Časopis Umělec 2008/1 >> Umění je pravda | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Umění je pravdaČasopis Umělec 2008/101.01.2008 Karin Rolle | review | en cs de es |
|||||||||||||
Francouzský filozof Alain Badiou (1937) napsal umělecký manifest. Po půlstoletí postmoderní libovolnosti požaduje Badiou novou závaznost: umění má formulovat specifickou pravdu, mělo by mít osvobozující účinek.
„Máme dost konce umění. […] Vyhlašme znovu právo umění […] na neosobní pravdu. Připusťme znovu, aby nás prostoupila nějaká pravda (nebo nějaká krása: to je totéž) […].“ Tak zní jasná řeč manifestu, která se nezaleká velkých otázek filozofie a důrazně je předkládá čtenáři: umění musí zprostředkovávat specifickou pravdu, která je základem emancipace ve společnosti. Badiouho knize Dritter Entwurf eines Manifestes für den Affirmationismus (Třetí návrh manifestu afirmacionismu), vydané na podzim 2007, předcházela Kleines Handbuch der In-Asthetik (Malá příručka in-estetiky, 2001), jejíž myšlenky se v nové knize objevují ve zřetelně pronikavější podobě. Ve svém myšlení o umění vychází autor ze dvou premis. Za prvé, po období neomezeného diskursu a dekonstrukce závazných výpovědí sází Badiou na existenci univerzálních modelů pravdy. Za druhé, umění, které v Badiouho myšlení zaujímá svébytný prostor vedle vědy, politiky a lásky, přísluší specifická forma pravdy. Jak si však specifickou pravdu umění můžeme konkrétně představit? Badiou popisuje současnou uměleckou scénu jako dialektiku „kulturního průmyslu“ a předpokládaně subverzivního impulsu „formalistického romantismu“, kterým se rozumí postmoderní, libovolné umění. Zatímco kulturní průmysl sleduje zákon trhu a stává se stále bombastičtějším, formalistický romantismus věří, že je schopen zákonu směny uniknout. Tento protipohyb se však ztrácí v hravém opakování idejí a forem. Podle Badiouho se tak zdánlivý pohyb proti komercializaci hlouběji vepisuje do zákonů trhu. Naproti tomu nové afimartivní umění by mělo zákonům cirkulace uniknout. Mělo by odstranit stále se opakující formalismus, a tak vyjadřovat specifickou pravdu. Ačkoli Badiouho vysvětlení afirmativního umění zůstává nejasné, dá se říci, že předpokládá, že k odstranění opakování dojde pomocí inovativní formální metody. Afirmativní umělecké dílo musí být dobře vymyšlené a důsledně provedené; musí to, čeho už bylo v nějaké době dosaženo, brilantně rozvíjet dál a syntetizovat do univerzální pravdy. Po půlstoletí kritiky univerzálních modelů pravdy je postulát Alaina Badiou krokem, kterým se odchyluje od starší generace Michela Foucaulta, Deleuze nebo Lyotarda. Svým odmítnutím se však nepropadá zpět před ně. Badiou se nepokouší postulovat žádnou pozitivní pravdu. Uvažuje spíše o neurčitosti pravdy a blíží se k ní heuristicky. „Pravda“ nemůže být s konečnou platností pozitivně stanovena, ale musíme trvat na závazku k pravdě. Badiouho pojem pravdy je třeba chápat ontologicky. Tak jako u většiny francouzských myslitelů druhé poloviny 20. století se i u Alaina Badiou projevuje inspirace Heideggerovou ontologií. Pravda je svázána s událostí, je momentem, v němž se objevuje něco nového. Staré je v určité negaci, v novém vytyčení hranic, rozpoznáno jako překonané. Stávající uspořádání se rozšiřuje. Když Badiou mluví o pravdivém umění, má v první řadě na mysli jazyk, literaturu. Jeho teorie umění uvádí jako autority především velké literáty, jako jsou například Stephane Mallarmé, Fernando Pessoa nebo Samuel Beckett. Badiou se však odvolává rovněž na Picassa v malířství či na Schönberga v hudbě. To jsou vzory nového umění, které zprostředkuje pevný princip, které bude logicky promyšlené, precizně komponované a důsledně provedené. Takto chápané afirmativní umění neohlašuje jen uměleckou revoluci, ale je schopné i společenské kritiky. Směřuje proti kapitalistické cirkulaci a proti podmílání demokracie nekonečnou komunikací. Badiou shrnuje: „Opravdové umění je tedy to, co prolamuje cirkulaci a nic nekomunikuje.“ Badiouho Manifest afimartivního umění je třeba chápat především jako součást jeho politické teorie. Proto nelze jeho úvahy o umění prostě vyjmout z jeho díla a aplikovat je na umění. Přesto se mu daří formulovat obhajobu uměleckého díla, jehož kvalita není určována „nekonečným diskursem o umění“, nýbrž závazným směřováním. A nároky jsou vysoké: pravdivé umění je ve znamení společenské emancipace – umění je pro Badiouho pravda.
01.01.2008
Doporučené články
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář