Guillermo Gómez-Peña se narodil v Mexico City a v roce 1978 se přestěhoval do USA. Skupinu La pocha nostra založili Guillermo Gómez-Peña, Robert Sifuenrtes a Nola Mariano roku 1993 v Los Angeles. Nyní má více než třicet členů po celém světě a z původního spojení performerů se stala transdisciplinární organizace se základnou v San Francisku, působící jako „trojský kůň“ radikálních umělců, „virtuální maquiladora“, „transkulturní poltergaist“ (www.pochanostra.com). Gómez-Peña je nejen umělec, ale i autor řady kritických textů, v nichž se dotýká témat kulturní diverzity, cenzury, mexicko-amerických vztahů – některé vyšly v knize Warrior for Gringostroika. Rozšířená verze Zřeknutí se (Disclaimer) se objevila v březnu roku 2006 v časopise The Drama Review. (redakce)
Lidé se mě neustále ptají: Je La Pocha Nostra (moje performační skupina) ve Spojených státech cenzurována? Mlčení a diplomatické obcházení už mě unavuje, a tak jsem se s bolavým srdcem a sílícím politickým uvědoměním rozhodl promluvit. Jako dítě jsem v Mexiku slýchal dospělé, jak si šeptají o černých listinách a těch, kdo udali jména. Můj starší bratr Carlos se zapojil v roce 1968 do movimiento estudiantil, a několik z jeho přátel zmizelo nadobro. Během let dospívání v Latinské Americe byla cenzura neodlučitelná od politických represí a často bylo výsledkem uvěznění, vysídlení, exil či smrt „disidentských“ intelektuálů a umělců. V sedmdesátých letech mnoho latinskoamerických umělců emigrovalo do Spojených států a Evropy, kde hledali svobodu, již nenašli ve svých otčinách. Když jsem přišel v roce 1978 do Kalifornie, viděl jsem tu velmi odlišnou situaci. Umělci a intelektuálové tady vůbec nejsou důležití. Média zacházela s uměním buď jako s exotických novým trendem, nebo jako se zajímavým lidským příběhem, a politici nám nevěnovali vůbec žádnou pozornost – což nám dávalo iluzi svobody. Jako umělci jsme se radovali z mýtického osvobození, z naší oslavované „americké svobody“. Získal jsem pověst obrazoborce díky tomu, že jsem využíval symbolické akty přeměny, které zkoumaly a ukazovaly zdroje rasismu a nacionalismu. S Coco Fusco jsme vystupovali uvnitř pozlacené klece, převlečeni za fiktivní „Indiány“, abychom protestovali proti oslavám 400 let příjezdu Kolumba na západní polokouli (Two Undiscovered Amerindians Visit …, 1992–93). Roberto Sifuentes a já jsme se nechali ukřižovat v kompletním mariachi kroji na protest proti imigrační politice (The Cruci-fiction Project, 1994). Zlepšil jsem se v organizování efemérních komunit podobně smýšlejících rebelujících umělců. Radil jsem aktivistům, jak využívat strategie performance k povznesení svých politických akcí. Využíval jsem svět umění jako základnu pro své operace. Za dvacet let, co jsem cestoval po Spojených státech jako „radikální“ performer, narazil jsem na nesčetné situace, v nichž obsah mých „politicky přímých“, „rasově citlivých“ a „sexuálně explicitních“ materiálů musel být „adaptován“ a „přeložen“ pro určité místo. Proto – jak řekl jeden můj kamarád kurátor – nejsem „žádná panna co se týče cenzury“. Od událostí ze září 2001 ale moji spolupracovníci čelí úplně novému dilematu: prohibici – která je otevřeně zaváděna a začíná být považována za samozřejmou. Moje agentka Nola Mariano mi nedávno napsala: „Domnívám se, že kromě ideologické cenzury prováděné vládou prezidenta Bushe jsme vstoupili do nové éry psychologické cenzury, která je udržitelná proto, že my, naši spolupracovníci a kolegové předpokládáme reakce našich diváků, bojíme se o svou práci a nejsme si jistí podporou úřadů. Nejsme schopni rychle identifikovat opozici, a tak pomyslně boxujeme s naším svědomím a cenzurujeme sami sebe. To je vítězství represivní politické administrativy. Vítězství, které je naší kapitulací. Vnucená kultura paniky, prohibice a vysoké bezpečnosti, která proniká každým koutkem společnosti – včetně našich uměleckých organizací – vytvořila výbušné prostředí pro vznik kritické kultury. Nabízí se nám rozpočty, které jsou poloviční ve srovnání s předbushovskou dobou. Proto můžeme vytvářet ve Spojených státech pouze malé projekty a za primitivních technických podmínek. Tyto nové podmínky jsou podobné těm, kterým čelíme v Latinské Americe, ale bez společenského ducha a lidského prostředí, které v Latinské Americe nacházíme – bez ochoty lidí být vždy přítomni a věnovat něčemu svůj čas a dovednosti. Jediné, co zatím zachraňovalo La Pocha Nostra před krachem, jsou mezinárodní turné. Šedesát procent našeho rozpočtu nyní pochází z jiných zemí. Jako by toho nebylo dost, kvůli těmto „bezpečnostním opatřením“ jsou naše rekvizity, kostýmy a další materiál pečlivě kontrolovány na každém letišti, kde se ocitneme. Úředníci domobrany kontrolují dokonce i názvy knížek a otevírají naše notebooky a telefonní seznamy – když odlétáme a když se vracíme do Spojených států. Naše věci jsou velmi často zkonfiskovány. Jednou nám sebrali kufr plný rekvizit na letišti Logan Airport v Bostonu, nechali si jej tam dva dny a doručili jej teprve půl hodiny před začátkem premiéry – bez jediného slůvka vysvětlení. Nepřekvapí, že všechny „divně“ vyhlížející rekvizity byly pryč, zabavené domobranou. Máme změnit rekvizity, umělecký materiál, kostýmy? S kolegy už to beztak děláme – není toto forma cenzury? V této vypjaté atmosféře paranoi, nedůvěry a osobních prohlídek se z performerů stali pro úřady Spojených států „potenciálně problematičtí lidé“. Jsme zváni jen za určitých podmínek, předem vyslýcháni kurátory. Je to nový americký umělecký rituál. Kulturní instituce se s obavami rozhodují projekt přijmout. Vezmou nás do útulného bohémského baru a po několika drincích se kurátor či organizátor nadechne a začne s eufemistickým výslechem: Je performance „přátelská vůči divákům“? (Eufemismus pro umění bez jakékoliv ironie či ostrých hran.) Nemá v sobě něco, co by nám mohlo působit starosti? Nahota? Násilí a sex? (Smrtící kombinace.) Krev teče proudem? Nějaké tělesné tekutiny? Mohou se performeři nějak nevhodně dotknout diváků? Nebudete nutit diváky k něčemu, co by mohlo být považováno za ponižující či urážlivé? Rouhání? Neúcta k náboženským obrazům? Znesvěcení vlajky? Budete si dělat legraci z armády? Snažíme se být co nejkonkrétnější při popisu obrazů a performativních rituálů naši děl. Pak se snažíme vyjednávat, kousek po kousku, obraz po obrazu, zapojení či odstranění nejcitlivějšího materiálu. Je to těžké: pokud do toho příliš řízneme, bude projekt bezzubý, bez šťávy. Pokud ale nebudeme věnovat pozornost jejich obavám a pustíme se do toho, co chceme my, okamžitě se ocitneme na černé listině. Je to jako v provinčním Mexiku v 70. letech. Problém je, že obavy organizátorů jsou oprávněné; jejich morální dilemata jsou skutečná. Jejich instituce – ať již mainstreamové, či „alternativní“ (neví někdo, co znamená „alternativní“ v dnešní době?) – rychle přichází o své financování. Média nejsou už ochotná bránit umění, jako tomu bylo v minulosti, a nově jmenované „organizace bránící víře“ jsou krvelačné: umělecký skandál přivolá zlobu Boha. Pak jsou jak instituce, tak umělci napadeni nenávistnými maily a hlídkují nad nimi zombies. Dokonce se můžeme dostat na jeden z mnoha seznamů „kulturních zrádců“, které můžete najít například na webových stránkách www.probush.com/traitor nebo www.americantraitor.us (traitor znamená zrádce). Mohou nás také lustrovat skupiny jako New York Regional Association of Grantmakers, která na svých webových stránkách varuje: „V souladu s Exekutivním nařízením 13224, podle zákonů USA (Patriot Act) a dalších, včetně dobrovolných směrnic vydaných Ministerstvem financí, poskytovatel grantu pravidelně kontroluje jména možných příjemců grantů na různých sledovacích seznamech vlády, a dokumentuje, zda vyhovují požadavkům bezúhonnosti z kriminálních činů a trestních řízení.“ Postavme se tomu čelem – ve Spojených státech probíhá otevřená cenzura, a není to jen v „rudé Americe“. Moji kolegové-performeři a další básníci mluveného slova jsou monitorování, vyšetřování, jsou jim odebírány granty, jsou ignorováni a zneuznáváni našimi kulturními institucemi, z nichž mnohé se samy označují za „liberální“. Je to velké dilema kritické kultury Spojených států a zároveň je to mezinárodní ostuda. Celý svět o tom ví, protože se to neděje nikde jinde na světě, dokonce ani v katolické Latinské Americe. Spojené státy už nejsou „zemí otevřených příležitostí“, kterou byly dříve, či „nejpokročilejší demokracií“, za niž se považují. Je to země cenzury, izolacionismu, xenofobie a puritánství; jedno z nejomezenějších míst na zemi; a jediná křesťanská demokracie, která zůstala ve stále se zmenšujícím „svobodném světě“, který podle svých slov vede. Naše politické kruhy jsou posedlé uzavíráním hranic a udržováním cizinců za hranicemi. Od září 2001 zakázala INS (The Immigration and Naturalization Service) skupině La Pocha Nostra pět víz pro mexické, kubánské a kolumbijské umělce, kteří s námi měly pracovat ve Spojených státech. V tomto smyslu se hranice stala další formou cenzury a kulturní výměna je nyní jen nostalgickým projektem konce 20. století. Jedním z děsivých vedlejších produktů cenzury je, že nakonec přiměje umělce, aby ji přijímali jako něco nevyhnutelného – či dokonce normálního. Jeden z našich performativních projektů, Mapa Corpo (2004), byl odmítnut v tuctu amerických muzeí a univerzit, když se dozvěděli, jak vypadá hlavní obraz: je to nahé tělo pokryté 40 akupunkturními jehlami, na každé z nichž je malinkatá vlajka koalice. Diváci jsou přizváni k „dekolonizaci těla/mapy performera“ odstraněním jehly/vlajky. Po tolika odmítnutích (některá výslovná, jiná eufemistická, například „ze zdravotních důvodů“) jsme se rozhodli předvádět dílo v jiných zemích, například v Anglii, Kanadě, Mexiku a Brazílii. Otázka pro nás – performery – zůstává: Na co všechno jsme ochotni přistoupit? Některé texty můžeme vymazat, můžeme se zbavit celých scén, zmírnit „výstřední chování“ a nakonec, když to nejméně čekáme, přijdeme o naše slova a naši duši. Pokud se rozhodneme přizpůsobovat se neustále znovu a znovu, ten malinký krystal uvnitř naší hrudi (snad naše důstojnost?) se rozsype na kousky. Poneseme si tuto bolest tiše svým životem a zhorší se pokaždé, když uvidíme další varování či podstoupíme další ponižující vyšetřování. Jednoho dne se vzbudíme, a zjistíme, že aniž bychom si toho byli vědomi, stali se z nás zlomení lidé.
Doporučené články
|
"Sto třicet kilo tuku, svalů, mozku a čisté síly na současné srbské umělecké scéně soustředěných do 175 cm vysokého, 44 let starého těla. Jeho majitel je známý pod množstvím jmen, včetně pojmenování Bambus, Mexikán, Ženich, Sráč, ale nejčastěji je známý jako hrdina všech ztroskotanců, bojovník za práva bezdomovců, lidový umělec, bavič maloměšťáků, domácí anarchista, sběratel desek, milovník…
|
|
Proč političtí intelektuálové, proč máte sklon k proletariátu? V soucitu k čemu? Chápu, že by vás proletář nenáviděl, vy nenávist neznáte, protože jste buržoa, privilegovaný, uhlazený druh, ale taky proto, že si netroufáte tvrdit, že jedinou podstatnou věcí, co jde říci, je, že si člověk může užít polykání sraček kapitálu, jeho materiálu, jeho kovových mříží, jeho polystyrenu, jeho knih, jeho…
|
|
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.
|
|
Když se dobře zorientujete, zjistíte, že každý měsíc a možná každý týden máte šanci získat na svůj kulturní projekt peníze. Úspěšní žadatelé mají peněz dost, průměrní tolik, aby dali pokoj a neúspěšné drží v šachu ta šance. Naprosto přirozeně tedy vznikly agentury jen za účelem žádání a chytré přerozdělování těchto fondů a také aktivity, které by bez možnosti finanční odměny neměly dostatek…
|
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář