|
nar. 1967, od roku 1993 studuje na Akademii výtvarných umění v Praze, nejdříve u Milana Knížáka, nyní u Vladimíra Skrepla
Pro Andreu Cihlářovou není žádný výtvarný projev typický: vyjadřuje se fotografií, kresbou, grafikou, malbou i texty. Zanechává za sebou určité celky - řeči, myšlenky, pocity, komentující nějaké momenty nebo jen tak spontánně (s vědomím důležitosti každého nepovšimnutého detailu) vyřčené. Její záznamy se týkají nepatrných vizuálních zážitků (ornament, krajina, okno), ale i podvědomých myšlenek vyjadřovaných slovně. Texty, jež sice mají svou vizuální hodnotu, se snaží prezentovat nikoli jako minimalistické objekty, ale artefakty, které lze číst, nebo přinejmenším je nutné vědět, že je lze číst, že mají svůj obsah. Toto vrstvení významových rovin je pro Cihlářovou důležité: žádné sdělení není definitivní, trvale platné, pouze možné. Také forma je jen prostředkem: její podoby byly vyčerpány a dnes už se jen pomocí technologií nějak obměňují. Generační odstup od zásadních významů moderní doby je vlastní i Andree Cihlářové. Neznamená to však, že by svoji tvorbu nepovažovala za důležitou, relativizuje ale její jednoznačnost. Její práce má rytmus jejího života - odehrává se v reálném čase, rychlostí řeči, chůze, plyne stejně jako události okolo a není podmíněná nároky trvalosti. V časovosti je podstatný moment, pro který se vžil termín přítomnost - jako by se neustále obnovovala jistá zkušenost této chvíle. Zhmotnění či vizualizace této zkušenosti neznamenají pro Cihlářovou proces dokumentace, ale jen nejisté konstatování, zpochybnění smyslu věcí i lidského konání. Proto je její tvorba i jakkoli těžko popsatelná.
Doporučené články
|
|
Obsah nového čísla.
|
|
|
Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“)…
|
|
|
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.
|
|
|
„Musíš člověku třikrát potřást rukou a přitom mu upřeně hledět do očí. To je způsob, jak si s jistotou zapamatovat jméno. Takhle jsem si postupně pamatoval jménem pět tisíc lidí, kteří kdy přišli do Horse Hospital radil mi naposledy Jim Hollands, autor experimentálních filmů, hudebník a kurátor. Dětství prožil v těžké sociální situaci a často žil na ulici. Živil se také jako dětský prostitut a…
|
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář