Časopis Umělec 1999/7 >> Před bienále / (srpen 1999) | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Před bienále / (srpen 1999)Časopis Umělec 1999/701.07.1999 Beral Madra | biennale | en cs |
|||||||||||||
Thesaurus znamená poklad. Když si ve slovníku najdeme heslo „zemětřesení“, vysype na nás všechny možné výrazy, jež se vztahují k tomu, co se právě teď odehrává v Turecku: pohyb, chvění, třesení, rozrušení, násilí, příliv a odliv, otřes, zmítání, útok, náraz, hrůza, erupce, změna, výbuch, násilí, rozvrácení, prolomení, neklid, rozruch, rozhořčení, přechod, ničení, epidemie atd.
Pro Turecko není zemětřesení ničím novým, s bolestí a smutkem jej zakoušely tři generace obyvatel různých oblastí země v průběhu více než padesáti posledních let. Vzpomínky na zemětřesení jsou stále živé a bolestné. Avšak toto zemětřesení bylo něčím jiné. Znamenalo nejen provalení ohromné síly skryté v čase a propuknutí neznámého strachu a úzkosti, ale rovněž naléhavé a překvapené uvědomění si souvislostí. Energetická vlna násilím rozmetala rozpadající se cementové domy spolu s vírou v „posvěcenost“ národa - státu i s jeho byrokratickým aparátem. Pokud má Freudova teorie „unheimlich“ (podivného) opodstatněnou existenci a přesvědčivost, můžeme mít dobře zato, že 30 000 lidí trpělo jenom kvůli prozření z dusivého snu. Mnozí z nás až do této chvíle doufají, že tato katastrofa lidi poučí, aby se nevzdávali a nepodléhali podvodům a klamným manipulacím státního aparátu. Pomoc, která přišla z ostatních zemí, byla velká a štědrá a obyvatelé Turecka ji vítali s vděčností. Řecké a izraelské záchranářské týmy patřily k těm nejvítanějším. Avšak katastrofa a jí způsobené škody byly za hranicemi lidské představivosti. Bude ještě dlouho trvat, než se města vzpamatují a srdce a mysli lidí uzdraví. V Turecku panuje měsíc smutku, všechny aktivity a festivaly jsou zrušeny - ovšem s výjimkou bienále. Výstava současného umění je překvapivě poprvé pokládána za závažnou událost a ne za pouhou zábavu. Bylo oznámeno, že 20 umělců věnuje svá díla do aukce a že výtěžek aukce bude věnován obětem zemětřesení. Když přijel Paolo Colombo, umělecký ředitel letošního bienále, před rokem do Istanbulu, určitě ho ani nenapadlo, že jeho koncept výstavy s názvem „Vášeň a vlna“ se stane jakousi ironickou předehrou katastrofickému zemětřesení. Doufám, že vlna zemětřesení nesmete jeho optimisticko-humanisticko-poetický koncept. Optimismus a humanismus však bohužel nemohou osvětlit stávající debatu o vztahu mezi makroskopickými a mikroskopickými elementy globální umělecké scény. Nedávno byla v internetové diskusi pořádané House der Kulturen der Welt položena důležitá otázka: Catherine McGovern zavedla diskusi na téma, kterým se sama - a řada dalších lidí - již delší dobu zabývá: Jaké implikace, problémy a otázky s sebou přináší skutečnost, že do rozvojových zemí vstupuje řada organizací a jednotlivců, kteří se zde realizují v uměleckých projektech, v roli spolupořadatelů, přednášejících, technických poradců atd.? V kontextu této otázky bychom se měli zabývat následujícími třemi okruhy problémů: 1. Uvědomit si a přiznat si nerovnost uměleckých systémů mezi rozvinutými a rozvíjejícími se uměleckými scénami, odhalovat konflikty a nedostatky uvnitř a mezi těmito systémy a poskytovat rovnocenné příležitosti projevu a výrazu organizacím a individuím, jež je reprezentují. 2. Zamyslet se nad slovy Josepha Beuyse: „Nespravedlnost charakterizuje všechny trhy, včetně trhu s uměním. Je totiž následkem kapitalistického systému, jenž by měl být zrušen. K tomu však stále ještě nemáme žádný návod. Kapitalismus má na jazyku slovo „svoboda“ a chce nás přesvědčit, že o lidskou svobodu usiluje, a právě proto se mu nedá věřit.“ (in Art Talk, The Early 80s, vydala Jeanne Siegel, New York, Da Capo Press, 1988, ss. 77-84). 3. Uvědomit si, že v obou systémech žije nespočet umělců, kteří současné politice organizací a individuí z rozvinutých uměleckých scén nevyhovují. Co tedy zůstává stranou a mimo veškerou diskusi a pochyby jsou právě tržní procesy, které posilují autoritu a moc kurátorů. V zemích na periferii nadšeně aplaudují rozvíjející se hegemonistické ideologie (v neoliberalistickém převleku) a ve jménu Rozvoje a Akumulace vítají Mnohonárodní Kapitál. Pravdou zůstává, že Kapitálu národ nepatří a že Kapitál zůstává Kapitálem. A právě z tohoto důvodu by měly být všechny projevy Kapitálu zpochybňovány a regulovány a sociální předivo by mělo být před násilnostmi trhu chráněno. Avšak Mnohonárodní Kapitál se už ze své samotné podstaty kontrole a regulaci vzpírá: proudí směrem k periferii právě proto, že doufá, že se vyhne sociální kontrole, jež na něj uplatňuje Centrum. Navíc je to právě jedinečná příležitost Kapitálu přelévat se mimo Centrum na periferii, označovaná termínem capital flight, která mu nabízí menší zranitenost vůči zpochybňování v Centru. Je nezbytně nutné zkoumat, zpochybňovat a dekonstruovat složité a spletité vazby, jež existují mezi uměleckým trhem a strukturou ekonomických procesů Mnohonárodního Kapitálu. Bienále pořádané v post-periferijním regionálním centru, jakým je právě Istanbul, by proto mělo být odlišné od bienále, pořádaných v Centru. Bienále na periferii by neměla být pořádána jako přehlídky tolika „humanistických“ kurátorů a jejich nahodilých a ryze osobních spekulací, ale měla by právě naopak zpochybňovat násilí trhu, tedy samotných přehlídek, způsobů artikulace umění a spotřební kultury a v neposlední řadě i nároků autority kurátorů. V době, kdy se jména některých umělců stávají takřka obchodními značkami, je jedním ze způsobů, jak tomuto procesu vzdorovat, snaha odvrátit se od umělců-hvězd a umělců-hrdinů směrem k těm diskursům, jejichž nositeli je bezpočet „bezejmenných“ umělců, kteří žijí a pracují po celém světě, a to jak na periferiích center, tak v centrech periférií.
01.07.1999
Doporučené články
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář