Černobílé klony - Alena Kotzmanová, Cyclone,Galerie Jelení, Praha-16. 12. 2004–14. 1. 2005

Dílo Aleny Kotzmanové (1974) jako by se vymykalo všem postmoderním tendencím, výstřelkům a podivnostem i estetice překvapení a šoku. Přesto dokáže nezaměnitelným způsobem zasáhnout introvertní vizuální ikonu ukrytou v hloubi duše každého z nás.
Už portfolio Aleny Kotzmanové je při autorčině věku obdivuhodné. Nesčetněkrát vystavovala doma i v zahraničí. A v létě loňského roku byla Centrem pro současné umění vybrána na tříměsíční stipendijní pobyt v International Studio And Curatorial Program v New Yorku. Zářivá světla chaotické metropole ji natolik okouzlila, že se tam ještě na jeden podzimní měsíc vrátila. Ze tří plus jednoho měsíce navíc se zrodil její nejnovější monografický projekt Cyclone. Má být předzvěstí připravované a pravděpodobně stejnojmenné publikace.
Cyklon jako projev atmosférické poruchy charakterizuje americkou pevninu odnepaměti. Periodicky se vrací v pozměněných spirálovitých otáčkách, dynamických jako život sám. Tato neustálá proměnlivost, kdy se věci, situace a události pořád stávají něčím jiným, se pro výstavu v galerii Jelení stala signifikantní. „Cyclone“ poeticky odkazuje nejen k atmosférickým pohybům, nýbrž i k fotografické cloně, jež je základním prostředkem, jímž Alena transponuje mimouměleckou informaci v umění – a ovšem ironicky pointuje i tolik proklamovanou a zároveň zatracovanou techniku klonové multiplikace. Zdvojené, zdánlivě stejné fotografické klony totiž tvořily jádro výstavy.
Byly ovšem rozděleny do dvou místností, jeden klon v jedné, druhý klon v druhé. Zůstalo jen na divákovi, ať si hledá odpovídající dvojče a odhaluje optickou změnu a dezorientující časovou dilataci.
Na první pohled Kotzmannová pouze zdokumentovala různá místa: vybydlené továrny, park na Coney Islandu, kde tráví volný čas (nejen) newyorkští yuppies, brooklynské přístavní doky, MoMA či golfová odpaliště. Přesto dosáhla nečekaného meditativního účinu a až pronikavě romantického expresivního vhledu. Alena Kotzmanová se umí dívat. Vybírá si takové úhly pohledu, kdy ji zneklidní náraz něčeho nového. Žádné vyumělkované aranžování před objektivem, ale permanentní hledání. Jako by ve své hlavě stále nosila malou přenosnou zrcadlovku. Jde o výzkum, o dobývání nových, neobvyklých pohledových vizí, o poznávání a pochopení – je-li vzhledem k biologickým danostem našeho mozku vůbec nějaké poznání možné.
Její díla neztrácejí auru, neboť se nikdy úplně neopakují, ale posunují význam do jiné metaroviny bytí. Místa či tvary, jež se někdy jeví jako těžce uchopitelné, se v jiném záběru odhalují jako známé.
Kotzmanové snímky jsou stylově dokonalé a exkluzivní. Vyzařuje z nich vůle po kompozičním zklidnění, jehož je dosaženo navzdory dynamickému pojetí prostoru. Zachycují génia loci v přesmyčkách mezi minulostí a současností. Do newyorských destinací vnášejí mix moderny a retra. Autorka má přitom takový smysl pro rytmus, že máte dojem, že děje na snímcích kolem vás protékají jako voda. Co je ovšem nejdůležitější: její lehce snové fotografie vždy alespoň v náznaku konstatují prostou filozofickou skutečnost, že čas vážně neexistuje.

01.01.2005