Časopis Umělec 2006/2 >> Obočí pro změnu zdvižené Přehled všech čísel
Obočí pro změnu zdvižené
Časopis Umělec
Ročník 2006, 2
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Obočí pro změnu zdvižené

Časopis Umělec 2006/2

01.02.2006

Petr Kožíšek | review | en cs

Václav Stratil, Dvojice. Ateliér Josefa Sudka, 6. 1. – 5. 2. 2006

Koutek úst trochu výš, příště trochu níž. Rty semknuté a jindy zase povolené. Obočí svraštěné a jinde zdvihnuté, a navíc obarvené a přiholené. S takovými minimálními prvky zachází Václav Stratil ve svých fotografických autoportrétech.


Než si ale všimneme těchto detailů, náš zrak snadno registruje celou výstavu v malém prostoru Ateliéru Josefa Sudka. Na delší stěně šest fotografií a na kratší dvě. Hned na první pohled je jasné, že na nás čeká množství různě volených a manipulovaných kontextů, posunutých významů, napodobených a parodovaných stereotypů. Postupujeme od jedné fotografie ke druhé a pozorujeme, jak se vše mění. Mění se nejzákladnější formální pojetí (černobílá či barevná), mění se velikost a formát vystavených fotografií (od malého rámečku, který lze vidět v některých domácnostech jako stálou připomínku tváří našich bližních, až po zvětšeninu dvou figur téměř v životní velikosti patřící do světa umění), mění se vizuální charakter fotografií jako uměleckého média (nejčastěji máme pocit, že máme co dělat s tradičně pořízenými snímky z fotoateliéru, počítáme s tím, že to zahrnuje pečlivou volbu záběru a práci se světlem, jen někdy můžeme mít dojem poněkud civilněji vyznívající momentky). Rozdílná je míra aranžování situace (od typu: dva nenápadně oblečení muži, jeden mladší a jeden starší, stojí vedle sebe, až po společnou kompozici tří rockerů v černém a jedné rockstar V. S. v bílém oděvu, v paruce, v botách na podpatcích, se čtyřmi prsteny – jeden je na palci – a prsty jsou ozdobeny lakem na nehty...).
Jak znovu procházíme krátkou, ale vydatnou výstavou a vidíme, že se nám vedle sebe řadí vzorky jakoby z různých odlišných alb, jakoby ukázky různých (neexistujících) sérií, a že v každé jde o něco trochu jiného, pochopíme, že vlastně nezáleží na jedné z nich, ale že cenný je koncept poskládání právě těchto osmi rozdílných fragmentů dohromady.
A brzy po letmém prozkoumání osmi fotografií tušíme, co se děje – jsme chyceni do osnovy inteligentní hry: život, vztahy, nadhled, pravda, bezvýchodnost, mystifikace, humor, osudy, smutek, odvaha, smíření...
Na autoportrétních snímcích starších sérií (Řeholní pacient, Docent, Nedělám nic) pózoval Václav Stratil vždy sám. V poslední fotografické sérii Dvojice, kterou vytváří Stratil s přestávkami od roku 2002, vidíme spolu s ním další aktéry: syny Aloise a Štefana, partnerku, Reného, kolegu z práce – umělce a vyučujícího z brněnské FaVU Doc. Dr. Jiřího H. Kocmana. Jsme svědky zinscenované demonstrace vztahu.
Když zaměříme pozornost na postavu Stratila, zjistíme, že platí to, co již známe z předcházejících sérií. Mění se účesy, barvy vlasů, brýle, postoj, oblečení. Vše by stálo za samostatný rozbor. Třeba jen to vždy padnoucí a jakoby opravdu vlastní oblečení. Václav Stratil si ošacení vybírá až neuvěřitelně trefně. Zdá se, že přesně cítí jeho sociální kontext, jeho účinek estetický a emocionální. Říkávalo se, že šaty dělají člověka, ale to bylo za časů, kdy šaty něco stály, lidé si jen tak něco nekupovali a jejich zevnějšek tím byl přímo určován. Image jednotlivce ještě nebylo podrobeno uměleckému zkoumání, ještě nebylo vydáno ke svobodné hře. Dnes lze šaty snadno opatřit a převléci, lze jich programově užívat jako kostýmu, jako masky či mimikry, lze se díky nim snadno vpravit do různých hereckých rolí.
Pracovat s tváří je těžší. Pracovat s tváří je opravdu těžké. Na líci jsou to vnější úpravy vzhledu – velmi jemné maskérské zásahy, česání a stříhání a barvení vlasů a vousů, na rubu jsou to proměnlivost vlastního vnitřku, záměrné změny rozpoložení a duševního stavu, které se odráží ve výrazu tváře a jakoby ztvárňují právě jednu konkrétní myšlenku, kterou se V. S. rozhodl sdělit divákovi a posílá ji telepaticky do objektivu. Jsme schopni číst tuto myšlenku? Asi jsou ve velké výhodě ti, kdo Václava Stratila osobně znají. Používá svoji tvář a výraz tváře jako médium. Přes nesčetné vnější znaky stylizace zůstává na snímcích série Dvojice vždy nejdůležitější právě tvář. Upoutává samozřejmě nejvíc pozornosti, neboť je spojnicí všech snímků. Je středovým bodem, kolem něhož se vše odehrává. Je dějištěm jemných proměn výrazu, psychologie, nositelkou osobnosti, identity. Předpokládáme, že cílené záměny identity vyžadují umění orientovat se v mentalitě druhých lidí, v sociální typologii různých skupin a jedinců, mezi něž nechodíme a ani nechceme chodit, a ani nevíme, že existují, a netušíme ani, kterak oni vnímají svět a sebe. Jsme svědky toho, jak autor zkušeně vybírá z pestrého rejstříku poloh: moudrý otec, excentrická star, vlídný partner, suchý patron, vyjukaný bázlivec, zakřiknutý egocentrik, upjatý necita i laškující snílek. Většinu typů ze života známe, ale nemáme pro ně ustálené označení. To vše se odehrává někdy prostě, jednoduše a přirozeně, jindy přemrštěně, s nadsázkou a za přítomnosti humoru či velkého smutku. Někdy se nám V. S. ukazuje jakoby bez rozpoznatelné role. Nelze se nijak netvářit. Vyvstává otázka: kdy je člověk sám sebou? A jakou podobu považuje každý z nás za opravdu sobě vlastní? Umíme číst z obličeje? Komu se jak zrcadlí duše ve tváři?
V sérii Dvojice nejsilněji působí fotografie, na kterých je stroze a vážně deklarován vztah ke druhé portrétované osobě, kde Stratil volbou všech atributů vypovídá o druhém v duchu: budu takový, jaký jsi ty.





Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem
„Musíš člověku třikrát potřást rukou a přitom mu upřeně hledět do očí. To je způsob, jak si s jistotou zapamatovat jméno. Takhle jsem si postupně pamatoval jménem pět tisíc lidí, kteří kdy přišli do Horse Hospital radil mi naposledy Jim Hollands, autor experimentálních filmů, hudebník a kurátor. Dětství prožil v těžké sociální situaci a často žil na ulici. Živil se také jako dětský prostitut a…
Kulturní tunel II Kulturní tunel II
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.
V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
Terminátor vs Avatar: Poznámky k akceleracionismu Terminátor vs Avatar: Poznámky k akceleracionismu
Proč političtí intelektuálové, proč máte sklon k proletariátu? V soucitu k čemu? Chápu, že by vás proletář nenáviděl, vy nenávist neznáte, protože jste buržoa, privilegovaný, uhlazený druh, ale taky proto, že si netroufáte tvrdit, že jedinou podstatnou věcí, co jde říci, je, že si člověk může užít polykání sraček kapitálu, jeho materiálu, jeho kovových mříží, jeho polystyrenu, jeho knih, jeho…