Časopis Umělec 2001/2 >> Český pupek Přehled všech čísel
Časopis Umělec
Ročník 2001, 2
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Český pupek

Časopis Umělec 2001/2

01.02.2001

Marcel Fišer | review | en cs

Marian Palla, Galerie města Plzně, 12.4. - 24.6. 2001
Výstava Mariana Pally v Plzni zahrnovala práce z různých období, které volně rozmístil po sklepních místnostech a ukázal jak věci vytvořené speciálně pro tuto výstavu, tak i některé starší práce. Dá se říci, že díky tomuto typu instalace si s nepříliš vděčným prostorem velice dobře rozuměl. Diváky přivítal obraz, “namalovaný” (a podepsaný) umělcovým břichem během vernisážové akce jako svérázná pocta Yvesu Kleinovi a jeho “antropometrii”. Zatímco Klein otiskoval krásné dívky, jeho pokračovatel vlastní pupek, ironicky pracující s tématem vlastní sebestřednosti. A to nikoliv nepodobným způsobem, jako v proslulém billboardu s textem Chci peníze, který zde byl připomenut dokumentací. Téma peněz se objevuje v ústřední instalaci výstavy Deset tisíc desetníků na hraní, jakémsi “pískovišti” z mincí s příslušnými hračkami, což je podle mého názoru otevřený a zároveň přesný symbol současné doby. Výstava je vnitřně pospojována právě určitými linkami. Například motiv pupku nás vede k tematice zarovnávání, jíž se soustředěně věnuje již delší čas. Zarovnává nejrůznější věci, které nepatřičně přečnívají ideální obraz dneška — od svého břicha až po trávu na louce. Knihy — ART TODAY nebo v Plzni Laroussovo Umění nové doby — naopak zmenšuje na míru svých knih — opět demonstrace své osoby, pod nímž bychom však mohli vidět i hlubší vyjádření principu subjektivního čtení, tedy to, že si stejně každou věc “osekáme” podle naší vlastní zkušenosti, schopnosti porozumění atd. Spojení “pocty” s humornou distancí nás zase vede k práci Dvě je více než jedna, odkazující k Duchampovi i Warholovi. Nejčastěji se ovšem setkáme s motivem dětských her a hraček. Obkreslené stíny plastikového kačátka, potápěčského šnorchlu nebo “čehosi pro děti” jsou humorným patafyzickým nesmyslem, ale i zneklidňujícím přízrakem. K dětským hrám odkazuje i sbírka ušmudlaných kuliček modelíny, přišpendlených ve vitríně na motýly, nebo monumentální penis z téhož materiálu, který se hlásí k současné (nad)produkci uměleckých děl, reflektujících pornografii.
Pallova tvorba je vzácně jednotná, a to i proto, že je poskládána z několika málo komponent, na něž se v jednotlivých dílech pouze přesouvá důraz. Mísí se v ní osobitý vtip, kritika současnosti, metafyzika východního typu i racionální reflexe západní moderny. Takto namíchaná směs nemusí každému vyhovovat a někdy irituje i jiným způsobem, než by si zrovna asi autor přál. Ale v českém prostředí je Palla zjevem zajímavým a cenným, možná i trochu nedoceněným. Podle všeho je mu to asi jedno.
Význam počinu, jakým byla výstava Mariana Pally v Galerii města Plzně, vystoupí až tehdy, uvědomíme-li si specifika tohoto města. Od počátku osmdesátých let prakticky až dodnes nebylo možno v šedi místní výtvarné scény rozeznat výraznější osobnost, nepočítáme-li dvojici Václav Malina, Milan Maur. Energii pro vyčerpávající boje se zdejším výtvarným establishmentem jim dodávaly aktivní kontakty s Prahou a zejména s Brnem, kde naopak jejich konceptuální přístup nacházel značnou odezvu a v roce 1985 si zde dokonce oba uspořádali důležité výstavy v brněnské Galerii mladých. Spontánní iniciativu plzeňského Svazu, který do Brna zaslal pobouřený dopis, nedávno připomněla plzeňská kulturní revue Pěší zóna. Mezi trojicí podepsaných jsou nejen komunističtí koryfejové Sopr a Topinka, ale i malíř Hes, dodnes šéf katedry výtvarné výchovy Západočeské univerzity. I tyto skutečnosti vypovídají o tehdejších a koneckonců i dnešních poměrech v Plzni. O tom, že se i tady začíná blýskat na lepší časy, svědčí fakt, že to byl právě Václav Malina, kdo se nakonec ujal nevděčné úlohy vést nově zřízenou Galerii města Plzně, obtížně resuscitovanou následnici bývalého X Centra. Zmíněné pozadí pak vysvětluje, proč svůj druhý výstavní termín věnoval právě Brnu.

Fotografie Jaroslav Vančát





Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Nick Land — experiment s nehumanismem Nick Land — experiment s nehumanismem
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.
V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…
Magda Tóthová Magda Tóthová
Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“)…