchista, sběratel desek, milovník…
|
|
|
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.
|
|
|
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…
|
|
|
To člověk neustále poslouchá, že by s ním chtěl někdo něco společně udělat, uspořádat, zorganizovat ale, že… sakra, co vlastně... nám se to, co děláte, tak líbí, ale u nás by to mohlo někoho naštvat. Je sice pravda, že občas z nějaké té instituce nebo institutu někoho vyhodí, protože uspořádal něco s Divusem, ale když oni byli vlastně hrozně sebedestruktivní… Vlastně potřebovali trpět a jen si…
|
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář